Antonín Růžička

* 1936

  • „Když došlo k soudu, tak řekl, že se cítí vinen a že lituje svého činu, že rozkrádal a ohrožoval hospodářství. Jak ho odsoudili a vedli pár kroků pod šibenici, tak už věděl, co má dělat. Byl silný, mladý. Tam byl nějaký starý páprda, jako já nemohoucí. Strýc na něho skočil, svalil ho, roztrhl mu tady, vrazil mu ruku do pusy a čelist mu utrhl. Já si to dovedu představit. On si vzpomněl na svou manželku, jak ji miloval, jak se měli spolu rádi. A že už neuvidí slunko, přírodu a podobně. Už to měl rozmyšlené, tak se pomstil. A velice důkladně.“

  • „Tady šlo o vypnutí rozhlasu, televize, ústředen. To bylo moje zaměstnání. Já jsem pořád žil ve strachu, doma jsem nebyl. Matce jsem vzkázal, aby poslouchala rozhlas a nebála se o mě. Co jsem měl jiného dělat? Byl jsem pod dohledem, dostal jsem najíst, napít. A byl jsem pod automatem, pořád pod namířenou zbraní, a nevěděl jsem, kdo mě zastřelí. Ono to bylo jedno, jestli mě zastřelí ti, nebo ti. Já jsem spal přímo na ústředně u přístroje, deku pod hlavou. Byl jsem tam sám. Až potom přišel pracovník z dovolené, tak jsme tam byli dva. Ale čtrnáct dní v jednom kuse...“

  • „U nás bydlel strýc, jmenoval se Vítek, a mě jako malého kluka učil, kdo jsou gestapáci a jak se mám chovat, když přijde někdo uniformovaný. Nesmím nic říkat, mám plakat, a kdybych šel s někým domů, tak musím bušit na dveře a nesmím prozradit náš setkávací signál. My jsme měli setkávací signál, kterým jsem se musel vždy ohlásit, když jsem přišel domů. Signál zněl takhle: ‚klepání‘ a víc nic.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Rosice, 12.11.2025

    (audio)
    délka: 03:08:35
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Sám klepej šestkrát, s gestapem jen plač

Antonín Růžička v roce 1954
Antonín Růžička v roce 1954
zdroj: Archiv pamětníka

Antonín Růžička se narodil 25. ledna 1936 v Rosicích u Brna do vlastenecké rodiny. Růžičkovi společně žili ve velkém domě až do roku 1938, kdy se museli kvůli napojení na sledovanou osobu rozdělit. Otec Jan Růžička se spolu s Antonínovým nevlastním bratrem Janem Růžičkou odstěhoval do nedalekých Ivančic. Antonín Růžička zůstal se svou matkou Marií Růžičkovou v Rosicích. V roce 1945 zažil nálet na osobní vlak přijíždějící do Rosic. Po válce v roce 1946 nastoupil do školního pěveckého sboru vedeného vlastencem Josefem Grohsem. V roce 1951 nastoupil na Střední odbornou školu kovodělnou v Brně a vyučil se v oboru radiomechaniky. Po škole začal pracovat jako radiomechanik v Kovopodniku města Brna. Později přešel do podniku Městské telekomunikační správy Brno (s tehdejším názvem Správa spojů), kde pracoval až do důchodu. V srpnu 1968 pracoval na brněnské telefonní ústředně týden bez zastavení. Při invazi vojsk Varšavské smlouvy byl pod velkým tlakem a ozbrojeným dohledem. V sedmdesátých letech se s komunisty soudil o rodinné pozemky, které mu chtěli vyvlastnit. V roce 2025 žil Antonín Růžička v Rosicích.