Petr Šimr

* 1947  

  • „Když jsem končil třetí ročník zemědělského odborného učiliště ve Frýdlantě, vyhrožovali mi, že když se nenechám ostříhat – a já ty vlasy tenkrát neměl nějak dlouhý, byly to ty začátky máničkovský – tak že mě nenechají udělat závěrečný zkoušky. Nevěřil jsem tomu. Říkal jsem si, že to není možný. Přišel jsem před tu komisi a jeden z těch starých pánů mi řekl, že mi dávají půl hodiny na to, abych se ostříhal, jinak mě nebudou zkoušet. Předtím jsem absolvoval praktický zkoušky na dvojku, písemky taky dvojkový, zbývalo jenom ústní přezkoušení. Tak jsem se sebral, šel ve Frýdlantě dolů na náměstí a sedl si vedle holičství na lavičku. Pamatuju si, že bylo krásně, svítilo sluníčko. Seděl jsem a přemýšlel. Říkal jsem si, že to není možný. Tak jsem se tam vrátil. Řekli mi: ‚Vy jste se neostříhal!‘ Odpověděl jsem jim: ‚Přece musíte brát do úvahy to, co mám v hlavě, a ne na hlavě.‘ Odpověděli něco ve smyslu: ‚To nechte na nás.‘ Tak mě vyhodili. Neudělal jsem závěrečný zkoušky třetího nástavbového ročníku zemědělského odborného učiliště. Bohužel, taková byla doba.“ – „Ale nelitoval jste toho?“ – „Nelitoval jsem toho. Později jsem se dozvěděl, že mě v dalších ročnících budoucím máničkám dávali jako odstrašující příklad.“

  • „Společně jsme tam šli a společně ten koncert zažívali. Všecko bylo parádní, hudba vynikající. Hallyday byl někdo, i ta jeho kapela stříhala jeden rock'n'roll za druhým a i jiné písničky. Chvilku to narušili lidi, kteří prý asi nedostali vstupenky, tak nahoře v lese vyvrátili plot a přes lesík nabíhali zezadu. Je to vidět i na filmu, který tam tenkrát natáčeli estébáci. Ten film mám doma, dostal jsem ho od redaktorů z České televize, když natáčeli mé vzpomínky na koncert. To byl jediný problém ze strany publika. Mysleli si, že tam budou máničky něco vyvádět. Nevím, co si představovali, že tam vyvedeme, když my jsme tam přišli jenom na ten rock'n'roll. Tak oni to spustili sami. Vyprovokovali tam to, že házeli kelímky s pískem a trávou na pódium ke konci koncertu. Hallyday odešel z pódia. Koncert tím pádem skončil. Byl jsem tam s holkama pohromadě. Viděl jsem, že se schyluje k něčemu, u čeho nechci být. Odešli jsme a zastavili se U Jezírka na terase na pivo a tam jsme seděli hodně dlouho, když tam začali přicházet lidi ze směru od Lidových sadů, někteří uřícení, umazaný od hlíny. Tak jsme se dozvěděli, že tam byl rachot. Údajně to vzniklo tím, že někteří účastníci chtěli počkat u východu na Hallydaye a pozdravit ho zblízka. Policajti tam bohužel, nevím jak, vyprovokovali velkou rvačku a některé horké hlavy, které mezi fanouškama této hudby samozřejmě byly, tak se do nich pustily. Dokonce tam snad i [lidi] převrátili policejní auto, zapálili lavičku.“

