Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jarmila Rubeyová (* 1930)

• narozena v roce 1930 v osadě Požařiska (Kateřinice)

• podpora partyzánů 1. čs. partyzánské brigády Jana Žižky

• velitel Petr Buďko

• v současnosti žije ve Vítkově

Jarmila RUBEYOVÁ (Vaculová)

Na těch pasekách k sobě všichni tíhli

Jarmila Rubeyová, dívčím příjmením Vaculová, se narodila v roce 1930 na pasekářské osadě Požařiska, která patří pod obec Kateřinice na Vsetínsku. Na této samotě rodina od roku 1944 všemožně podporovala partyzánský oddíl pod velením kapitána Petra Buďka z 1. čs. partyzánské brigády Jana Žižky. Otec i pamětnice dokonce občas fungovali jako jejich spojky. Vaculovi tak žili v obrovském nebezpečí, protože několik chalup z okolních osad bylo za podporu partyzánů vypáleno a jejich obyvatelé buď uvězněni nebo popraveni.

Na Požařiskách

Kateřinice patřily v době narození pamětnice k nejchudším obcím na Valašsku, a tak tam už před válkou nebyl lehký život. Zvláště pak na pasekářských osadách, které byly rozesety po okolních kopcích Hostýnských vrchů. Do osady Požařiska se nastěhovali rodiče pamětnice, když tam koupili chaloupku s osmi hektary polností. „Říkalo se tam pod náma v Požařiskách a tam byly právě za potůčkem ještě dva domky a na naší straně byly také dva domky,“ vzpomíná na osadu Jarmila Rubeyová.

Po okolí bylo několik dalších pasekářských osad a sousedé se prý často navštěvovali a navzájem si pomáhali. „Byli k sobě milejší. Panovala taková soudržnost. Třeba jsme sušili sena, a byla bouřka, tak ti z druhé strany přiletěli a pomáhali skládat seno. Tam jsme jeden druhému pomáhali.“ U Vaculů se scházela mládež ze všech okolních osad. „My jsme byli doma čtyři mladí. Já jsem byla nejmladší a za těma mojema sourozencema chodila mládež z celých těch pasek. To se scházelo u nás. My jsme byli v takém středu těch pasek a od nás se chodilo na Prženské paseky, na Lázy, do Podolí. (…) Raz za čas jsme šli na Lázy na muziku. To bylo víc jak hodinu. To nás šlo patnáct, dvacet. Nešli jsme sami. A na Mikulůvku se chodilo. To bylo úplně přes les k nám. To jsme šli a měli jsme nějaké boty obuté a střevíčky jsme si nesli v ruce a tam jsme schovali pod smrčky boty a tam jsme se teprve obuli a šli pěkně. Kde přes les takový kus.“

Přesto že život v osadě byl nesporně velmi těžký, vzpomíná pamětnice na dětství s nostalgií. „Nazpívali jsme se. Potom nás tetičky, sůsedky učily tančit. Dralo se peří, přišli kluci a náš tatínek jim hrál na varhánky. Bylo to tam smutný aj veselý, ale veselosti jsme si užili víc jak včilkaj děti.“ Do školy se chodilo do Kateřinic. V zimě, kdy napadlo i několik desítek centimetrů sněhu, to byl ale někdy problém. „Když jsme šli do školy, také jsme užili legrace. Půl hodiny do kopce, ale ráno jsme to sletěli aji za čtvrt hodiny. Jsme utíkaly bosé, boty v ruce. V zimě, když jsem chodila do 1. třídy, mně musel taťka chodit naproti. Já bych nepřešla přes ten sníh. Tolik sněhu bylo.“ Děti si však prý sněhu hlavně užívaly a chodily často lyžovat, i když k tomu neměly potřebné vybavení. „Lyžovali jsme. Jenomže jsme lyže neměli, a tak jsme používali prkna ze sudů a na to řemínky a na tom jsme jezdili po té lůce dolů.“

