Jiří Růžička

„Já jsem měl tehdy přítelkyni, která jela pracovat do někam do Anglie. Říkal jsem jí: ‚Kdyby přijeli, tak se nevracej, já si tě někde najdu. Počkej tam.‘ Já jsem celou dobu doufal, že to nějak dopadne. Taky jsem skoro celý týden nespal. Poněvadž bylo všechno zatarasené, tak jsem bydlel na Hlávkově koleji u kamarádů. Na technice jsme měli takový klub, kde jsem hrál na klavír a kde jsem dělal režii. Kluci spali na Hlávkárně, tak jsem tam zalezl. Stříleli nám do oken, tak jsme tam seděli na chodbě pod ústředním topením, poněvadž do těch pokojů létaly nábojnice. Stala se tam taková věc, kterou bych rád nafilmoval. Otevřely se dveře a vyšel vietnamský student s tím: ‚Mě se to netýká,‘ a šel na záchod. My jsme křičeli: ‚Padni k zemi, blboune!‘ A on šel jakoby nic, já jsem Vietnamec. Vyčůral se a šel zpátky. A do toho lítaly střely.“

„Do toho se rodiče rozvedli a byla to pro mě taková nesnesitelná situace. My jsme měli klavír a já jsem si, když mi bylo nejhůř, tak jsem si tam sám začal prostě hrát. A udělal jsem si takovej svět, ve kterým mi bylo příjemně, kde se dalo žít, a to ostatní mě nezajímalo. Byla to taková izolace od světa, kterou jsem… Když jsem pak chodil na jedenáctiletku, tak jsem jenom zahodil tašku ze školy a sedl jsem si za klavír a do osmi do večera jsem hrál. A mluvili na mě, že mám svačinu nebo tak, nic mě nezajímalo, prostě jsem seděl u klavíru. Ale já jsem jenom improvizoval, já jsem neuměl tehdy snad ani noty.“

„Že jsem jel s otcem do Prahy. On mě nesl takhle na ramenou a vystoupili jsme na Smíchově na nádraží a v tom momentě byl šílený poplach. Zvonily, teda houkaly sirény a policajti volali: ,Všichni do krytu!‘ A já jsem koukal a byl jsem nadšenej. To byl můj první ohňostroj, kterej jsem viděl. Lítaly kameny, světelné bomby, všichni byli ustrašení – a já, poněvadž mi byly tři roky, tak jsem z toho měl ohromnou legraci. Tančil jsem prý ještě v krytu, když jsme šli do krytu, a tam jsem říkal: ,Padne sem bomba a já vylítnu.‘ Byl jsem z toho úplně high.“