  • „Mě probudil hukot letadla. Bylo mi to divný, říkal jsem si, že to nejsou naše letadla. Měl jsem ty zvuky za dva roky na letišti pod kůží. Cviční delfíni, který tam lítali, a občas MiGy (…) myslím, že jednadvacítky, to mělo úplně jiný zvuk. Tak jsem se ustrojil, že jdu na snídani, ostatní zůstali ležet. Nikde nikdo. Jdu a najednou na mě někdo z okna křičí: ‚Pospěš si, nebo ti to Rusáci sežerou!‘ Tak jsem říkal, no to je dobrý. A zase jsem viděl to letadlo. Letělo nízko, protože měli obavy, jestli se s nima naše cvičný MiGy nepustí do boje. Viděli, že tam byl klid, udělali několik přeletů a zase zmizeli a bylo ticho. Šel jsem na snídani, vrátil jsem se a už byl hukot. Velitelé nikde, měli nějakou obrovskou poradu na velitelství a dohadovali se, co bude dál. Jak jsme se později dozvěděli. Pak jsme viděli vrtulník, jak letí pomalu a zkoumá terén, pak si sedl. Vedla tam silnice ze Zvolena do Banské Bystrice a na té silnici leželo to letiště, na okraji obce Sliač byly kasárny směrem k Banské Bystrici. Vedle teče Hron. Najednou koukáme, že tam vrtulník klesal a klesal, pak jsme ho neviděli, protože klesl na loučku mezi silnicí a Hronem. Tam provedli výsadek sovětský vojáci. Vrtulník odletěl a čekali jsme, co se bude dít. U silnice se rozhrnulo křoví a objevila se tam hlava ruského vojáka, který se rozhlížel, něco říkal, pak postupně vylezli, bylo jich asi pět. Měli mantly do zimy, přestože byl srpen, a měli pušky, ani neměli samopaly. To byli lidi odsouzený na odstřel, to byla totálně první linie, tam se vždycky posílali lidi, s kterýma se už nepočítá, kdyby je náhodou zastřelil nepřítel. Začali tam chodit, vysílali vysílačkou. Už si nepamatuju, jakým způsobem zmizeli. Dlouhou dobu se nic nedělo a pak pozdě odpoledne začala přilétávat obrovská letadla nákladní. To přistálo, objelo ranvej, zastavilo, otevřel se poklop a vyjížděla technika, auta s přívěsama, cisterny s naftou nebo benzinem. Vojáci jezdili a hledali, kudy se dostanou. Těsně před našima kasárnama se jim hodil výjezd z louky na silnici. Pak se psalo o tom přímo v českých novinách, že to byl letecký most z Moskvy na Sliač. Obrazně z Moskvy, prostě někde z Ruska. Nepřetržitě jsme viděli celý to odpoledne až do večera a do druhého dne po poledni, trvalo to skoro 24 hodin, jak tam nalítávala letadla a přivážela tu techniku, která pokračovala dál do vnitrozemí.“

  • „Vystoupil jsem na Potsdamer Platz a navštívil vyhlídku, na kterou se sjížděli lidi autobusama, stály tam bufety, byla z toho místa obrovská atrakce. Z vyhlídky postavený z lešeňových trubek koukali přes zeď na východní stranu. Tam už nic nebylo. To byl prázdnej prostor, kdyby někdo chtěl na Západ, rozhodně by ho nepřeběhl, bylo to veliký. Měli to obšancovaný a hlídali to. Pěšky jsem se vydal podél zdi, dělal fotky, potkával lidi, až jsem došel na Checkpoint Charlie. Nevěděl jsem, co to je. Že to je to místo, kde proti sobě jednu dobu stály americký a ruský tanky. Tam bylo i muzeum přechodů na kapitalistickou stranu, byl tam i kus balonu a plošiny s propanbutanovýma bombama, kterou použil Čech k překonání hranice do západního Německa. Detaily už si nepamatuju. Byly tam vozíky, v kterých lidi vyváželi zeminu, když se podkopávali pod zdí. V díře v tunelu to tahali a vysypávali na druhou stranu. Byl to silný zážitek.“ – „Přemýšlel jste vy nebo i někteří herci, že byste tam zůstali?“ – „Já jsem nad tím přemýšlel, ale fakt jenom chvíli. Uvědomil jsem si: Ty blbče, máš doma manželku, máš syna, mámu, bráchu. V té době už jsem měl povědomí o tom, že rodina trpí, když někdo uteče. To byla jedna věc. A druhá věc byla, že jsem k tomu neměl odvahu, abych tam zůstal. Byla to kombinace zodpovědnosti a také – nestydím se to přiznat – připosranosti, že jsem se vrátil zpátky.“

