"Když jsme pak z toho letiště přešli do vesnice, tak hned první noc tam přecházela fronta a my byli schovaní v takových sklepích, kde skladovali brambory. Tam jsme spali a najednou se v půlnoci rozrazily dveře. Přišli tři ruští vojáci se samopaly, vybrali si mladší ženské včetně mé dvanáctileté sestry a odvlekli je. Matka se jim vymrštila a šla s Margitou. Doteď nepochopím, že mi to tehdy nedošlo, že by je mohli zastřelit nebo něco takového. Vím jistě, že sestru znásilnili. Ráno se vrátily, ale víc nevím, protože matka byla puritánka a o takových věcech se nemluvilo."
"Pamatuji se, jak jsme bydleli v Budapešti na nábřeží Dunaje. Byla tam taková náplavka. Pamatuji si na to, že tam asi tři neděle nebo měsíc ve dne v noci jely tanky, náklaďáky s děly a tak. Nepřetržitě, jak se Němci hnali na Sovětský svaz. Na to se pamatuji, to je první vzpomínka na válku. Druhá vzpomínka je, to mohlo být tak v roce 1942, když Rusové udělali první nálet na Budapešť. Tam se žilo, jako kdyby se nic nedělo, a najednou se osvětlilo. Říkalo se tomu tehdy Stalinova svíčka. Rozzářilo se a padlo asi pět pum a odletěli. To byl první nálet na Budapešť. Pak jsem začala chodit do školy – jsem říjnová a do první třídy jsem šla v sedmi letech. Školu jsme měli od října do konce dubna. Pak kvůli náletům školu zrušili. Nálety tam byly často i dvakrát denně. Nebombardovalo se ani tak město, jako ostrov Csepel, kde byl tehdy soustředěný průmysl. Pumy ale padaly všude, nebylo to tak přesné jako dnes. Víceméně bych řekla, že půl dne a půl noci jsme proseděli ve sklepech."
"Když jsme se vrátili v roce 1946 a když jsem začala chodit do třetí třídy, tak tam, kde jsme bydleli, byly pouliční boje a kopec mrtvol. A co teď s tím? Ležet na chodnících – to nešlo, tak ty chodníky se rozkopaly a udělaly se tam hromadné hroby. Taky se to dělalo v parcích a tak. Takže tam byl kopec hromadných hrobů. A právě když jsem začala chodit do čtvrté třídy, tak to před naším barákem rozkopali, vybírali ty pozůstatky a odváželi to zřejmě na nějaký hřbitov do hromadných hrobů, protože jinak to nešlo. Tam ležela lebka a tam ležela nějaká dlouhá kost. Jinde zase ležel zbytek trupu, než to odvezli. Když jsem to viděla poprvé, tak jsem se zalekla. Ale pak jsem si na to zvykla. Trvalo to asi měsíc, než to vyčistili."
„Čímž tedy naše máti byla úplně mimo, sehnala odněkud nějaké vozy a koně a vyhlásila, že jedeme za tatínkem. A na jaře 1944 jsme se vydali na cestu. Ona věděla akorát to, že otec je v České Lípě a vydali jsme se tedy na cestu do České Lípy. Myslím si, že ona z té deprese a tak [...], že máma byla úplně mimo. Ona by takhle vystupovala celkem dobře, ale takovýhle šílený nápad si myslím – dvě ženské se třemi dětmi vydat se v bojující Evropě na cesty, to není normální.“
„Pamatuji se, když jsme tam zůstali bez koní a teď fronta šla kolem, tak nás tam zase zastrčili do nějakých takových krypt nebo tak, byly tam uskladněné brambory, to si pamatuju. Tak jsme tam tak seděli, kolem se tak nějak krapet střílelo, moc ne. Až pak když dobývali Vídeň, tak to bylo slyšet, ale tam na té vesnici se nic nedělo. No, akorát bylo tedy strašné, že tam pak přišli vojáci, všechny holky od takových 11 let a nějaké ženské pobrali s sebou. Teď jsme nevěděli, jestli se vrátí, nevrátí. Co si budeme vykládat za jakým účelem, že ano.“
„Strašně jsem milovala bráchu, který se zabil. Toho jsem strašně milovala a on byl takový [...], on mě měl taky rád. Tak když byl na té vojně, tak někdo tam uměl kreslit, tak on mi posílal dopisy. Já jsem ještě neuměla číst, ale na obálce byly malované princezny a tak, tak to jsem čekala vždycky na pošťáka. No ale pak se mi hoch zabil.“
Gabriela Rudolfová se narodila 27. října 1936 v Budapešti. V roce 1943 začala krátce navštěvovat první třídu, kvůli bombardování se nicméně vzdělávala hlavně doma. Koncem roku 1944 opustila s matkou, tetou, sestrou a synovcem hlavní město, kterému hrozil útok Sovětů, a uchýlili se do Dunajské Stredy. Poté se matka rozhodla, že se vydají za otcem do České Lípy, ale jejich cesta skončila nedaleko Vídně. Do Budapešti se vrátili o rok později prostřednictvím Červeného kříže. Po skončení druhé světové války se rodina odstěhovala na Slovensko, kde Gabriela v roce 1954 odmaturovala a složila přijímací zkoušky na medicínu. Téhož roku začala studovat medicínu na Univerzitě Karlově v Praze. Během studií se provdala a narodila se jí dcera Denisa. I přesto se jí však podařilo studia na medicíně úspěšně dokončit a po promoci nastoupila do nemocnice ve Vysokém nad Jizerou, kde její manžel pracoval jako lékař. Příležitostně sloužila i v Jilemnici, kde panoval personální podstav. V roce 1964 se s manželem rozvedli a pamětnice odešla do jablonecké nemocnice, kde pracovala částečně jako závodní lékařka a částečně na oddělení. O rok později získala první atestaci z chirurgie a v roce 1971 z anestezie. Po sovětské okupaci v srpnu 1968 uvažovala nad emigrací, kvůli rodičům se ale rozhodla zůstat v Jablonci nad Nisou a pracovala jako anesteziolog. Za dobu její lékařské činnosti se jí vždy podařilo vyhnout členství v komunistické straně a pád režimu přivítala s radostí. V roce 1985 odešla do důchodu, později se ale rozhodla opět vrátit do zdravotnictví, kde působila až do roku 2011. V době natáčení (2022) žila pamětnice v Jablonci nad Nisou.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
