Václav Růžička

* 1931

  • „Tam se vyvážela hlušina na haldy a vozila se skrz oplocení tábora. Stráže náhodně prohlížely naplněné vozejky hlušiny, hunty, a vozilo se to na vykládku, kipu, kde se to vysypalo, a vezlo nazpět. Došlo k mnoha útěkům, že se tam vězni nechali v bedně zavřít a zasypat. Projeli kontrolou a pak utekli. Pak udělali to, že tam, kde se projíždělo oplocením a esenbáci nebo najatí cibulové měli polovačky, pak namátkově na rampě kontrolovali a dlouhými sbíječkami, pikovačkami s dlouhým hrotem, do obsahu vozíků píchali. Jednou jsme již stáli připravení k odchodu, najednou jsme slyšeli, že pravidelný zvuk, jak pikoval do těch vozíků, ustal. Krátce nato ruch, rozsvítilo se jak na divadelní scéně, všude reflektory. Byla tam kolej, na kterou se dalo najet z výklopníku. Tam přitlačili esenbáci vozejk, hunt. Mezitím přijelo zvláštní komando na honění vězňů se samopaly. Obklopili vozík a křičeli, ať vylezou ven. Dali povel okamžitě vystoupit ven z vozejku. Odklopili čelo vozíku, vysypalo se pár kamenů a skutečně za nimi byla bedna. Další výzva k vystoupení. A nic. Jeden odvážný esenbák odtrhl víko a tam zdánlivě prázdno. Vzal reflektor a posvítil si tam. Uprostřed na podlaze byl položený myslivecký klobouk. On ho odklopil a pod ním bylo hovno. Krásný hovno. Nám bylo blaze, že se podařil takový žert. Ale co následovalo, to si nedovedete představit. ‚Hned na místo, rozestoupit! Lehnout!‘ A dělali jsme klencáky. Ale dělaly se s radostí ty klencáky, to byl nesmírně pěkný žert.“

  • „To byla hlavně příprava, organizace a vize toho, co by se mělo dělat. Ale letáky byly. Čeho se letáky týkaly? Třeba u příležitosti prvního máje jsme na vypůjčeném cyklostylu upozorňovali, co vlastně dříve znamenal první máj a jak toho zneužili komunisté. Snažili jsme se v lidech vypěstovat to vědomí, do čeho padá republika. Moc daleko jsme se v té práci nedostali, záhy nás ‚uklidili‘.“

  • „Na ranní se vstávalo ve tři hodiny. Snídaně byla skromná, černá káva. A třeba na Nikolaji se fasoval chleba na tři dny. Byly to takové malé bochníčky, nevím, kolik vážily, ty byly rozdělené na čtyři díly a ta čtvrtina (musela stačit) na tři dny. To byla hrůza. Také jsem si tam zvykl, že nechávám chléb trochu ztvrdnout. Stále to ještě dělám. Měkký chleba se totiž rychle sní, kdežto tvrdý chléb se jí pomaleji, vydržel nám déle, na celé to období.“

  • „Důležité je pro nás pro všechny heslo: Nebát se a nekrást. Dále pak šetřit si zdraví a věřit v Boha. Víra je nesmírně důležitá a to nás tam drželo. Někdo má možná ušlechtilejší poselství, ale tyhlety věci se mi zdají být důležité.“

  • „Z lágru Nikolaj se chodilo na šachtu Eduard. Ta šachta je vzdálená asi kolem tří kilometrů. Chodilo se takovým pověstným muklovským ‚autobusem‘. Utvořili jsme pětice, sdrátovali nás lanem, dali na to zámek. Šlo se tělo na tělo, že jo. Než se celý tento útvar dostal do pohybu, tak se muselo pomalu. Když padl jeden, tak padla celá řada, víte. Byli jsme ve výši pasu svázáni ocelovým lankem a vzadu zamčení zámkem. To bylo dost ošklivé.“

  • „Uprostřed Nikolaje byl lágr v lágru. Stál tam barák, který byl vyhrazený pro státní politické vězně. Byl tam krutej režim. Okolo byli takzvaní vlčáci, kriminální případy. Esenbáci využívali při každé příležitosti jejich agresivní nátury a snažili se je na nás poštvat. Situace tam byla špatná. Ale pak to přestalo, kriminální odvezli a navezli tam jen státní. To byla výhoda, protože jsme na sebe mohli více spoléhat. Bonzáků tam byla sice celá řada, těch, kteří shazovali, ale o nich se vědělo. Všichni jsme věděli, kdo je kdo.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Kácov, 30.09.2006

    (audio)
    délka: 01:34:13
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Dlouho jsme žili v naději naději, že to brzy praskne

Růžička - na kresbě od spoluvězně 1952
Růžička - na kresbě od spoluvězně 1952
zdroj: archiv pamětníka

Václav Růžička se narodil v Kácově v rodině živnostníka. Během studií na střední škole v Kolíně byl v únoru 1950 těsně před maturitou zatčen a odsouzen k 13 letům do pracovních táborů na Jáchymovsku. Odpracoval si nakonec „jen“ něco přes sedm let, na svobodu byl propuštěn až v roce 1958. Většinu času byl v ústředním táboře a v táboře Nikolaj. Po propuštění z vězení nastoupil do různých pozic ve stavebnictví.  V roce 1968 byl propuštěn z pozice vedoucího, přes známého si našel místo údržbáře na hradě Konopiště. Je jedním z organizátorů každoročního neformálního setkání muklů z okruhu lidí spojených s hromadným útěkem z Horního Slavkova (mj. Karel Kukal). Setkání se koná každoročně v Českém Šternberku na začátku července, v roce 2006 se konalo již potřinácté. Václav Růžička také pracoval na hradě Český Šternberk, tam se seznámil s hrabětem Šternberkem, který nad tímto setkáním od devadesátých let převzal záštitu. Václav Růžička žije v Kácově.