Johana Rothová

* 1939

  • „Bylo to v neděli, my jsme byli ráno v kostele. Pak jsme přišli domů a jedna sousedka, kamarádka, povídá: ‚Aničko, půjdeme na jahody do Pancovic koliby.‘ A tak jsme šly na jahody. Když jsem přišla domů, tak tam byl strejda s tetou. Povídali si, večeřeli jsme a najednou se zaklepalo. A prý že máme do rána odejít. Co teda, co si vezmeme? Jeli jsme ke goreňskýmu mostu a odtamtud do Oršavy. Jenže dali nás do vlaku na dobytek.“ – „Dobytčák.“ – „Byly jsme tam všechny tři rodiny. Dobytek i my. Lehli jsme si na podlahy a pokryli se dekami. I bratři moji a kluci Němečkovi. A když se vlak zastavil, tak nám přišli dát vodu. Poklekly jsme si, že jsme malý děti, jinak by nám nedali.“

  • „Ta ulice, jak jsme byli my a Bradáčovi, to bylo všechno u cesty v Gerníku. Bradáčovi jsou vedle sv. Jana, Němečkovi vedle kostela a my u studánky. Pak jsme jeli ke goreňskému mostu, kde nás vzaly kamiony. Nasedli jsme si, jenže můj bratr... měli jsme hříbě a koně. Aby to hříbě neuteklo, svázali mu nohy a pak je naložili. Všichni tam čekali s krávami a koňmi, to nebylo jen tak, když jsme byly tři rodiny a každý měl krávu. To vím, tu jsem taky pásla takhle okolo cesty, když jsem přišla na Bărăgan. Tam jsme koukali jeden na druhého. Já jsem pásla, i Bradáčovi a Černíkovi a Klepáčkovi. Všichni jsme drželi řetízky a koukali, jak se pasou. Najednou ten jeden říká: ‚Lojzo, ta kráva asi utrhla pajvan!‘ A já říkám: ‚Bože, to jsou Češi!‘“

  • „Pak když už jsme přišli do Cãlãrasi, už tam zase stály vozy a koně. Ptáme se: ‚Kam pojedeme?‘ – ‚Prý vás povezou do Sibiře a tam zastřelí!‘ Povídám, proč nás nezastřelí tady, proč nás tam vezete? Jenže oni byli Regasáni a my Banasáni, to se jinak mluví. Uměla jsem trochu rumunsky, ale nerozuměla jsem jim. Sedla jsem si s jedním pánem a jeli jsme a najednou jsme přišli vedle Cãlãrasi do takového vršku a tam nás složili jeden vedle druhého. Nýčko co. Jen se pršelo a lilo do rána. Seděli jsme za almarou s bratrem. Nebyly pláště ani chaty, pekáče nad námi držela maminka, my jsme plakali. Do rána pršelo, jen se lilo.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Cheb, 10.11.2023

    (audio)
    délka: 01:46:48
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století TV
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

AI asistent Paměti národa
Probádá tisíce příběhů pamětníků

Objevte nový způsob, jak používat Archiv Paměti národa. Ptejte se na témata, události, místa nebo zkušenosti, které vás zajímají. AI asistent prohledává přepisy rozhovorů s více než 30 000 hodin nahrávek rozhovorů a vyhledává relevantní vzpomínky napříč archivem. Nemusíte znát jméno pamětníka ani vědět, kde hledat. Stačí položit otázku vlastními slovy.

Položte otázku
beta

„Odvezou vás na Sibiř a tam vás zastřelí.“ Nakonec nás nechali trpět v Bărăganu

Johana Rothová žije od roku 1996 v České republice
Johana Rothová žije od roku 1996 v České republice
zdroj: archiv pamětnice

Johana Rothová, rozená Cizlerová, se narodila 14. června 1939 v české vesnici Gerník v rumunském Banátu jako nejmladší dcera Karla a Marie Cizlerových. Jejich rodina zde provozovala šenkovnu a hospodařila na deseti hektarech půdy, z čehož orné půdy byly jen čtyři hektary. Po druhé světové válce nastoupila pamětnice do zdejší školy. Školní docházku v červnu 1951 přerušila deportace rodiny do oblasti Bărăgan, kam komunistický režim soustředil více než 40 000 obyvatel západorumunského Banátu, včetně několika dalších rodin z Gerníku. V letech 1951–1956 přežívali v nelidských podmínkách na rozlehlých pláních nedaleko města Călărași. Deportovaní zde žili v hrozných podmínkách – trpěli hladem, žízní, nemocemi, izolací. Cizlerovi bydleli nejprve v zemljance a později si postavili chatrč z truploviny. Pamětnice sice nastoupila do místní školy, ale brzy ji přeřadili do pracovního komanda. Stejně jako ostatní deportovaní musela nezletilá Johana Cizlerová nuceně pracovat a plnit stanovené pracovní normy pro státní podniky a statky, většinu své deportace prožila po boku deportované dívky Kateřiny Černíkové (dříve Kovaříkové) ze Svaté Heleny. Po přestěhování zpátky do Gerníku v roce 1956 museli Cizlerovi své hospodářství opravit. Koupili si znovu dobytek a později i mlátičku, kterou jim komunisté vzali. V dalším roce odešla pamětnice pracovat do nemocnice v Oravici a bydlela u své tety. Navštěvoval ji zde její budoucí manžel, za kterého se brzy provdala. Až do roku 1996 žila v Gerníku a pracovala v zemědělství, poté se přestěhovala do České republiky. Za deportaci do Bărăganu ji stát po roce 1989 finančně odškodnil. V době natáčení (v listopadu 2023) žila na Chebsku.