Viktor Salinas

* 1941

  • „Krátce poté šel můj táta přes pole. Byl Rom a bylo to na něm poznat. Bylo to v roce 1946, rok po válce. Policajti byli proti Romům. Jak šel přes pole, uviděli ho policajti a řekli: ‚Hele, támhle jde cikán! Dej sem pušku.‘ Byli opilí. Jeden zamířil: Pif! A střelil ho do nohy. Padl na zem. Než ho dovezli do nemocnice do Levic, bylo pozdě. Dostal otravu krve a umřel. Zůstali jsme jen moje sestra, můj bratr a já. Žili jsme, jak se dalo, z toho, jak jsem už říkal, co máma vydělala u sedláků. Chodila k nim, prosila o jídlo, pomáhala jim, aby nám zajistila obživu. Když mi bylo sedmnáct, odjel jsem za prací do Litomyšle. Pracovali jsme tam a moc dobře jsme se uchytili. Všichni lidé, kteří pracovali v závodě, viděli, že jsme dobří, že umíme vycházet s Neromy, že neděláme nic špatného. Ředitel nám vozil každý měsíc až domů odměnu. Prémie. Z Vysokého Mýta nám je vozil až k nám domů, do Litomyšle.“

  • „Když jsem žil v Čechách, v Litomyšli, začal jsem hrát na trumpetu. Měl jsem tam kamarády a s nimi jsem hrál. Pak jsem jel domů do Levic, k nám do Seči, a tam mě slyšeli hrát neromští kluci z vesnice. Pozvali mě, abych začal hrát s nimi. Hodně jsem se tam toho naučil, té kultuře mezi nimi, mezi velkými pány. A byli jsme moc dobří. Řeknu ti, že jsme byli tak dobří, že jsem se od nich dokonce naučil nové maďarské, slovenské i romské písničky. Všechny tyhle písničky jsme hráli. Bylo to tak, že když vydal Gott jeden den novou písničku, na druhý den už jsme ji uměli a už jsme ji hráli. A to perfektně. A každý se tomu divil. Byl jsem tam sám jediný Rom mezi neromskými kluky. Ostatní byli všichni gádžové. Říkali jsme si Tulácká organizace lajdáků. Tuláci. Já hrál na trubku, měli jsme s alt b tenor, hrálo se na klavír, basu, bubny… Bylo nás tam asi sedm nebo osm kluků, měli jsme zpěvačku a já jsem taky zpíval. Chodili jsme hrát v jednom týdnu i dvakrát. Vydělávali jsme si tím dost peněz. V té době jsme si vydělali za den osm set nebo tisíc korun, to byly tenkrát veliké peníze. Jenomže práce byla povinná a komunisti nám říkali: ‚Musíš pracovat!‘ Muselo se pracovat. Kdo nepracoval, zavřeli ho, a stalo se to nejednomu člověku z nás, z Romů. Policajti chytili Roma a první, na co se ptali, bylo: ‚Kde pracuješ?‘ Zajímalo je taky, jakou děláš práci a kolik vyděláváš. Pokud zjistili, že někdo nepracoval, zavřeli ho a dali mu nakládačku.“

  • „Narodil jsem se roku 1941. ‚Jak je to možné?‘ zeptal jsem se před nedávnem mojí mámy, protože ona zemřela teprve nedávno a dožila se devadesáti let. ‚Mami, jak jste to udělali, že jsem se narodil právě uprostřed nejhorší války? Ve 41. roce, vždyť to znám z filmů, a v té době jsem se narodil. Jak je to možné?‘ Máma se tomu smála. Když byla válka, u nás doma jsme nebyli moc ohrožení. Válčilo se v jiných zemích. Ale pak se začali na Hronu bít Němci s Rusy, každý na jedné straně. Nemohli se dostat přes vodu. A Rusové nás tlačili zpátky, zatímco postupovali dopředu. Když jsme pak přišli domů, uviděli jsme naše domy u vody, v té době tam už měli Romové postavené domy. Jenže všechny domy byly srovnány se zemí, všechny je rozbořili. Jen stáj mého dědy pro šest koní vydržela, měla totiž stěny z betonu. Tam jsme se uchýlili. Po válce jsme tam byli moje babička, její dcery, její synové, moje máma a její vnukové a žili jsme tam v té stáji. Později dostala babička peníze za dědu. Děda byl totiž odvlečen do koncentráku a už se nevrátil, zemřel tam. Babičce dali peníze. Dost peněz na to, aby postavila prostorný dům, velkou kuchyň a pokoj, kam jsme se všichni vešli.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Praha - kancelář Romey, Korunní ul, 04.01.2017

    (audio)
    délka: 01:53:01
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Život by měl být pestrý. Nejvíce mě obohatila hudba

Viktor Salinas, dobová fotografie
Viktor Salinas, dobová fotografie
zdroj: Pamět Národa - Archiv

Viktor Salinas se narodil v roce 1941 v obci Dolná Seč, okres Levice (Slovensko), v rodině olašských Romů. Z raného dětství si pamatuje na boje mezi Rusy a Němci na řece Hron, během kterých byl dům jeho rodiny srovnán se zemí. Rok po válce byl jeho otec zastřelen opilými policisty, a nadále tedy vyrůstal pouze s matkou a dvěma sourozenci. V roce 1958 odešel za prací do Čech a nastoupil do výroby v Karose. Od šedesátých let začal hrát na trubku ve skupině Tuláci a živil se mnoho let hudbou. V té době se také oženil a měl osm dětí. V 80. letech emigroval do Rakouska a postupně také do Německa, Belgie a Švédska. Po roce 1989 se vrátil do Československa a usadil se v Praze. Po několika letech se vrátil na Slovensko. Tam v té době založil Nezávislou stranu olašských Romů. Později žil opět v Rakousku a Čechách a dále ve Spojených státech amerických, Kanadě, Belgii či ve Velké Británii.