Nezůstali lhostejní

Když bylo Jarmile Rubeyové devět let, vypukla druhá světová válka. Zpočátku to rodinu nijak drasticky nezasáhlo, ale i pasekáři museli odevzdávat určitou část potravin. Aby nedocházelo k tajnému mletí, měli Vaculíkovi zapečetěný ruční mlýnek na obilí, též zvaný žerna. Jarmila Rubeyová vzpomíná, že plombu tenkrát nechtíc strhla, a otec šel kvůli tomu na měsíc do vězení ve Vsetíně. „Za války nám ty žerna zaplombovali a my jsme si jako děcka hráli. Já jsem neměla ani dvanáct roků a nám tam spadl balonek a já jsem na to zapomněla a skočila jsem a tu plombu utrhla. Potom přišla kontrola a na našeho tatínka, že buď dá tisíc korun nebo musí jít na měsíc sedět do Vsetína. Na to dodnes vzpomínám. Tatínek povídá: ,Kde já v zimě vydělám tisíc korun. Já nevydělám nic. Já to půjdu odsedět.‘ Tak za mě tatínek seděl měsíc a pamatuju se, že když přišel domů, tak nám donesl hašlerky.“

V roce 1944 se k bývalým česko-slovenským hranicím blížila osvobozující sovětská vojska a na konci srpna vypuklo na Slovensku národní povstání proti nacistickému režimu. V srpnu 1944 byl z Ukrajiny na Slovensko poslán výsadek oddílu Jana Žižky s velitelem, poručíkem Jánem Ušiakem a náčelníkem štábu Dajanem Bajanovičem Murzinem. Na rozkaz z Kyjeva se v průběhu září a října celá skupina přesunula na Moravu, kde své sídlo vybudovali v blízkosti Čeladné na úpatí Kněhyně. Ještě v říjnu byla brigáda reorganizována a rozdělena do oblastních oddílů. V okolí Vsetína se pohybovala partyzánská skupina pod velením kapitána Petra Buďka. U Vaculíků v domě se ale nejprve objevili dva uprchlí sovětští zajatci, kterým rodina poskytla nocleh, léky a stravu. Teprve o několik dní později k nim přišlo několik partyzánů. Vaculovi jim neodmítli pomoc a od té doby je partyzáni navštěvovali pravidelně. Takto na první setkání s partyzány vzpomíná pamětnice: „Jednou jsme tak seděli doma a už z dálky od lesa jsme po cestě viděli, že šli chlapi. Napřed přišli dva ozbrojení a řekli: ,Mama, zabij kohouta, musíš nám dát jíst.‘ Mamka věděla, že byli ozbrojeni, tak šla a udělala to a uvařila jim, najedli se a šli. Od té doby k nám začali chodit. Aji sedm osm, jak kdy. A měli jsme třeba plný sud zelí a oni ho fakt sami skoro snědli. Syrový zelí. V noci přišli: ,Mama, dones nám zelí.‘ Tak mamka donesla zelí, chleba. My jsme sami moc neměli. Ale co měli dělat, tak jim dali. Potom už začali chodit, tak my už jsme sháněli jídlo. Mamka sháněla. Nebo na ty lístky bylo málo. Tak šla až do Rajnochovic, to byly dvě hodiny cesty přes les. Ona se tam narodila. Tak tam prosila mlynáře, aby jim dal trochu můky vždycky. A potom jsme jim pekli doma ten chleba.“

Jedna z dalších návštěv, na které Jarmila Rubeyová vzpomíná, se odehrála na Silvestra roku 1944. „Na Silvestra všeci mladí z pasek se u nás sešli. Bylo nás tam možná osmnáct dvacet sejitých. A teď že se půjdou bavit na Prženské paseky na zábavu. Tam se hrálo na černo. Nějaký pán bez nohy tam hrával na harmoniku. A potom jedna rodina z Prženských pasek měla pět chlapců, všichni byli muzikanti, a ti tam hrávali. Já jsem tam ještě moc nesměla chodit, ale někdy mě vzali s sebou, třeba odpoledne. Tak jsme tam měli odpoledne jít, a najednou přišlo sedm chlapů, ozbrojených, kolem dokola měli nějaký ty patrony, teď měli kulomet na takových těch nožkách. My jsme to ani nikdy neviděli. Postavili to ke dveřím a řekli, že nikdo z toho domu nesmí ani na krok vyjít ven. A tam jim řekli: ,Kdyby ještě někdo řekl doma, že to byli partyzáni, tak my vám potom za to vypálíme chalupu.‘ Těm mladým to tak řekli a tři kluky poslali do hospody a tam jim hospodský musel dát nějakou vodku, nebo já nevím, nějaké pití. To už tam měli, myslím, domluvený. A potom jim to přinesli k nám a teprve večer jim řekli, že můžou na tu muziku jít. Ti partyzáni se tam ale šli podívat, jestli jich někdo nevyzradí nebo tak, tak byli na pozoru. A zjistili jsme potom, že tam byli venku. To měli obstoupenů, tu chalupu. Tak jsme se šťastně vrátili.“

