Jiří Růžička

* 1941

  • „Z Etiopie utekl do Kanady. Takže já když jsem byl ve Vídni a psal jsem mu, tak on to nedostal. To jsem nevěděl a myslel jsem, že otce už v životě neuvidím. Najednou na konzervatoři stojí můj otec. Stalo se to tak, že byl chirurg, původně urolog a gynekolog, což v Kanadě nemohl dělat. Tak dělal ve farmakologickém ústavu. Museli jet do Německa do nějaké farmakologické továrny. Když byl předtím v San Francisku, potkal tam Karla Hašlera, který se mnou byl v tom zimním stadionu ve Vídni, a ten mu řekl, že jsem jel do Švýcar, nebo že jsem Švýcary nejmíň projel. Když přijel do Evropy, podíval se do telefonního seznamu, tam našel moji matku. Od mojí matky našel mě. Kdyby se nesetkal na výletě v San Francisku, tak jsem ho asi nepotkal.“

  • „Já jsem měl tehdy přítelkyni, která jela pracovat do někam do Anglie. Říkal jsem jí: ‚Kdyby přijeli, tak se nevracej, já si tě někde najdu. Počkej tam.‘ Já jsem celou dobu doufal, že to nějak dopadne. Taky jsem skoro celý týden nespal. Poněvadž bylo všechno zatarasené, tak jsem bydlel na Hlávkově koleji u kamarádů. Na technice jsme měli takový klub, kde jsem hrál na klavír a kde jsem dělal režii. Kluci spali na Hlávkárně, tak jsem tam zalezl. Stříleli nám do oken, tak jsme tam seděli na chodbě pod ústředním topením, poněvadž do těch pokojů létaly nábojnice. Stala se tam taková věc, kterou bych rád nafilmoval. Otevřely se dveře a vyšel vietnamský student s tím: ‚Mě se to netýká,‘ a šel na záchod. My jsme křičeli: ‚Padni k zemi, blboune!‘ A on šel jakoby nic, já jsem Vietnamec. Vyčůral se a šel zpátky. A do toho lítaly střely.“

  • „Do toho se rodiče rozvedli a byla to pro mě taková nesnesitelná situace. My jsme měli klavír a já jsem si, když mi bylo nejhůř, tak jsem si tam sám začal prostě hrát. A udělal jsem si takovej svět, ve kterým mi bylo příjemně, kde se dalo žít, a to ostatní mě nezajímalo. Byla to taková izolace od světa, kterou jsem… Když jsem pak chodil na jedenáctiletku, tak jsem jenom zahodil tašku ze školy a sedl jsem si za klavír a do osmi do večera jsem hrál. A mluvili na mě, že mám svačinu nebo tak, nic mě nezajímalo, prostě jsem seděl u klavíru. Ale já jsem jenom improvizoval, já jsem neuměl tehdy snad ani noty.“

  • „Že jsem jel s otcem do Prahy. On mě nesl takhle na ramenou a vystoupili jsme na Smíchově na nádraží a v tom momentě byl šílený poplach. Zvonily, teda houkaly sirény a policajti volali: ,Všichni do krytu!‘ A já jsem koukal a byl jsem nadšenej. To byl můj první ohňostroj, kterej jsem viděl. Lítaly kameny, světelné bomby, všichni byli ustrašení – a já, poněvadž mi byly tři roky, tak jsem z toho měl ohromnou legraci. Tančil jsem prý ještě v krytu, když jsme šli do krytu, a tam jsem říkal: ,Padne sem bomba a já vylítnu.‘ Byl jsem z toho úplně high.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Praha, 02.12.2024

    (audio)
    délka: 01:46:44
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy našich sousedů
  • 2

    Praha, 04.09.2025

    (audio)
    délka: 01:38:35
    nahrávka pořízena v rámci projektu Pamětníci Prahy 1 vyprávějí
  • 3

    Praha, 16.10.2025

    (audio)
    délka: 01:48:50
    nahrávka pořízena v rámci projektu Pamětníci Prahy 1 vyprávějí
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Jsem sbalený, tak mě odvez na hranice

Jiří Růžička v mládí
Jiří Růžička v mládí
zdroj: archiv pamětníka

Jiří Růžička se narodil 23. ledna 1941 medikům Miladě Kolečkářové a Otakaru Růžičkovi. Rodiče nemohli kvůli uzavření českých vysokých škol v době protektorátu studia dokončit. Závěrem druhé světové války zažil Jiří Růžička bombardování Prahy. Po válce putoval do sirotčince, aby rodiče mohli dostudovat medicínu. Otec posléze spolupracoval s Červeným křížem, pracoval na fakultě a začal studovat romanistiku, už za války napsal a vydal učebnici italštiny. Matka se věnovala tehdy zcela novému oboru alergologie. V roce 1951 se po čtyřech letech ve Švýcarsku do rodiny vrátil i mladší bratr Jiřího Růžičky Zdeněk a soužití celé rodiny začalo být složité. Vztah rodičů se rozpadl a malý Jiří nacházel útěchu v hudbě. Její studium ale rodiče nepovažovali za perspektivní, a tak vystudoval pedagogickou fakultu, obor čeština – hudební výchova. Na studiích se blízce přátelil s básníkem Václavem Hrabětem, po mnoho let opatroval jeho literární pozůstalost. Po škole působil jako učitel v pohraničí, táhlo ho to ale do Prahy. Tam se až do roku 1968 potýkal s těžkostmi, rozpadlo se mu manželství. Pražské jaro přineslo nejen politické osvěžení, ale i radostnou dobu do života Jiřího Růžičky. Našel uplatnění v Baletu Praha. Naděje ale přeťala invaze vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968. Po projevu Alexandra Dubčeka, který se vrátil z Moskvy, se Jiří Růžička rozhodl emigrovat. Zakotvil ve Švýcarsku. Sešel se tam se svým bratrem i matkou. Vystudoval hudební skladbu na konzervatoři v Bernu. Poté psal hudbu pro televizi, film i divadlo, které ho začalo bavit víc a víc. Po sametové revoluci ještě dlouhou dobu pendloval mezi Švýcarskem a Prahou, až se v roce 2013 rozhodl pro trvalý návrat do Čech. V roce 2025 žil Jiří Růžička v Praze.