Jarmila Rubeyová

* 1930

  • „Na Silvestra všeci mladí z pasek se u nás sešli. Bylo nás tam možná osmnáct dvacet sejitých. A teď že se půjdou bavit na Prženské paseky na zábavu. Tam se hrálo na černo. Nějaký pán bez nohy tam hrával na harmoniku. A potom jedna rodina z Prženských pasek měla pět chlapců, všichni byli muzikanti, a ti tam hrávali. Já jsem tam ještě moc nesměla chodit, ale někdy mě vzali s sebou, třeba odpoledne. Tak jsme tam měli odpoledne jít, a najednou přišlo sedm chlapů, ozbrojených, kolem dokola měli nějaký ty patrony, teď měli kulomet na takových těch nožkách. My jsme to ani nikdy neviděli. Postavili to ke dveřím a řekli, že nikdo z toho domu nesmí ani na krok vyjít ven. A tam jim řekli: ,Kdyby ještě někdo řekl doma, že to byli partyzáni, tak my vám potom za to vypálíme chalupu.‘ Těm mladým to tak řekli a tři kluky poslali do hospody a tam jim hospodský musel dát nějakou vodku, nebo já nevím, nějaké pití. To už tam měli, myslím, domluvený. A potom jim to přinesli k nám a teprve večer jim řekli, že můžou na tu muziku jít. Šli se ale ti partyzáni tam podívat, jestli jich někdo nevyzradí nebo tak, tak byli na pozoru. A zjistili jsme potom, že tam byli venku. To měli obstoupený, tu chalupu. Tak jsme se šťastně vrátili.“

  • „Jednou jsme tak seděli doma a už z dálky od lesa jsme po cestě viděli, že šli chlapi. Napřed přišli dva ozbrojení a řekli: ,Mama, zabij kohouta, musíš nám dát jíst.‘ Mamka věděla, že byli ozbrojeni, tak šla a udělala to a uvařila jim, najedli se a šli. Od té doby k nám začali chodit. Aji sedm osm, jak kdy. A měli jsme třeba plný sud zelí a oni ho fakt sami skoro snědli. Syrový zelí. V noci přišli: ,Mama, dones nám zelí.‘ Tak mamka donesla zelí, chleba. My jsme sami moc neměli. Ale co měli dělat, tak jim dali. Potom už začali chodit, tak my už jsme sháněli jídlo. Mamka sháněla. Nebo na ty lístky bylo málo. Tak šla až do Rajnochovic, to byly dvě hodiny cesty přes les. Ona se tam narodila. Tak tam prosila mlynáře, aby jim dal trochu můky vždycky. A potom jsme jim pekli doma ten chleba a přišlo to tak daleko, že já jsem jim potom do bunkru, který měli pod Ojičnou, pod kopcem takovým, v lese, tak jsem jim ho musela nosit. Oni uvázali na záda dva pecny chleba a šla jsem. Tak už tam na mě čekali někde na cestě. Tak jsem jim to dala, a to taťku napřed ujistili, že se nám nic nestane. Že i kdyby tam třicet chlapů u nás spalo a my holky mezi nima, tak že se nám nic nesmí stát. Že oni šli pod přísahu. A že okamžitě by ten partyzán byl potrestán. No tak taťka měl o nás strach. Někdy aji šel radši on nebo tak.“

  • „To nás šlo kolik na muziku. Na ty Lázy jsme šli raz za čas. To bylo víc jak hodinu. To nás šlo patnáct, dvacet. Nešli jsme sami. A na Mikulůvku se chodilo. To bylo úplně přes les k nám. To jsme šli a měli jsme nějaké boty obuté a střevíčky jsme si nesli v ruce a tam jsme schovali pod smrčky boty a tam jsme se teprve obuli a šli pěkně. Kde přes les takový kus.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Vítkov, 23.10.2012

    (audio)
    délka: 02:21:43
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Na těch pasekách k sobě všichni tíhli

Jarmila Rubeyová (Vaculová) v mladí
Jarmila Rubeyová (Vaculová) v mladí
zdroj: archiv pamětníka

Jarmila Rubeyová, dívčím příjmením Vaculová, se narodila v roce 1930 na pasekářské osadě Požařiska, která patří pod obec Kateřinice na Vsetínsku. Na této samotě rodina od roku 1944 všemožně podporovala partyzánský oddíl pod velením kapitána Petra Buďka z 1. čs. partyzánské brigády Jana Žižky. Otec i pamětnice dokonce občas fungovali jako jejich spojky. Vaculovi tak žili v obrovském nebezpečí, protože několik chalup z okolních osad bylo za podporu partyzánů vypáleno a jejich obyvatelé buď uvězněni nebo popraveni. Po válce v osadě zůstali jen rodiče a po odchodu matky v roce 1960 zůstala osada bez stálých obyvatel. Jarmila Rubeyová se odstěhovala do Vítkova, kde se svým mužem žije i dnes.