Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jaroslav Šebík (* 1946  )

Ze zatčených partyzánů měli komunisté strach

  • narozen 14. října 1946 ve Zlíně

  • jeho otec Jaroslav Šebík starší se za války zapojil do odboje

  • koncem roku 1944 se připojil k 1. partyzánské brigádě Jana Žižky

  • v dubnu roku 1945 z dálky sledoval vypálení osady Ploština

  • začátkem května 1945 se otec podílel na osvobození Vizovic

  • v roce 1945 byl otec za odbojovou činnost vyznamenán Československým válečným křížem 1939

  • v létě 1949 byl otec Jaroslav Šebík starší zatčen na základě udání někdejšího přítele

  • v roce 1949 otce Jaroslava Šebíka staršího odsoudili na tři roky nucených prací (v roce 1950 mu trest prodloužili na pět let)

  • v letech 1949 až 1953 Jaroslav Šebík starší vězněn nejprve v nápravně pracovním táboře v Oslavanech, později v táboře Vykmanov II, Ostrov a v táboře XII u Horního Slavkova

  • 23. prosince 1953 byl otec Jaroslav Šebík starší propuštěn na svobodu

  • v roce 1964 se Jaroslav Šebík mladší vyučil strojním zámečníkem

  • v roce 1967 otec emigroval do Švýcarska

  • koncem roku 1968 do Švýcarska emigroval i pamětník

  • v roce 1988 otec Jaroslav Šebík starší zemřel v emigraci na rakovinu

  • v roce 2012 se Jaroslav Šebík mladší vrátil do Čech

Jaroslav Šebík, narozený 14. října 1946 ve Zlíně, má jméno po otci, jehož osud synův život významně ovlivnil. Většinu svého vyprávění věnuje právě jemu. Poslední rok druhé světové války strávil tehdy devatenáctiletý Jaroslav starší v ilegalitě jako partyzán a poválečná vláda mu za zásluhy a odbojovou činnost udělila Československý válečný kříž 1939. Vděk, který mu vlast tímto vyznamenáním vyjádřila, však netrval dlouho. Brzy po nástupu komunistického režimu ho doma navštívil přítel z válečných let, aby ho požádal o pomoc při útěku na Západ. Jaroslav Šebík st. mu vyhověl. Ukázalo se však, že přítel byl konfidentem Státní bezpečnosti, a Jaroslava st. v roce 1949 odsoudili k pětiletému trestu; výkon trestu strávil nejprve v uhelném a později v uranovém dole.

Jako syn politického vězně se Jaroslav mladší od útlého dětství potýkal s ústrky ze strany učitelů, úředníků a později nadřízených. Po dokončení základní školy nemohl pokračovat ve studiu, a vyučil se tedy v technické profesi. Koncem šedesátých let postupně oba, otec i syn, emigrovali do Švýcarska. Jaroslav ml. časem překonal strasti uprchlíka v cizí zemi, naučil se jazyk, získal stabilní práci a založil rodinu. Touha po domově ho však neopouštěla a nikdy nepožádal o švýcarské občanství. Do Čech se vrátil spolu s manželkou až v důchodovém věku, v roce 2012.

Ty boty tlačí

Pamětníkův otec Jaroslav Šebík st. se narodil v roce 1925 do slušně zaopatřené středostavovské rodiny Emílie a Ludvíka Šebíkových. Ludvík se vyučil v Novém Jičíně prodavačem a drogistou a později si s pomocí peněz od tchána zřídil obchod v Želechovicích nad Dřevnicí na Zlínsku. Zřejmě byl velmi schopný a jeho podnik se rozrůstal, kromě dvou obchodů s potravinami vlastnil i drogerii a lékárnu. Přestože se Jaroslav st. chtěl stát hudebníkem, vystudoval na otcův příkaz obchodní akademii a teprve po dokončení studia směl nastoupit na brněnskou konzervatoř. Ještě za války a jistý čas po ní pracoval u otce jako obchodní příručí. Přibližně v té době také začal hrát, stejně jako jeho budoucí manželka, v ochotnickém divadle.

