Herbert Rösler

Herbert: „Jmenuji se Herbert Rösler, narodil jsem se 25. března 1930 tady v tom baráku.“ Annelise: „A nechceme odsud ven.“ Herbert: „Chodil jsem do školy do Dolního Polubného. Jak jsem skončil školu, tak jsem se naučil bednářem, dělali jsme sudy, to bylo primitivní, všechno ručně. Byl jsem tam pět let. Pak jsem šel taky do skláren.“

Annelise: „Oni chtěli dát pryč naši starou babku. Můj otec říkal, že když ta půjde, tak my půjdeme taky. Já jsem byla dvanáctiletá holka, sestře bylo šest.“ Herbert: „Naši dědové měli takzvaný Gottwaldschein. Průkaz, že dělali ve sklárnách, že nemohli být odsunutí.“ Annelise: „Měli jsme pásku přes ruku, bílou, jako že jsme Němci, a na ní P jako pracující.“

Annelise: „Kurz jsme měli. Jak se máte? – Děkuji, ujde to, člověk musí být spokojen. Tak jsme se učili, ale víc jsme neuměli. Ještě jsem uměla po mém tátovi: Hezká holka – hubičku. Když mi bylo čtrnáct, ještě jsem neuměla pořádně česky, to nešlo. Doma mě to nenaučili.“ Herbert: „Já jsem šel na vojnu a neuměl jsem česky. Ani dnes to neumím. Můj velitel uměl německy, to byl Maďar, nějaký Bútora: ,Rösler, když jste to neměl dobře nastavený, tak vás zastřelím.‘“