Tomáš Růta

* 1991

  • „Dohánějí vás vzpomínky, ale nemyslím si, že bych se nějak v noci budil ze snů nebo s nějakým traumatem. To si nemyslím. Ale my jsme to tam měli relativně v klidu. Nemyslím si, že by mě dohnala nějaká posttraumatická porucha. Návrat byl složitý spíš v tom, co se týče začlenění do rodiny. Protože vy jste půl roku pryč a rodina tady řeší úplně jiné starosti. Řeší, že musí na poštu, nakoupit, postarat se o dítě. Prostě absolutně běžné starosti života, které vy tam neřešíte. Váš jediný problém je, že třeba v jídelně dojde vanilková zmrzlina nebo že je obsazený posilovací stroj v posilovně a vy si nemůžete procvičit partii, kterou chcete. Jste absolutně oproštěn od těchto běžných starostí života a návrat byl něčím, s čím jsem se srovnával docela dlouho.“

  • „Když jsme se dostali dejme tomu do kontaktu s nepřítelem, tak jsem míru rizika neviděl takovou, jako když jsme třeba zůstali na ulici plné lidí čtyři sami. Nějakým informačním nedorozuměním jsme tam zůstali sami. Afghánci, kteří měli uzavírat ulici, tam pustili lidi, a my jsme se potřebovali dostat nějaký kilometr na jinou základnu. Prodíráte se vyloženě davem lidí ve městě Čáríkár, kde to je opravdu jako tržiště jak z amerického filmu. A v tu chvíli tam byli hlášeni sebevražední útočníci, tak tam asi ten strach byl největší. Ale naštěstí se tedy nic nestalo. Naštěstí jsme se všichni vrátili v pořádku.“

  • „Jsou vytipovaná místa, která slouží jako kryt. Ať už to jsou kryty postavené venku, jsou to taková obrácená betonová účka, opytlovaná pytli s pískem, nebo nám tam sloužily betonové budovy, spodní patra, a my jsme bydleli v těch horních patrech. A kdykoli šel útok, tak se ozval fakt nepříjemný zvuk, který hlásal: ‚Incoming, incoming!‘ Poplach! V tu chvíli lehnete na zem, svalíte se z postele, nebo ať děláte cokoli, třísknete sebou o zem. A čekáte, až dopadne první raketa. A pak běžíte do krytu. Tam potom probíhá sčítání lidí. Každý měl povinnost u sebe nosit telefon a dát vědět svému veliteli čety, kde se nachází. Protože jsme byli rozlítaní – ať už to byla posilovna, jídelna, obchod, někdo byl na pokojích. Měli jsme i systém – když někdo někam šel, tak napsal na tabuli, kde je, a bylo opravdu potřeba vědět, kde lidi jsou. Každý velitel družstva zodpovídal za to, že věděl, kde má svoje lidi právě z toho důvodu, kdyby došlo k incomingu, abychom je mohli popřípadě dohledat.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Liberec, 07.11.2025

    (audio)
    délka: 01:01:35
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy regionu - Liberecký kraj
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Incoming! V Bagrámu napočítal za sedm měsíců přes 130 raketových útoků

Tomáš Růta na misi v Afghánistánu, 2018
Tomáš Růta na misi v Afghánistánu, 2018
zdroj: Archiv pamětníka

Tomáš Růta se narodil 27. května 1991 v Liberci. Po absolvování Základní školy 5. května odmaturoval na Střední průmyslové škole stavební. V Pardubicích začal studovat i vysokou školu, ale po čtyřech semestrech studia zanechal a v lednu 2012 se stal profesionálním vojákem. Zatímco jeho dva mladší bratři pracovali v gastronomii, on k vojákům tíhnul odmalička. Sloužit začal u mechanizované roty v Jindřichově Hradci, kde působil osm let. V roce 2018 vyjel na svou první zahraniční misi do Afghánistánu v rámci NATO. Sedm měsíců sloužil na letecké základně Bagrám v rámci mise Resolute Support, zaměřené na podporu afghánských sil a ochranu základny. Hned první den ho tam překvapil raketový útok, který byl každodenním koloritem života na bázi. Během dvou stovek dnů napočítal 132 raketových útoků. Po návratu se kvůli náročnému dojíždění nechal přeložit k radiačnímu a chemickému průzkumu do Liberce. Půl roku sloužil na misi v Litvě v rámci zvýšené předsunuté přítomnosti vojáků NATO v Pobaltí. Má dvě děti. V roce 2025 žil v Liberci, u tamní chemické jednotky působil na pozici vedoucího praporčíka roty.