Po okupaci a zřízení Protektorátu Čechy a Morava se Jaroslav Šebík st. připojil k místnímu odboji – jeho syn si bohužel nevzpomíná, o jaké uskupení se přesně jednalo, domnívá se, že bylo napojeno na organizaci Obrana národa, jejímž členem byl rodinný příbuzný, legionář, štábní kapitán a řídící učitel ve Hvozdné Václav Molák (nacistům se později podařilo Moláka zatknout, roku 1944 zemřel na tyfus v koncentračním táboře v Briegu, na budově školy ve Hvozdné má dnes pamětní desku).

V roce 1944 získalo gestapo seznam členů odbojové organizace, k níž patřil i Jaroslav Šebík st. – a začalo se zatýkáním, nejprve ve Zlíně. Když se o tom rodina Šebíkových doslechla, poslala Emílie syna do úkrytu ke strýci Richardu Drábkovi, faráři v Uherském Brodě. Ještě před útěkem se Jaroslav st. pokusil varovat několik kamarádů, jimž se však už nepodařilo uprchnout. Podle synova líčení přežil Jaroslav st. válku jako jediný člen skupiny. Brzy po útěku si pro něj přijeli příslušníci gestapa, a jelikož ho již nezastihli doma, odvezli k výslechu jeho otce Ludvíka. Díky překladateli – Němci, s nímž se osobně znal – byl sice záhy propuštěn, gestapo ale v pátrání neustalo a zaměřilo se na ostatní příbuzné. Emílie Šebíková proto poslala do Uherského Brodu telegram se smluveným heslem: „Ty boty, které jsem koupila, tlačí. Budeme je muset vyměnit!“ Tehdy Jaroslav st. opustil úkryt a rozhodl se, že se připojí k partyzánům. Bylo mu pouhých devatenáct let.

Ta nejšpinavější válka

Není známo, co se přesně dělo, když Jaroslav Šebík st. odešel od strýce, nicméně ještě před začátkem zimy roku 1944 se připojil k partyzánské skupině Prlov, která spadala pod 1. československou partyzánskou brigádu Jana Žižky – největší partyzánskou jednotku působící v protektorátu. Ve vedení panoval strach z konfidentů a zpočátku prý partyzáni Jaroslavovi nedůvěřovali, zřejmě se za něj nakonec zaručili někteří muži, které osobně znal. Jeho syn Jaroslav ml. například vzpomíná, že mu otec vyprávěl, jak s partyzány přerušil dodávku elektřiny do vsetínské zbrojovky. Otec později synovi říkal, že základním problémem podobných operací nebylo samotné provedení, které se dalo dostatečně přesně naplánovat, ale útěk z místa činu: partyzáni museli často ujít mnoho kilometrů zimní krajinou a složitě se vyhýbat německým speciálním jednotkám.

Jaroslav Šebík st. prý nikdy příliš nemluvil o tom, jak se v tomto období života cítil a jak partyzánský odboj prožíval. Jeho syn o svém otci říká, že se narodil bez pocitu strachu. Nebyl však necitlivý, o čemž svědčí i vzpomínka, kterou synovi vyprávěl jako příklad tíživé události: v noci hlídal zajatého německého vojáka, staršího profesora, který měl být ráno popraven – začali si povídat a Němec mu líčil, že tohle není jeho válka, že zkrátka musel narukovat, stejně jako všichni ostatní. Vědomí, že zemřel obyčejný člověk, žádný esesman a zřejmě ani nacista, prý Jaroslava st. tížilo a ještě po letech v exilu mluvil o „špinavé válce“, „té nejšpinavější, jaká existuje“.