Vaculovi partyzánům všemožně pomáhali. Nejenom že jim poskytovali stravu, nocleh a prali prádlo, ale jídlo jim občas nosili až do bunkru, který měli postavený v lesích pod kopcem Ojičná. „Přišlo to tak daleko, že já jsem jim potom do bunkru, který měli pod Ojičnou, pod takovým kopcem v lese, tak jsem jim musela nosit chleba. Oni uvázali na záda dva pecny chleba a šla jsem. Tak už tam na mě čekali někde na cestě. Tak jsem jim to dala, a to taťku napřed ujistili, že se nám nic nestane. Že i kdyby tam třicet chlapů u nás spalo a my holky mezi nima, tak že se nám nic nesmí stát. Že oni šli pod přísahu. A že okamžitě by ten partyzán byl potrestán. No tak taťka měl o nás strach. Někdy aji šel radši on nebo tak.“ Otec již málem zahynul jako voják v 1. světové válce, ale vždy prý velmi uznával ideje prezidenta Masaryka, a i když se mu již blížila sedmdesátka, partyzány také v noci převáděl přes lesy. Jarmila Rubeyová zase ve čtrnácti letech fungovala jako spojka. „Spojku jsem dělala i já. To mně dali lísteček a tam už někdo čekal, na hošťálkovské paseky nebo jak tam hořelo u těch Holáňů, to jsem se šla dívat, kde jsou Němci. Jako že jsu dcerka nenápadná, že by mně nic neudělali, že děcko ide. A taťka, ten s nima chodil v noci. Ten znal ty cesty, tak ho brali.“

Rodina tím velmi riskovala, protože za pomoc partyzánům následovaly velmi kruté tresty a často i smrt. V okolí bylo gestapem vypáleno mnoho domů a jejich obyvatelé buď uvězněni nebo zastřeleni. Jak už se pamětnice zmínila, u jednoho takového případu se byla dokonce jako spojka podívat. Stalo se to v osadě Poborov, kde došlo k přestřelce mezi partyzány a německou hlídkou. Členové rodiny Holáňů, kteří partyzány podporovali, byli zatčeni a jejich dům byl vydrancován a vypálen. Majitel domu František Staňek byl i s dcerou Annou vězněn do konce války a syn Jaroslav Holáň, který byl usvědčen jako partyzán, byl 12. února 1945 popraven v Brně.

I v dalších okolních pasekách se zatýkalo. Paní Rubeyová vzpomíná, jak jimi otřáslo zatčení pana Švábíka a Františka Malého. „My jsme také měli velkou hrůzu. Jednoho dne jsme se dozvěděli, že naproti na té straně, jak byly také tři chalupy o samotě, tak tam sebrali dva chlapy, kteří už se nevrátili. Jmenovali se František Malý a pan Švábík. Já jsem s tou jejich holkou chodila do školy. Byli zatčeni za pomoc partyzánům. Jeho odvezli do zámku v Hošťálkové a tam ho ubili. Říkali, že mu špendlíky píchali za nehty, a všechno, že tam se děly hrozný věci v tom zámku. (...) Byli jsme z toho úplně na nic. Na těch pasekách k sobě všichni tíhli.“

Osada osiřela

S blížící se sovětskou armádou panoval v osadách strach, že boje zasáhnou i horské oblasti. „Měli jsme hrozný strach. Odstěhovali jsme se do sklepa. Tam jsme si všechno dali. Peřiny naši odnesli i postel, všechno.“ Nakonec osvobození Kateřinic 1. čs. sborem a sovětskými jednotkami proběhlo poměrně klidně.

Už krátce po válce se pamětnice z osady odstěhovala k sestře do Vítkova. Nějaký čas pak pracovala v Čechách, kde se také seznámila s Antonínem Rubeyem, za kterého se provdala, a dnes společně bydlí ve Vítkově. Rodiče po válce zůstali v osadě Požařiska. Po smrti otce tam matka zůstala sama až do roku 1960, kdy se odstěhovala za pamětnicí do Vítkova. Po jejím odchodu samota osiřela a ani dnes v ní trvale nikdo nebydlí.

HROŠOVÁ, M., Na každém kroku boj. Historie 1. československé partyzánské brigády Jana Žižky (srpen 1944 - květen 1945), Český svaz bojovníků za svobodu, 2012.

POSPÍŠIL, J., Hyeny. Vizovice: nakladatelství Lípa, 1996.

Pro Post Bellum v roce 2012 natočil a zpracoval: Vít Lucuk, mail: vitlucuk@seznam.cz