Jaroslav Šebík

* 1946

  • „Ještě se vrátím k lágru v Oslavanech, když jsme tam jezdili s mámou na návštěvu. Janu viděl táta, až když jí byly dva roky – mladší děcka do lágru nesměla. Byl tam výborný bachař, jmenoval se Jano, byl to Ukrajinec ze Slovenska, a jeho pes, černý vlčák Aljax. Směl jsem ho hladit. Když jsme přišli, Jano řekl: ‚Běž pro tátu!’ Já prošel celým lágrem až po kuchyni pro tátu. Oni to nehlásili, že mají návštěvu. Já jsem pro něho směl jít. Jsem asi jediný člověk, který prošel lágrem, aniž by byl zavřený.“

  • „[Otec] byl poprvé vězněn a vyslýchán ve Zlíně. Tam je zmlátili, vyhrožovali mu, že když se nepřizná, tak zatknou celou rodinu. Moje máma byla už těhotná s mojí sestrou, Janou. To mlácení, to říkal, to nebylo tak špatné, ale tohle bylo moc. Tak podepsal, co mohl, ale naštěstí mu jeden z pozdějších muklů řekl: ‚Podepiš jim, co chtějí, ale nesmíš podepsat, že jsi agent.’ Oni mu říkali: ‚Vy jste agent Američanů!’ A on říkal: ‚Ne, nejsem’, a tím pádem nedostal špagát, protože za to by ho popravili. Už to na něj měli našité. Pamatuji si, [že] jsme chodili s mámou... byl jsem – pamatuji si dvakrát – v Soudní ulici. Naproti je soud a tam byla věznice a v horním poschodí byl táta. Naproti je taková zídka s kovovým plotem, máma mě na tu zídku postavila. Pamatuji si, že jsem tátovi mával za tím zamřížovaným oknem. Táta pak byl [převezen] do Uherského Hradiště. Říkal: ‚My jsme tomu říkali partyzánský slet. Tam bylo tolik lidí, které jsem znal... Komunisti z nás měli strach. My jsme byli prostě ostřílení kluci a na nás neměli.’“

  • „Táta byl pořád v těch lesích. Přespávali u pasekářů. Říkal: ‚To byli chudáci, oni měli málo, a ještě nám dali najíst.’ Oni jim nechávali rozkaz jít druhý den na gestapo a nahlásit, že u nich spali partyzáni. Oni se pak dlouhou dobu tomu statku vyhýbali, nebo té chalupě, ale aby byli krytí, tak jim to dali jako rozkaz. Ale přesto to u některých dopadlo špatně. Táta byl ve skupině Prlov. Ten mlýn... v knížce Ploština v plamenech je fotka vyhořelého mlýna. Oni je tam všechny Němci povraždili. Dva partyzáni se skryli pod tím kolem. Ti přežili, protože psi je tam necítili, tam padala voda. Táta mi u té fotky říkal: ‚Tak na té lavici u toho vyhořelého baráku u těch kamen, na té lavici jsem den předtím spal.’“

  • „V noci přišlo gestapo. Už jej [otce] hledali. Ještě varoval své kamarády – hlavně jednoho – a on mu říkal: ‚Kluku, neblbni, nic se neděje!’ Pak je pozatýkali. V noci přišlo gestapo, hledali tátu. Ten už byl pryč, tak tam seděli celou noc. Naproti u kostela byl postavený kulomet, babička s dědou v posteli, na ně namířený samopal... muselo to být úžasné. Fakt byl ten, že děda pak musel k výslechu na gestapo, ale jeden velmi dobrý člověk, Němec – on tam zůstal viset z nějaké stavby, snad Baťovy silnice u nás, a u nás dělával takovou těžší práci, přeryl zahradu, štípal dřevo, pan Kitl – ten tam dělal překladatele. Překládal tak dobře – pomohl hodně lidem – že děda vyletěl s kopancem do zadku, a tím to skončilo.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Zlín, 20.11.2019

    (audio)
    délka: 02:34:47
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy regionu - Střední Morava
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Ze zatčených partyzánů měli komunisté strach

Jaroslav Šebík starší v roce 1945 po osvobození města Vizovice
Jaroslav Šebík starší v roce 1945 po osvobození města Vizovice
zdroj: archiv pamětníka

Jaroslav Šebík se narodil 14. října 1946 ve Zlíně. Jeho otec, po kterém syn dostal jméno, se v roce 1944 připojil k 1. partyzánské brigádě Jana Žižky a poslední válečný rok prožil jako aktivní odbojář. Stal se svědkem vypálení pasekářské osady Ploština 19. dubna 1945 a podílel se na osvobození Vizovic. Krátce po únoru 1948 Jaroslava Šebíka staršího požádal někdejší kamarád o pomoc při útěku na Západ a pak ho udal. V roce 1949 ho odsoudili po vykonstruovaném procesu na tři roky nucené práce v nápravně pracovním táboře a v roce 1950 mu trest prodloužili na pět let. Vězněn byl nejdříve v uhelném dole v Oslavanech, později v táboře Vykmanov II u Ostrova a v uranovém dole v Horním Slavkově. Propuštěn na svobodu byl až na sklonku roku 1953. Živil se jako profesionální houslista, roku 1967 podepsal smlouvu se švýcarským dirigentem a emigroval na Západ. Zemřel v emigraci na rakovinu v roce 1988. Jeho syn měl odmalička špatný kádrový profil, nemohl studovat a vyučil se strojním zámečníkem. V době invaze vojsk Varšavské smlouvy mu otec zařídil švýcarské vízum a Jaroslav Šebík mladší za ním brzy emigroval. Ve Švýcarsku se podle svých slov nikdy necítil jako doma, po počátečních nesnázích se mu však podařilo získat stabilní pracovní pozici mechanika a roku 1972 se oženil. Do Čech se i se ženou přestěhoval až po odchodu do důchodu v roce 2012.