Záře z Ploštiny

Po celou dobu partyzánské činnosti se Jaroslav st. podle všeho skrýval se svou skupinou v moravských horách a lesích. Často přenocovali u pasekářů, kteří jim byli i za cenu značného nebezpečí ochotni pomáhat a do akcí se i přidávali. „To byli chudáci. Oni měli málo, a ještě nám dali najíst,“ vysvětloval otec synovi. Vyprávěl mu také, že v některých případech přikazovali partyzáni pomáhajícím pasekářům, aby Němcům ohlásili přepadení a získali tak alespoň minimální krytí. Ani taková obezřetnost však nezajišťovala bezpečí.

Dne 19. dubna 1945, necelé tři týdny před německou kapitulací, vtrhlo do pasekářské osady Ploština přes dvě stě ozbrojených mužů, mezi nimi i příslušníků gestapa a slovenské speciální protipartyzánské jednotky SS, pojmenované Josef. Místní obyvatelé byli obviněni z napomáhání partyzánům nebo přímo z partyzánské činnosti. Nacisté bez milosti mučili muže, ženy i děti a zaživa upálili dvacet čtyři lidí. V této oblasti se dopustili několika dalších obdobných krutostí, například o čtyři dny později v Prlově, kde přišlo o život dvacet tři lidí.

V době plenění Ploštiny byl Jaroslav Šebík st. se svými druhy na vzdáleném svahu, z něhož sledovali záři z hořících domů. Věděli, co se v osadě odehrává. Na poměrně často kladenou otázku, proč partyzáni nepřispěchali týraným pasekářům na pomoc, synovi odpověděl: „Tam bylo tři sta [členů] speciální jednotky. Nás bylo osm...“ a „to vůbec nešlo, to bylo obstoupené [vojáky], my jsme se k tomu nemohli dostat“.

Poslední akce

Jaroslav Šebík st. se zúčastnil osvobození Vizovic a brzy nato byl povolán do poslední akce. Skupina dostala rozkaz napadnout německé vojáky, kteří se snažili dostat na západ. Z vyprávění vyplývá, že se jednalo o zmatečnou akci: z jedné strany se partyzáni snažili zastavit postup Němců, na které z druhé strany tlačila Rudá armáda, přičemž sovětští vojáci o přítomnosti partyzánů zřejmě nevěděli, zasypali bojiště střelami z minometů a skupina utrpěla velké ztráty. Mezi padlými byl i její velitel, Rus Vasil (zastřelil ho německý odstřelovač).

Za svoji odbojovou činnost a za zásluhy byl Jaroslav Šebík st. po osvobození vyznamenán Československým válečným křížem 1939. Nastoupil na brněnskou konzervatoř. Sblížil se s Miroslavou Horsákovou, která v té době pracovala jako sekretářka u svého strýce, starosty Znojma. V roce 1946 se jim narodil syn Jaroslav ml. a vzali se. Jaroslav st. ukončil studium, dál se však věnoval hře na housle a docházel na soukromé hodiny. Protože jeho otec sňatku nepřál a se synem se přestal stýkat, nastěhovali se novomanželé k manželčině rodině do Hvozdné, Jaroslav st. opustil práci příručího v rodinném obchodě a začal si vydělávat hraním v orchestru a v divadle. Brzy se usmířil s otcem, který pak mladým manželům věnoval byt a vilku v Želechovicích. Šebíkovi žili v dostatku, Jaroslav ml. si kupříkladu vzpomíná, že u nich v domácnosti vypomáhala služka Kateřina. Život se jim dramaticky změnil po nástupu komunistického režimu.

V nouzi poznáš přítele

Krátce po převratu v únoru 1948 přišel k Jaroslavovi st. někdejší kamarád s prosbou o pomoc – tvrdil, že musí uprchnout na Západ, a žádal o peníze a kabát. Jaroslav st. mu v dobré víře vyhověl. „Kamarád“ byl však konfident StB a nastrčený provokatér – a Jaroslava st. zanedlouho, v létě 1949, zatkla tajná policie. Nebyl prý jediný, koho tento muž udal, s obdobnou prosbou obcházel například faráře a předem počítal s úspěchem, neboť jim křesťanská víra a tradice ukládá povinnost pomáhat člověku v nouzi.

