Jana Šilerová

* 1950

  • „První okamžik, na který si vzpomínám, že jsme jeli za dva nebo tři dny vyřizovat tramvají nějaké dokumenty. A viděli jsme, jak tramvaj zastavila někde u Elektry. A v té tramvaji měli všichni podmalované oči a byli malé postavy. Říkala jsem si, jestli snad nejsou všichni homosexuálové. Ne, že by mi to vadilo. Jenom jsem se divila. Pak se tramvaj otevřela, vystoupil z ní jeden horník, a pod vývěskou spojů, kde byly plechové kyblíky asi na papírky, se do toho vyzvracel. Pak vlezl zpátky do tramvaje a pokračovalo se v cestě. Na to si vzpomínám, ale ne ve zlém. Je to kraj rázovitý, nic jiného by mě dneska nenapadalo. Neřekla bych, že nás to nějak moc šokovalo. Samozřejmě jsme brzy pochopili, že ti chlapi si moc těžko umývají oči, když vylezou z dolů. Tvrdá práce, ale charaktery lidí jsou pořád stejné.“

  • „Vzpomínám si, že jsme si moc servítky nebrali. Bože můj, Masaryk se připomínal vždycky, přitom jinde to už stačilo k perlustraci, nedej bože k vyhazovu z práce. Nebo jiná výročí. Vzpomínám si na výročí smrti Johna Lennona. Nic. Za pár dnů nás pozvali na StB, hulákali, ale šlo to. Kostel byl tenkrát narvaný. Já jsem rozpůjčovala desky, které jsme měli, ve strachu, že mi to ten vlasatý underground nevrátí. Vrátili všechny desky. Moje staršovstvo v Rychvaldu hledělo z kůru dolů a chytalo se za hlavu z obav, aby se neztratily zpěvníky, aby tam třeba nekouřili. Ne. Chovali se skvěle. Jeden, který od pohledu vypadal jako androuš, nebyl to chartista, ale chlápek, kterého když viděl policajt, tak by ho nejradši hned zabásnul, si vzal všechno na starost. Byl to velmi slušný kluk. Všechno fungovalo bez problémů, samozřejmě s tím, že tam někde seděl estébák. Zakázat to nemohli. Rychle se něco řeklo a pouštěla se hudba. Nic protistátního jste nemusel říkat, protože Lennon byl taky dost problematický. Když tam ale zpíval o míru, co na to StB mohla říct?“

  • „Stojím u dveří. Maminka mě drží za ruku, já pláču. Mohou mi být tak čtyři roky. Mám mašli ve vlasech. Maminka mě občas dala hlídat k paní Jeřábkové. Ta měla syna, studoval medicínu, a když byl na vojně, rozhodl se využít situace a utéct přes hranice. Ten příběh je vcelku dost známý. Podařilo se mu utéct, ale pohraničníci ho dostihli a stříleli na něho už přes státní hranici. Postřelili ho na rakouském území a tam si pro něho došli. Rakouští usedlíci, vesničané, to viděli. Přitáhli ho zpátky k nám, vyléčili a popravili. A paní Jeřábková psala Gottwaldovi a všem komunistickým bossům. Nepomohlo to. Měla zvláštní oči. Ptávala jsem se maminky, proč má takové červené oči. A máma říkala, protože si je vyplakala. Pořád plakala paní Jeřábková.“

  • „Mě udávali i mí kolegové a jeden velmi moc. Když mě zvolili biskupkou a měla jsem s ním jít sloužit za oltář, a dokonce biřmovat jeho vnoučata, tak jsem s tím člověkem potřebovala promluvit. Ne abych po něm žádala omluvu a pak mu velkodušně odpustila. Ne. Abychom si vyčistili stůl a mohli stát spolu za tím stolem Páně. A ono to šlo. Byla jsem ráda, že ten člověk pochopil, že to, co dělal, bylo zlé. Měl strach. A já nikdy nemůžu soudit strach druhého. To je věc velmi ošidná. My si neseme do života paměť, ale člověk si nemůže nést do života vinu, to by se zbláznil.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Ostrava, 08.10.2021

    (audio)
    délka: 02:14:13
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy regionu - Střední Morava
  • 2

    Ostrava, 21.10.2021

    (audio)
    délka: 01:55:35
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy regionu - Střední Morava
  • 3

    Ostrava, 14.12.2021

    (audio)
    délka: 01:27:18
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy regionu - Střední Morava
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Nic se nelekejte, nic se nevzrušujte, máte-li Boha, jeho láska stačí

Jana Šilerová / 1974
Jana Šilerová / 1974
zdroj: Archiv pamětnice

Jana Šilerová, za svobodna Žáková, se narodila 31. prosince 1950 ve Znojmě. Kvůli otcovu uvěznění a matčině nemoci vyrůstala od jedenácti let u babičky. V srpnu 1968 se jako gymnazistka účastnila ve Znojmě protestů proti okupaci vojsky Varšavské smlouvy. Vystudovala Husovu bohosloveckou fakultu v Praze. Po vysvěcení v roce 1974 nastoupila jako farářka Církve československé husitské ve Vratimově u Ostravy. S manželem Vladimírem Šilerem, který byl také husitským farářem, se podílela na výrobě a šíření samizdatu. Byla opakovaně vyslýchána a sledována Státní bezpečností. V 80. letech ji biskup za trest překládal z místa na místo. Po farnostech v Beskydech ji v roce 1984 poslal do Rychvaldu na Karvinsku. Roku 1999 byla zvolena biskupkou Církve československé husitské pro olomouckou diecézi. Úřad vykonávala do roku 2013. Byla první biskupkou v postkomunistické Evropě. V letech 2001 až 2007 zasedala v Radě České televize a poté také v poradním orgánu Ústavu pro studium totalitních režimů. V roce 2021 působila jako emeritní farářka v Rychvaldu a v Bohumíně.