Hana Šebková

* 1931

  • „Měli jsme německého souseda, pekaře, který sem přišel místo českého. Jmenovali se Preissovi, byli bezdětní. Pekař Preiss se spřátelil s tatínkem, který uměl dobře německy. Nosili si k nám spravovat boty a tak si povídali. Pan Preiss mu jednou řekl, že je antifašista. Tatínek se ho ptal, jak to, že není na frontě. On říkal, že ho Hitler nedostane. A jednou přišel za tatínkem a říkal: ‚Pane Dlouhý, až budete chtít poslouchat Londýn, prosím vás, přijďte ke mně. Já jsem Němec, bydlím v prvním poschodí. Když půjde nějakej blbej fašoun kolem vás a uslyší, že posloucháte Londýn, tak je s vámi konec.‘ Tatínek se divil, jak ví, že posloucháme Londýn. On prý, že je slyšet znělka londýnského vysílání z našeho bytu. Takže říkal, aby tatínek přišel k Preissům, že také Londýn poslouchají. Ale jsou jednak Němci a také bydlí v prvním patře, kde to není slyšet.“

  • „Po válce sem přišla řada nových lidí. Některým se říkalo ‚zlatokopové‘. Všechno nebylo, jak mělo být, ale všichni byli rádi, že skončila válka a že zase bude republika. Jenomže to trvalo do února 1948. Pak tatínek měl jít do družstva. Tatínek i děda si oba platili pojištění u Živnostenské banky. Po zestátnění banky dědeček, který už byl v důchodu, neměl nárok na důchod. Tatínkovi bylo čtyřicet pět let. Taky si jako živnostník platil pojištění od čtrnácti let, a najednou že taky nemá nárok na důchod. Musel si odpracovat ještě dalších dvacet pět let. Musel dělat do jedenasedmdesáti let, aby těch dvacet pět roků měl, aby měl nárok na důchod.“

  • „V březnu 1945 šel Tanvaldem pochod smrti. Byla jsem zrovna u kamarádky u hlavní silnice, slyšely jsme strašný štěkot psů a německé řvaní. Byly jsme z toho vyděšené. Byl to pochod smrti z koncentráků. Koncentráky už likvidovali, a tak ty vězně, kteří museli pěšky, hnali do Rýnovic, kde byl taky nějaký lágr. Bylo to něco tak hrůzného, že na to nikdy nezapomenu. Co můžou lidi lidem udělat... Vězňové vezli káry – dvoukoláky, jinak se drželi jeden druhého zavěšení za lokte, byli ve dřevácích, v pruhovaných hadrech, už nemohli, viseli jeden na druhým, a když už někomu nohy nesloužily, tak ho rozhoupali a hodili na tu káru. My jsme byly v prvním patře v okně, tak jsme viděly, že na té káře se ještě hýbali. Bylo to strašné.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Tanvald, 02.08.2015

    (audio)
    délka: 01:14:05
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Když se k sobě lidi chovají jako lidi, je jedno, jaké jsou národnosti

Hana Šebková 2015
Hana Šebková 2015
zdroj: Pamět Národa - Archiv

Hana Šebková, rozená Dlouhá, se narodila 15. května 1931 v Tanvaldu do rodiny Oty a Olgy Dlouhých. Otec pracoval jako obuvník. Měla o tři roky staršího bratra Jiřího. Po připojení sudetského území k Německu na podzim 1938 zavřeli Němci v Tanvaldu české školy a rodiče poslali sourozence Hanku a Jiřího k rodinným známým do vnitrozemí. Po půl roce, když se v Tanvaldu otevřela česká jednotřídka, se děti k rodičům vrátily. Hana Šebková vzpomíná na soužití Čechů, sudetských a říšských Němců za války a na osudy konkrétních sousedů. Národnostní nenávist chlapce z Hitlerjugend ji málem stála život, když se ji pokusil utopit. Její bratr měl být ve čtrnácti letech poslán na nucené práce, ale otec to odmítl, za což měl jít do vězení. Nestalo se tak díky přímluvě německých kolegů - ševců. Rodina Dlouhých netrpěla předsudky a rozlišovala mezi Němci a nacisty. Když se však maminka v roce 1945 stala svědkem pochodu smrti zubožených lidí z koncentráku, nervově se zhroutila a nenávisti vůči Němcům načas propadla. Hana Šebková se provdala a v roce 1952 se jí narodila dcera Hana, která se stala úspěšnou lingvistkou, překladatelkou, pedagožkou a romistkou.