Pamětník se domnívá, že jeho otce zatkli i proto, že rodina byla majetná, nekomunisticky smýšlející a děda Ludvík měl ve vesnici vliv a autoritu. Váhu přikládá také následující příhodě: těsně po válce šel jeho otec do hospody koupit si cigarety a viděl, že několik chlapů mlátí muže – údajného člena kolaborantské organizace Vlajka. Jaroslav st. zakročil, vběhl mezi ně s pistolí v ruce a pohrozil jim, že začne střílet, pokud budou v násilí pokračovat. Muži, s nimiž se střetl, měli být později členy vesnického výboru KSČ. Po zatčení Jaroslava st. prý rodině hrozilo nucené vystěhování do pohraničí, z těchto plánů však naštěstí sešlo. Šebíkovi nicméně přišli o většinu majetku, komunisté jim znárodnili rodinný dům se zahradou, vilku i živnost.

Jaroslava st. věznili a vyslýchali v Gottwaldově, jak se Zlín v letech 1949 až 1989 jmenoval. Při výslechu ho příslušníci StB bili a vyhrožovali mu, že pokud se nepřizná ke smyšleným zločinům, zatknou celou jeho rodinu včetně manželky, která v té době byla podruhé těhotná. Vydírání podlehl, a přestože podepsal všechno, co mu StB předložila, na radu jednoho ze spoluvězňů se odmítl „přiznat“, že byl západním agentem. Ještě před konáním soudního procesu byl vězněn v Uherském Hradišti, kde se setkal s několika někdejšími druhy z období války: „My jsme tomu říkali partyzánský slet. Tam bylo tolik lidí, které jsem znal... Komunisti z nás měli strach – my jsme byli ostřílení kluci a na nás neměli,“ vyprávěl později synovi. Vykonstruovaný proces se konal v Brně v roce 1949. Pamětník se později od matky dozvěděl, že se na ni v soudní síni podíval muž, který svědčil proti jejímu manželovi, a ukázal jí ruce – měl vytrhané nehty. Jaroslava st. odsoudili ke třem letům odnětí svobody a převezli ho do tábora v Oslavanech, kde měl pracovat v uhelném dole Kukla. V roce 1950 mu byl trest prodloužen na pět let.

V létě 1949 komunisté také uvěznili protinacistického a protikomunistického odbojáře Jaromíra Vrbu (1920—1950) a v roce 1950 ho odsoudili k trestu smrti. Jeho žena, MUDr. AdélaVrbová, byla dětskou lékařkou Jaroslava Šebíka a přátelila se s jeho matkou. V den popravy jejího muže jí komunisté nedovolili zavřít ordinaci – v ten den však nepřišel jediný pacient a paní Šebíková seděla s Adélou Vrbovou až do konce služby u svíčky před Jaromírovou fotografií.

To byli prima kluci

V táboře poznal Jaroslav st. pozoruhodnou směsicí lidí, vedle politických vězňů se tam setkal s německými zajatci i s běžnými kriminálníky. A jak později tvrdil, musel zejména na poslední ze jmenovaných skupin trochu změnit svůj dřívější názor. „To byli nejlepší kamarádi. Oni věděli, že musí držet spolu, jinak že nepřežijí. [...] Ti nepráskali, rozdělili se o poslední cigaretu. Prima kluci,“ svěřil se později synovi. Vzpomínal také, že početnou skupinu muklů tvořili kněží, kteří například o Vánocích sloužili na vězeňském baráku půlnoční mši.

