Milena Ručková

* 1940

  • „Že mám bratra, jsem se dozvěděla, když můj otec si pro mě v roce 1946 přijel. Řekl mi, že mám bratra, ale jeho jméno jsem si nezapamatovala. Měla jsem šest let. Od té doby jsem se s otcem neviděla. On si pro mě přijel, ale babička, maminka mojí maminky, mu řekla, že ne, že mě nedá. Tak otec potom odjel do Plzně, tam byl rehabilitovaný, a napsal dopis, že se ozve, že pošle novou adresu. Od té doby byl nezvěstný. Babička ho dala hledat přes Červený kříž, jenže to byla taková poválečná doba, roky 1946, 1947, 1948, kdy se objevovaly zprávy, že nějaká loď najela na minu, nevědělo se, kdo na té lodi byl. A dopadlo to tak, že babička dostala zprávu, že asi nežije. I já jsem ho dala hledat. To bylo, myslím, ještě v době před revolucí, když se situace tak nějak uvolnila. Jenomže oni mi napsali, že nemají možnost pátrání v zámoří. Potom jsem to už vzdala. A to jsem neměla dělat, protože kdybych byla bývala vytrvala, mohlo všechno jinak dopadnout.“

  • „To mi jednou zatelefonovala z Prahy magistra Pavla Plachá, že mě hledala dva roky a že se jí to konečně podařilo. A že mi chce říct, že mám v Anglii pět sourozenců, a co na to říkám. Nebyla jsem schopna vůbec nic říkat, protože to bylo tak dojemné. Řekla jsem jí, že to nejde řešit po telefonu a že se musíme sejít. Potom s manželem přijela k nám, tak mi to všechno sdělili. Přes Skype jsem pak navázala kontakty s mými sourozenci. Největší problém je ten, že oni neumí česky a já neumím anglicky.“

  • „Bydlela jsem ve Frýdku, kolem nás tekl potok a měli jsme husy. Musela jsem s nimi vždycky jít do potoka a být tam s nimi. Naproti bydlela rodina Bárova. Zrovna jsem se bavila se slečnou Zdeňkou Bárovou a teď šel pán s kufříkem v ruce ve vojenské uniformě a Zdeňky Bárové se ptal, kde tady bydlí Pětrošovi. Zdeňka na mě zavolala: ‚Milenko, zaveď toho pána k vám.‘ Když slyšel to jméno, položil kufřík na zem, rozevřel ruce a řekl: ‚Milenko, pojď ke mně. Já jsem tvůj táta.‘ Vzala jsem ho za ruku a zavedla ho domů. Babičce se to moc nelíbilo, protože se s ním hned ve dveřích pohádala.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Ostrava, 23.03.2022

    (audio)
    délka: 01:40:17
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy regionu - Střední Morava
  • 2

    Ostrava, 28.03.2022

    (audio)
    délka: 01:22:13
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy regionu - Střední Morava
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Rodiče spojil odboj. O matku přišla v koncentráku, otce odehnala babička

Milena Ručková / 1958
Milena Ručková / 1958
zdroj: Archiv pamětnice

Milena Ručková, za svobodna Pětrošová, se narodila 8. května 1940 ve Frýdku-Místku. Rodiče Marie Pětrošová a František Příborský se zapojili do protinacistického odboje jako převaděči v Beskydech. Matku zatklo gestapo, když byla těhotná. Porodit ji nechali pod dohledem doma, pak ji zavřeli do koncentračního tábora Ravensbrück, kde roku 1942 zemřela. Otec utekl do Polska. Bojoval v československé zahraniční armádě, byl těžce raněn u Dunkerque. Ještě za války se v Anglii oženil. Roku 1946 přijel do Československa pro dceru, ale babička mu ji nedala. Když bylo Mileně třináct let, babička zemřela. Musela do dětského domova, pak asi tři roky žila v Jablunkově u strýce a tety, kteří provozovali kolotoče. V osmnácti letech nastoupila v Třineckých železárnách a jako jeřábnice tam pracovala sedmnáct let. Žila v Třinci, vdala se, narodily se jí tři děti. Rozvedla se a odstěhovala se do Starých Hamer v Beskydech. Po druhém sňatku s Miroslavem Ručkou se přestěhovala do horské osady Těšiňoky. Asi patnáct let pásla v oblasti Starých Hamer od jara do podzimu velké stádo ovcí. Roku 2020 se dozvěděla, že má v Anglii pět nevlastních sourozenců. Do té doby si myslela, že otec brzy po válce zemřel.