Karel Sikora

* 1934  

  • „Poslední léta před důchodem jsem dělal doručovatele. Líbilo se mi to, bo jsem pořád chodil, nohy jsem měl zdravé. S lidmi jsem se spřátelil. Někdy říkali: ‚Listonošku, co je nového?‘ – ‚Ještě jste nečetli noviny? Vyšla nová tisícovka.‘ – ‚Jak vypadá, jak vypadá?‘ – ‚Na rubu je Jiřina Švorcová se srpem v jeteli a na líci je Gustáv Husák s kladívkem v prdeli, ale neříkejte to…‘ a vyjmenoval jsem všechny pomocníky. Bo, my listonoši jsme měli přehled o tom, kdo je u pomocníků. Jednak dostávali časopis Bezpečnost, zadarmo, a každý měsíc dostávali pozvánku na schůzi, kde museli podávat zprávu o sousedech. Komunisti měli všechny obyvatele pod palcem. Přesně věděli, kdo jaký je. V případě nějaké války by nás, kteří jsme nespolehliví, strčili do pracovních táborů. A tak jsem vždycky vyjmenoval: ‚Neříkejte to před Otou Supíkem, před Kobcem, před Adamcem…‘ Vyjmenoval jsem všecky ty pomocníky.“

  • „Poláci se nezachovali hezky, dávali přísné rozkazy. Celníci a úředníci se museli do čtyřiadvaceti hodin vystěhovat z obsazeného území. Řádili takzvaní polští bojůvkáři. Když o někom věděli, že je Čech, vytloukli mu okna. My jsme se hlásili k Slezanům, tak nám dali pokoj. Starousedlíkům dali pokoj, ale Čechům… Cítili jsme se jako Slezané. V Českém Těšíně jsme se všichni narodili, nenapadlo nás odejít, i když jsme byli dvakrát okupovaní. V třicátém osmém Poláky a v třicátém devátém Němci. Chudáci Poláci po jedenácti měsících okupace utíkali před Němci. Vzpomínám si, že se jeden polský voják díval dalekohledem z věže kostela a tatínek říkal: ‚Chudáčku, už nestačíš utéct.‘ Protože němečtí vojáci už byli na Frýdecké ulici. První vojáci šli příkopama, potom už pochodovali normálně po ulici. Zvláštní a neuvěřitelné bylo, že když Němci mašírovali po hlavní ulici, občané Českého Těšína je vítali! Ti lidé byli tak naivní, že si mysleli, že nás Němci přišli osvobodit od Poláků. Vítali je květinami a ovocem. Možná to bylo i tím, že část obyvatelstva se hlásila k německé národnosti. Ti, kteří chodili za první republiky do německé školy, se hlásili k Němcům.“

  • „Bylo nás asi jedenáct nebo dvanáct kluků zavřených kvůli vojně. Brzy jsme se skamarádili. Všichni jsme byli nekuřáci, to bylo první poznávací znamení a byl tam také jeden starší člověk, kterému bylo přes padesát let. Nebyl zavřený za vojnu, ale za nějakou náboženskou činnost. Jmenoval se Karel Carbl. My mladí jsme se kolem něho po práci sdružovali. Carbl měl na cigaretových papírcích napsaná evangelia, na jednom Matouše, na druhém Marka, na třetím Lukáše, na čtvrtém Jana. Měl je schovaná v krabičkách od zápalek. Bylo to pro nás povzbuzení, on nám z evangelií předčítal. Nějaký čas se to dařilo, až nás jeden kriminálník udal. Carbla strčili do korekce a nás postupně rozvezli do jiných pracovních táborů. Ovšem Carbl na tom byl nejhůř. Korekce byla taková díra, kde se leželo na podlaze. Mohl dostávat pouze každý druhý den poloviční dávku jídla. Za těch třicet dní zhubnul o třicet kilo. Byl kost a kůže, tak tak že to přežil. Vězení je hodně o psychice. Když je člověk zavřený, tak nejhorší není špatné jídlo a těžká práce, ale pocit nesvobody. Že nikam nemůžete odejít. Vůbec se nemůžete hnout. Carbl mi hodně pomáhal, utěšoval nás. Když už jsem byl na svobodě a on též, jednou jsem ho navštívil, potěšili jsme se. Byli jsme mu strašně vděční.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Komorní Lhotka - domov pro seniory, 21.05.2017

    (audio)
    délka: 02:55:44
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Jsem Slezan, nic víc, nic míň

Karel Sikora se narodil 5. února 1934 v Českém Těšíně jako čtvrtý syn manželů Gustava a Marie Sikorových. Jeho otec Gustav pocházel z německého kulturního prostředí a matka Marie z polského. Český Těšín byl stejně jako Karlova rodina během pár let česko-německo-polsky rozpolcen. Jeden Karlův bratr padl jako poddůstojník luftwaffe, druhý byl vězněn Němci i komunisty a třetí byl nucen emigrovat do západního Německa. Karel absolvoval hospodářskou školu a pracoval v obchodním oddělení Třineckých železáren až do svého odmítnutí účasti na tryzně za zemřelého Stalina. Pak pracoval na šachtě v Horní Suché (okres Karviná), byl mystifikován při odvodu k výkonu vojenské služby a kvůli nenastoupení na vojnu jej 15 měsíců věznili – propuštěn byl v rámci Novotného amnestie. Následně se přestěhoval do Vrchlabí, kde se stal elektrikářem a oženil se se svou první ženou Květou. Roku 1966 získali družstevní byt v České Těšíně, kam se přestěhovali, a Karel se stal poštovním doručovatelem. S druhou ženou se Karel seznámil na inzerát, stal se otčímem Hildiných pěti dětí a otcem dvou synů. Od roku 1994 pobírá penzi. Cítí se být Slezanem.