Přibližně po roce věznění přišel prý za Jaroslavem Šebíkem st. velitel tábora s žádostí, aby jako profesionální houslista založil táborový orchestr. Odmítl se zdůvodněním, že má z práce v dole zničené ruce a že v takovém stavu nemůže hrát. Velitel ho proto přeložil do kuchyně a od té doby každou neděli odpoledne hrával ostatním vězňům. Díky této práci se čas od času dostal s dozorem i mimo tábor, když s ostatními vězni z kuchyně jezdil nakupovat maso k řezníkovi. Během výkonu trestu ho občas směla navštěvovat žena s malým Jaroslavem a později i s dcerou Janou (narodila se v roce 1949). Jaroslav ml. si pamatuje, že ho při jedné z návštěv bachař vybídl, aby přivedl otce, a že jako malý kluk prošel táborem až do kuchyně. „Jsem asi jediný člověk, který prošel lágrem, aniž by byl zatčený,“ říká pamětník se smíchem.

V roce 1952 měl být jeho otec předčasně propuštěn, ukázalo se však, že k tomu chybí doporučení z vesnického stranického výboru. Jaroslav ml. později zjistil, že členové výboru doporučení vystavili, ale předseda dokument neodeslal. Jeho otce následně převezli na Jáchymovsko do tábora Vykmanov II u Ostrova a odtud do tábora XII u Horního Slavkova do uranového dolu Svatopluk. Později, v roce 1953, se vrátil do tábora Vykmanov II. „Buď si zvykneš, nebo zemřeš!“ říkával prý Jaroslavovi st. jeden jeho ruský spoluvězeň. Kromě každodenní těžké práce byli vězni pravidelně vystaveni škodlivému radioaktivnímu záření. Přístup k dozimetru, přístroji na měření radiace, měl pouze jeden civilní pracovník a muži směli opouštět důl jen na jeho pokyn, pokud byl ovšem při práci v dole přítomen. Na baráku dokonce spali ve stejném oblečení, ve kterém pracovali. Mnozí z tehdejších spoluvězňů i někteří z hlídačů Jaroslava st. zemřeli podle pamětníkova líčení na nemoci způsobené ozářením.

Na mém místě v kuchyni u stolu seděl táta

V roce 1953 odjela Miroslava Šebíková do Karlových Varů s vánoční fotografií svých dvou dětí, aby se setkala s prokurátorem a požádala ho o propuštění svého muže. Byl prý ve stresu, vyhodil ji z kanceláře, a dokonce na ni vytáhl zbraň. Jako zázrakem jí však později vyhověl – a Jaroslava st. propustili na svobodu 23. prosince, půl roku před ukončením trestu. Prokurátor, který měl na svědomí několik rozsudků smrti, později spáchal sebevraždu.

Jaroslava Šebíka st. vyvedli v zimě z tábora ve stejném oblečení, v němž byl kdysi zatčen, v polobotkách a v saku. Domů přijel na Štědrý den posledním vlakem, promrzlý, ale zdravý. Jaroslav ml. už spal a s otcem se setkal až druhý den: „Ráno nás probudili. Mně bylo sedm let. Když jsme vstávali, tak na mém místě v kuchyni u stolu seděl táta... To bylo pro mě takové překvapení!“

Přestože se manželům Šebíkovým narodil v roce 1955 další syn Mirek, manželství se rozpadlo. Maminka se později synovi svěřila: „Víš, to se vrátil úplně jiný člověk. To byl kdysi takový kultivovaný člověk, a on najednou mluvil sprostě a prostě byl nepříjemný.“ Po návratu domů se Jaroslav st. ucházel o své staré pracovní místo v gottwaldovském orchestru a získal je. Dlouho tam však nevydržel a začal se živit jako brigádník v uhelném dole v Ostravě, kde strávil přibližně rok a pokusil se tak o vylepšení kádrového profilu. Potom se načas do Gottwaldova vrátil a později úspěšně prošel konkurzem do slovenského Národního divadla v Bratislavě. V roce 1967 mu volala přítelkyně z Prahy, že se zná se švýcarským dirigentem, který v Čechách hledal houslisty – Jaroslav st. se s ním sešel, podepsal smlouvu a díky tomu mohl odejít do Švýcarska. Zemřel v Holandsku v roce 1988 na rakovinu.

