Марія Семенченко Maria Semenchenko

„Měli jsme doslova deset minut na sbalení. Pamatuji si, co jsem začala dělat: Začala jsem balit do dek obrazy a ikonu. Zrovna jsme si na podzim vzali babiččinu ikonu. Koupili ji na trhu po druhé světové válce. Nemá nějakou uměleckou hodnotu, takový tlustý dřevěný rám, ale samotná ikona je ze stříbrného papíru; taková 3D ikona, a tady jsou voskové květiny. Pro nás má hodnotu, protože je to rodinná ikona; visela v babiččině pokoji, kde jsme poslouchali všechny ty příběhy, a my jsme si ji vzali. Takže: Než jsme odjeli z Kyjeva, zabalila jsem obrazy a ikony do dek a všelijakých přehozů a schovala je pod postele. Myslela jsem si, že pokud to všechno vyletí, tak se zachovají. Pak jsem prošla dům a vyfotila každou místnost. Říkala jsem si, že jestli ho zničí raketa, měla bych stejně ten dům někde mít, mít jeho podobu alespoň na fotografiích. Pak jsem rychle sbalila dětské věci a pro sebe jsem si nic nevzala, nevím, jak jsem přemýšlela. A odjeli jsme. Jeli jsme v noci. Neviděli jsme, kam jedeme, protože tam nebyla okna; bylo velmi chladno. ‚Gazela‘ [dodávka typu Gazelle] skákala, psi štěkali. Moje dcera statečně seděla a mlčela. Jeli jsme nějakými vesnicemi, protože žytomyrskou silnici ostřelovali. A všechno to vypadalo jako něco velmi nereálného, něco, co nemělo být a nemá být a co ve skutečnosti neprožíváme; my jsme to ale prožívali.“

„Všichni, kdo mohli, se shromáždili na Michajlovském náměstí. Pamatuji si – šli jsme tam také –, jak se lidé objímali a říkali: ‚Já jsem myslel, že ses nedostal ven. Myslel jsem, že ses nedostal ven!‘ Protože týdny plynuly, lidé se vraceli, byli zranění, byli mrtví, bylo velmi mnoho pohřešovaných. A právě poté jsem hodně psala o pohřešovaných v Ilovajsku, protože jsem si stejně představovala scénář – co kdyby se můj muž nevrátil. On se dostal ven, ale jiní se nevrátili. Mohla jsem být mezi těmi, jejichž manžel se nevrátil. Mimoděk, ne úmyslně, jsem to všechno na sobě čas od času zakoušela. Tehdy mě toto téma velmi zaujalo, hodně jsem psala, jezdila za matkami a manželkami pohřešovaných právě z Ilovajského kotle.“

„To asi nebyl nikdo místní. V Simferopolu na nádraží takový obrovský chlap v teplákové soupravě strhl ukrajinskou vlajku a někam ji nesl. Se mnou byl fotograf z Polska, kameraman, už jsme spolu kdysi pracovali. On také s námi všemi jel na Krym, aby něco natočil; to, že byl z Polska, nás v některých situacích trochu chránilo. Zastavila jsem toho muže a říkám: ‚Kam tu vlajku nesete?‘ A on mi říká: ‚My ji teď spálíme.‘ Pamatuji si, že to bylo velmi bolestné, protože to bylo doslova dva týdny poté, co došlo ke střelbě na Majdanu. Mrtvé tam přikrývali ukrajinskými vlajkami, a pak nějaký chlap v teplákové soupravě radostně říká, že teď bude vlajku pálit. A ještě říká: ‚Možná ji spálíme, možná ji podupeme. Ještě jsme se nerozhodli. Tuhle chochlovskou vlajku‘ [Rusové hanlivě Ukrajince nazývají „chochlové“]. Mateusz to začíná natáčet, polský kameraman, a ten chlap mu říká: ‚A ty jsi odkud?‘ On říká: ‚Já jsem z Polska.‘ A ten muž se najednou začíná chovat jinak. Začíná říkat: ‚My tu velmi těšíme na Rusko. Ale moc dobře se tu stavíme k Ukrajincům. A čekáme je v letní sezóně.‘ No, začal jakoby pro zahraniční publikum vyprávět, že my jsme tady v podstatě všichni Rusové, že je to náhoda, že Krym je ukrajinský… A v tu chvíli, kdy řekl, že si všech vážíme a všechny milujeme, jsem mu řekla: ‚No, tak v takovém případě mi odevzdejte vlajku mého státu!‘ Bylo vidět, že se mu nechce, ale zároveň to natáčí polský kameraman. A ten chlap mi tu vlajku dal. Dal mi ji, a já si pamatuji, že jsem ji srolovala, schovala pod bundu, odešla, sedla si a začala hlasitě brečet. A brečela jsem, až jsem se zalykala. Po tom všem mám tu vlajku doma, vypranou, vyžehlenou, a čeká na svou chvíli, aby se vrátila na nádraží v Simferopolu. Tedy tam, odkud přijela, tam se i vrátí.“

„Tehdy zrovna na Krymu zmizeli aktivisté Automajdanu. Pak bylo řečeno, že jsou na území konkrétní vojenské jednotky. A my jsme tehdy všichni k té jednotce jeli, prostě abychom tam byli, stáli a říkali, ať je propustí. Ještě si pamatuji, že na bráně té vojenské jednotky byl náš erb, a ten byl narychlo přemalován barvami ruské vlajky. A ono to tak stékalo, hlavně červená, a to byla v tom nějaká děsivá symbolika, velmi nepříjemná. Také si pamatuji, že v určitém okamžiku vyšli lidé, Rusové, a začali novinářům zabavovat techniku a všechno, co natočili. Já jsem v tu chvíli stála za autem a snažila se natočit na telefon, jak zabavují novinářům techniku. Pak ke mně přistoupil muž v civilu. Měl v ruce zbraň, nevím, asi pistoli, nevyznám se v tom. Namířil na mě a řekl: ‚Dej sem ten telefon.‘ Pamatuji si, že jsem ještě váhala, říkala jsem si: Je tam tolik videí… A právě tehdy tam natáčel můj manžel; byl tam na služební cestě jako kameraman. Vzpomínám si, že se na mě podíval a zbledl. Já jsem pak vydala telefon a sama za sebe se rozhodla, že pokud budeme pracovat v nějakých krizových oblastech, tak nikdy nebudeme pracovat společně, protože je to i otázka zranitelnosti. Když vidíš, že něco ohrožuje tvou manželku nebo manžela, je těžší pracovat.“