Jarmila Rubeyová

„Jednou jsme tak seděli doma a už z dálky od lesa jsme po cestě viděli, že šli chlapi. Napřed přišli dva ozbrojení a řekli: ,Mama, zabij kohouta, musíš nám dát jíst.‘ Mamka věděla, že byli ozbrojeni, tak šla a udělala to a uvařila jim, najedli se a šli. Od té doby k nám začali chodit. Aji sedm osm, jak kdy. A měli jsme třeba plný sud zelí a oni ho fakt sami skoro snědli. Syrový zelí. V noci přišli: ,Mama, dones nám zelí.‘ Tak mamka donesla zelí, chleba. My jsme sami moc neměli. Ale co měli dělat, tak jim dali. Potom už začali chodit, tak my už jsme sháněli jídlo. Mamka sháněla. Nebo na ty lístky bylo málo. Tak šla až do Rajnochovic, to byly dvě hodiny cesty přes les. Ona se tam narodila. Tak tam prosila mlynáře, aby jim dal trochu můky vždycky. A potom jsme jim pekli doma ten chleba a přišlo to tak daleko, že já jsem jim potom do bunkru, který měli pod Ojičnou, pod kopcem takovým, v lese, tak jsem jim ho musela nosit. Oni uvázali na záda dva pecny chleba a šla jsem. Tak už tam na mě čekali někde na cestě. Tak jsem jim to dala, a to taťku napřed ujistili, že se nám nic nestane. Že i kdyby tam třicet chlapů u nás spalo a my holky mezi nima, tak že se nám nic nesmí stát. Že oni šli pod přísahu. A že okamžitě by ten partyzán byl potrestán. No tak taťka měl o nás strach. Někdy aji šel radši on nebo tak.“

„To nás šlo kolik na muziku. Na ty Lázy jsme šli raz za čas. To bylo víc jak hodinu. To nás šlo patnáct, dvacet. Nešli jsme sami. A na Mikulůvku se chodilo. To bylo úplně přes les k nám. To jsme šli a měli jsme nějaké boty obuté a střevíčky jsme si nesli v ruce a tam jsme schovali pod smrčky boty a tam jsme se teprve obuli a šli pěkně. Kde přes les takový kus.“