Margareta Peck

* 1948

  • „V tom Baraganu pořád byli pod dozorem. Tam šel i tatínek do toho s policií. Maminku s tatínkem ráno vyzvedávali, jenom pod dozorem byli. A za námi taky chodili s těmi, když jsme jako děti... Já s Jožkou Havlíčkovým a s dalšími, jako děti, on jel Gheorghe Gheorghiu-Dej s Anou Pauker vždycky v malým letadle nad námi a jeli, aby nás asi fotili, nebo viděli, co se tam děje. To víte, co jsme dělali. Vyzvedli jsme si takhle šatičky, nebo co jsme na sobě měli, a plácali si na holý zadek a nadávali jsme vždycky, co jsme uměli. Ty nejsprostější věci, co nás naučili, tak jsme pořád nadávali.“

  • „Zdraví máme strašný. To jsem vám neřekla, že maminka, když jsme přišli na Baragan, tenkrát nás vyhodili ven, tak ona, jak jsme [se sestrou] byly oblečený, punčochy na nás musela rozstříhat. Protože my jsme byly samý bolák, samý hnis z nás tekl. Tam nebylo čím, a chtěla nás umýt, tak nám nosili vodu dvanáct kilometrů s cisternou. Když jsi dal do lahve vodu a naplnil ji, tolik byla voda a tamto byla sedlá sůl. To bylo tak slaný a to nám dávali pít. Tu jsme my museli pít a tou nás myla. My jsme [se sestrou] ječely jak paviáni. My jsme myslely, že se snad zblázníme. Já snad asi z těch doktorů, ze všeho má člověk trauma. Bojí se. Rozstříhala na nás, aby z nás mohla sundat. Lila na to tu vodu, aby sundala všechny ty věci z nás, protože jsme byly samý hnis. Nevím, kolik jsme jeli. Dva měsíce, myslím. Neumytý, nic. Můžete si myslet, jak jsme asi vypadali. My jsme museli vypadat hůř jak zvířata a ve zvířecích vagonech jsme byli. My jsme neměli nějaký vagony, my byli narvaný v těch, co jsou pro zvířata.“

  • „Rodiče dělali cihly, dávali je do bedýnek, dávalo se to schnout. Nějaký se vypalovaly, nějaký to... a začlo se stavět. Udělala se nemocnice, škola, úřad, nevím, co ještě. Ale školu si vydupal můj tatínek, když šel do Bukurešti. Tatínek a každej mužskej vykopal jámu, asi tak dva na tři metry. A řekli nám, že tady budete bydlet. Takže tatínek vykopal jámu. Kde bydlet, když tam byl takový vít? Když přišel, pokryli jsme se rohožkami. My se sestrou jsme si vlezly do skříně a maminka tam s námi seděla. Pokryli jsme to rohožkami nebo nějakým plechem. Nějaký tabule, nevím... jo, tatínek nastrčil tabule plechu, protože byl klempíř, dolů do vagonů. Dal to přes, a vzal nám to vítr. Bylo to vidět, jak padesátikoruna, co vylítla nahoru. Takový povětří tam bylo, protože tam nebyl strom, nebylo nic. Tak kde tam být... Tak tatínek vykopal jámu a řekl mamince: ‚Zabiju prvně děti, pak zabiju tebe a pak se zabiju já.‘“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Ústí nad Labem, 02.03.2023

    (audio)
    délka: 01:35:57
    nahrávka pořízena v rámci projektu Paměť Banátu
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

V Baraganu vykopal táta jámu a mámě řekl: Zabiju prvně děti, pak tebe a sebe

 Vpravo Margareta Peck, Eibenthal, druhá polovina 50. let
Vpravo Margareta Peck, Eibenthal, druhá polovina 50. let
zdroj: archiv pamětnice

Margareta Peck, rozená Fiklová, se narodila 4. června 1948 v osadě Nové Doly (Baia Nouă), která sousedí s českou vesnicí Eibenthal v rumunském Banátu. Pochází z rodiny potomků českých kolonistů. Narodila se pět let po své starší sestře Anně a spolu s rodiči žili v pronajatém stavení v dělnické kolonii, převážně obývané rodinami horníků. Otec František sloužil za druhé světové války v řadách rumunské armády, která do srpna 1944 bojovala po boku nacistického Německa. V červnu 1951 čtyřčlennou rodinu Fiklových včetně příbuzných deportovala Komunistická strana Rumunska do oblasti Baragan, kam aparát pod tlakem Sovětského svazu přesunul a vysídlil politicky nespolehlivé osoby. Deportovaní museli své domovy opustit během několika hodin a směli si s sebou vzít jen několik osobních věcí. Úřady je vysadily v neosídlené krajině bez jakýchkoliv prostředků a oblast navíc nesměli opustit. Fiklovi a další rodiny zde vystavěli nejprve jednoduchá stavení a později se místo začalo měnit ve vesnici Rubla. Českým rodinám rumunské úřady umožnily v závěru roku 1951 odejít pracovat do havířského města Comanesti v Rumunsku, kde tito zůstávali i nadále pod státním dohledem. Zpátky domů se Fiklovi vrátili až začátkem roku 1956. Návratu se však nedožil dědeček Josef Fikl, který v Comanesti zemřel. Svůj dům nalezli ve vybydleném stavu, jelikož většinu věcí zabavil národní výbor nebo si je rozebrali místní. Pamětnice nastoupila v Comanesti do rumunské školy a po návratu pokračovala ve školní docházce v Eibenthalu, kde měla problémy s českým jazykem. Po završení posledního ročníku školy pracovala v Eibenthalu a později se s manželem a dvěma dětmi stěhovali do Oršavy, kde pracovala pro tamní loděnice. Po roce 1989 jí stát přiznal finanční odškodnění za deportaci do Baraganu. V průběhu devadesátých let pamětnice dojížděla za svým synem do České republiky, kam se později natrvalo přestěhovala. V době natáčení žila v Ústí nad Labem (březen 2023).