Ve dvou a půl letech třídním nepřítelem

V době otcova věznění se o Jaroslava ml. starali převážně prarodiče, protože matka chodila do práce. Do základní školy v Želechovicích nastoupil v roce 1953. Jak sám říká, ve dvou a půl letech se stal třídním nepřítelem a někteří učitelé včetně ředitele mu to také dávali pocítit. Jíní se k němu však chovali hezky, například jedna z učitelek ho po dlouhé nemoci celé prázdniny doučovala, aby dohonil zameškanou látku. Na konci základní školy na něj ředitel napsal posudek, kde pamětníka charakterizoval jako žáka bez kladného postoje ke komunistickému zřízení, a oznámil mu, že se stane traktoristou. Jaroslav ml. nesměl studovat, a nastoupil tedy na učební obor automechanik do Letovic. Vzpomíná na to období nerad, vychovatelé byli přísní a k žákům se prý chovali, jako by byli na vojně. Kvůli dlouhotrvajícímu revmatu mu lékař napsal neschopenku, nesměl pracovat ve vlhku a chladu, vyučení ukončil a díky matčiným konexím získal časem místo v Tatře, kde se v roce 1964 vyučil strojním zámečníkem.

Na jaře 1968 zařídil otec Jaroslavovi švýcarské vízum a nařídil mu, aby si nechal vystavit pas a cestovní doložku. Jaroslav ml. odjel těsně po sovětské okupaci, ale v cizině se mu nelíbilo a po dvou týdnech se vrátil do Československa. Po návratu mu však jeho nadřízený začal vyhrožovat – věděl, že ve dnech okupace pamětník maloval s kamarády vápnem na trolejbusy pěticípé hvězdy, rovnítko a hákový kříž. Brzy proto opět vycestoval do švýcarského Sankt Gallenu, tentokrát s otcem zůstal a o rok později za nimi emigrovala i pamětníkova sestra Jana.

Jiná země, jiný jazyk, jiná mentalita

Život exulanta nebyl zcela jednoduchý, Jaroslav Šebík ml. často střídal zaměstnání a nějakou dobu byl i bez práce. Nakonec získal stabilní místo mechanika a u jedné firmy pracoval jedenadvacet let. Říká, že ze strany Švýcarů zpočátku jakožto cizinec cítil jistou nevraživost, měl dojem, že jejich vztah k přistěhovalcům obecně není zrovna kladný – současně platilo, že na příchozí z Československa reagovali pozitivněji. Když se seznámil se svojí budoucí ženou, cítil se už v nové zemi lépe, v roce 1972 se oženil a narodily se mu tři děti. Jeden známý – emigrant z roku 1948 – prý pamětníkovi doporučil: „Pokud chcete v této zemi v klidu žít, nesmíte kritizovat banky, náboženství, zemědělství a armádu. Tyhle čtyři věci jsou tabu.“

Jaroslav Šebík ml. nikdy nepožádal o udělení švýcarského občanství, protože nechtěl ztratit to československé, a jak říká, ve Švýcarsku se nikdy necítil doma. Naučil se však dobře německy a také obstojně anglicky, protože pracoval v americké firmě. V roce 2012, po odchodu do důchodu, se spolu s manželkou přestěhovali do Čech a usadili se ve Fryštáku. Jeho žena, Švýcarka, se ho prý jednoho dne zeptala: „Víš, jak je to těžké? Jiná země, jiný jazyk, jiná mentalita!“

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy regionu - Střední Morava

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy regionu - Střední Morava (Matyáš Drda)