  • „Rodiče se seznámili tam na nějakém večírku v Drážďanech, otec byl Čech a pracoval tam jako aranžér a matka byla, teď ani nevím, čím se živila, když se seznámili...“ – „To bylo po válce?“ – „Bylo to během války. Nastal problém tím, když se vzali v roce 1944, na sklonku války, matka okamžitě dostala výzvu, aby nastoupila jako totálně nasazená do továrny, kde se vyráběly bomby. Otec si žil dál svým životem. Bydleli na Nürnberger Strasse, tam jim potom osudný bombardovací nálet v roce 1945 zničil bydlení, jejich dům dostal přímý zásah. Už tam nemohli bydlet.“ – „Jak přežili bombardování? Byli v úkrytu?“ – „Myslím si, že přímo v jejich domě byly sklepy a tam chodili, a dokonce tam byli i v momentě zásahu toho domu. Podle vyprávění matky tam otec téměř oslepl, prach se mu dostal do očí. Bylo to hodně ošklivý. Matka ho tam musela vodit, když se dostali ven ze sklepa, protože neviděl. Jestli byl u doktora, to nevím. Ale prožili si tam celý hrůzný nálet a požáry, jak celé Drážďany hořely.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Liberec, 02.02.2022

    (audio)
    délka: 01:50:35
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Táta nepřežil infarkt. Sanitku brzdily kolony okupantů

Petr Šimr po návratu z vojny, rok 1968-1969
Petr Šimr po návratu z vojny, rok 1968-1969
zdroj: Archiv pamětníka

Petr Šimr se narodil 27. února 1947 v Liberci do smíšeného česko-německého manželství. Jeho rodiče se seznámili ještě za války v Drážďanech a vzali se navzdory nevoli úřadů i německé rodiny Petrovy matky. Brzy po narození dvou synů se rozvedli a matka se rozhodla v Čechách zůstat i přes těžké existenční podmínky. Postupně obnovila kontakt s rodinou v Drážďanech a vzájemně se navštěvovali. Během šedesátých let Petra a jeho vrstevníky okouzlila rock‘n‘rollová hudba a popkultura pronikající ze Západu. Komunisté Petrovi neumožnili složit závěrečné zkoušky na zemědělském učilišti, když si odmítl ostříhat delší vlasy. Po účasti na koncertu Johnnyho Hallydaye jej vyslýchala Státní bezpečnost a předčasně ho odvedli na vojnu. Působil na slovenském vojenském letišti Sliač, kde prožil také invazi vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968. V souvislosti s těmito událostmi jeho otec podlehl infarktu. Po vojně Petr Šimr nastoupil jako řidič do libereckého dopravního podniku. Byl svědkem tamních protestů u příležitosti prvního výročí okupace. V roce 1972 se oženil s manželkou Marií a poté se jim narodil syn. Touha zaznamenat počátky rodinného života ho přivedla k fotografii, jíž se posléze věnoval systematicky. S kolegy založil fotoklub při dopravním podniku a počátkem osmdesátých let vystudoval Institut výtvarné fotografie v Olomouci. V roce 1984 nastoupil jako řidič Naivního divadla a s divadelníky vyjížděl i na turné do západních zemí. Navštívil Francii či Západní Berlín. Během sametové revoluce převážel důležité dokumenty – plakáty, fotografie nebo prohlášení – mezi Prahou a Libercem. Po změně režimu se živil jako fotograf na volné noze, pracoval pro regionální deníky a pořádal vlastní výstavy. V roce 2022 žil v Liberci.