Ivo Rotter

„Udělali to úplně jednoduše. Ten druhý ukrajinský front osvobodil Blansko tím, že přijeli na těch, oni neměli žádnou motorizaci, ta nebyla, to byly koňské potahy a na tom seděli vojáci. Tak jsme je přivítali a tak dál. Že brali ty hodinky, to bylo normální. Ale u nás přijeli a líbil se jim náš barák, kde my jsme bydleli u sestry mé matky. Líbil se jim ten barák, protože byl spojený se sodovkárnou. V té sodovkárně byla spousta tresti na různé sodovky a oni, když někde sebrali Alpu, tak ty tresti míchali s tou Alpou a pili to. To se jim hodilo právě, aby zabrali ten barák. Tak to udělali tak, že se musela celá ulice vystěhovat, to jim bylo jedno kam. Tam se postavil jeden voják, tady taky. Nesmělo se tam, ale my jsme tam jako kluci lítali. Nám bylo 14 roků. Ten Malinovskij tam přitáhl, on měl nákladní auto, tak tam přijeli. On měl čtyři baby, které byly jako pořádné ženské, byly jako telefonistky. Postele žádný, to neměl. Přivezli asi dvacet koberců, které naskládali na sebe a na tom spali. My kluci jsme to všecko okoukali. Malinovskij, to byl chlap jak hora a řval na ně. Tam si nedovolil nikdo nic. Já vím, že třeba ti se zelenýma čepicema, to byla jejich ruská policie. Tam jak někdo něco, já nevím, že by tam došlo k nějakému znásilnění nebo něco takového, okamžitě stříleli, bez soudu, hned. Čili já si nepamatuju, že v Blansku by došlo k nějakému znásilnění od Rusů, protože tam byl ten Malinovskij. Oni měli z něho vyloženě strach.“

„Ta Obrana národa v Rožnově pod Radhoštěm obsahovala hlavní úkol ten, že zajišťovala přesun adeptů vojáků, kteří utíkali buď do Polska a později na Slovensko, když už byla potom začata druhá světová válka. A toto měli na starosti a otec, jelikož měl auto jako lékař, tak zajišťoval i převoz těchto lidí. Buď to byli důstojníci, nebo prostě vojáci, kteří utíkali. Otec je vozil na hranice a tam oni přecházeli. Někteří do Maďarska a někteří na Slovensko. Jak kteří měli tu určenou cestu, kterou utíkali. Tam byl zatčený v tom čtyřicátém roce v únoru a byl převezen do Uherského Hradiště, kde ho vyslýchali. Tam byl docela bit, to jsme později zjistili. Po asi dvou nebo třech dnech byl převezen 14. března do Kounicových kolejí.“

„Z té Ostravy byl 28. 3. 1941 převezen do Zhořelce, do Görlitz. A potom k soudu 11. 8. 1942 do Breslau a 10. 12. zpět do Ratiboře. V tom Breslau byl odsouzen na tři roky nepodmíněně. Co už samozřejmě měl dávno odkroucené od toho zatčení, ale to samozřejmě nepomohlo. Tam určitě už věděli, že je to Žid. Proto ho z té Ratiboře 10. 3. 1943 odvezli do Sosnowiec, to byl pobočný tábor Osvětimi, kde byl někdy v listopadu, jak jsem se dozvěděl, ubit lopatou a zemřel.“