Markus Rindt

* 1967  

  • „Ten okamžik, kdy vojáci uzavřeli tu ulici a kdy se rozestoupili, abychom mohli projít. Zdálo se, jako bychom mohli v obličejích těch vojáků číst ochotu to připustit, nechat nás projít. Nevypadali tak hrozivě, jako by naznačovali: ,No tak pojďte!‘ Trochu se na to pamatuju, jak to vypadalo, jaký to byl pocit. Možná tu ulici uzavřeli jen symbolicky a vlastně to ani nechtěli. Nechali nás projít a právě tímhle činem přispěli k tomu, že ten celý socialistický systém, ten celý východní blok dále oslabil. Samozřejmě jsou pořád slyšet hlasy lidí, kteří zůstali v Drážďanech nebo vůbec v NDR: ,My jsme bojovali, my jsme vyšli do ulic, my jsme dělali poklidnou revoluci a ti ostatní zdrhli, ohnuli se, uprchli na ambasádu.‘ Ale když se na to člověk podívá zblízka, přispělo k té situaci to i ono. Je samozřejmě hrozně důležité, že mnozí lidé demonstrovali a že jich byly stovky tisíc, jasně. Ale i ti ostatní, kteří uprchli, zvýšili tlak na stranické vedení, že se něco musí změnit. Protože to, že tolik lidí chtělo pryč, byl jasný signál.“

  • „Seděl jsem ve třídě a tehdy řekla moje třídní učitelka (mohlo mi být tak osm nebo devět let, bylo to ještě v Magdeburku): ,Povězte, děti, viděly jste včera také to a to vysílání? Kde prostě tvrdili, v západní televizi, že my tady, v naší krásné zemi, v NDR jsme uvěznění? Podívejte se ven! Jste tu uvěznění? Jen se koukněte z okna!‘ A my samozřejmě jako třída: ,Né, taková drzost! Samozřejmě nejsme uvěznění! Cože? Něco takového tvrdí?‘ A na tom už je vidět ta propaganda, bylo totiž dost šikovné říct: ,Jste přece svobodní, můžete si venku běhat, nejsme přece uvěznění.‘ To bylo na základní škole, později to bylo trochu rafinovanější, třeba se konaly diskuze o komunismu v předmětu občanská nauka, a to jsem se jednou učitelky zeptal: ,Řekněte mi, když teď tady máme socialismus, jak to bude s komunismem? Kdy nastane komunismus? Jak dlouho to potrvá?‘ A ona na to: ,No asi tak tisíc let?‘ To mi přišlo jako pozoruhodné vyjádření. Oni nám taky v podstatě říkali, že až bude u nás na Východě mnohem, mnohem lépe, až bude úplný komunismus a všem se povede dobře a všichni budou mít stejně a nám se povede daleko lépe než těm na Západě, tak otevřeme hranice, potom budeme moct jít a lidé ze Západu budou přicházet k nám a nikdo nebude odcházet pryč, protože u nás bude o mnoho lépe. Říkali nám v podstatě, že musíme mít jen trochu trpělivost. Ale tisíc let, to je přeci jen trochu moc dlouho.“

  • „Tržiště, ta ulice, co vedla nahoru. Ta byla ale naprosto zatarasená, stála tam zleva napravo řada vojáků se zbraněmi. Vypadalo to hrozivě, bylo zcela jasné, že nechtějí, abychom prošli. Z druhé strany ale přicházely masy lidí, zeširoka se tam rozprostřely. Mezi tou ulicí a námi vedly tramvajové koleje. Přicházelo stále víc lidí, prostor se zaplňoval. Nějakou dobu jsme tam stáli a nikdo si netroufal něco udělat, jít dál. Nevěděli jsme, jestli by stříleli, nebo co by se dělo. Najednou vyrazil jeden tatínek se dvěma dětmi a ženou přes ulici přímo proti vojákům. Všichni jsme zadrželi dech a koukali, co se stane. A potom se ti vojáci trošku rozestoupili a nechali ho projít. V tom okamžiku, jako po výstřelu ze startovací pistole, se všichni dali do pohybu. Vojáci se prostě rozestoupili, rozpustili kordon a my jsme všichni prošli a šli dál ulicí nahoru, nechali se nést davem a mysleli jsme si, že teď budeme moct na velvyslanectví. Ale před velvyslanectvím stál obrovský dav lidí.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Praha, 12.08.2019

    (audio)
    délka: 02:10:59
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století TV
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Všichni, kdo utíkali z NDR, přispěli ke změně režimu

Markus Rindt s nástrojem
Markus Rindt s nástrojem
zdroj: pamětník

Markus Rindt se narodil 16. listopadu 1967 v Magdeburku v tehdejší Německé demokratické republice do rodiny klasických hudebníků – matka Brigitte Ebel byla zpěvačka, otec Heinz Rindt houslista. Otec ale pocházel z českého Podkrkonoší, jako dvouleté dítě byl s rodinou odsunut do tehdejší sovětské okupační zóny Německa. Jeho prarodiče byli po odsunu usídleni v pásmu na německo-německé hranici, Markus je směl navštěvovat jen se speciální, dlouho dopředu žádanou povolenkou. Od těch dob měl Markus utkvělou představu, že chce překonat železnou oponu, překračovat hranice. K Markusovu rozhodnutí emigrovat přispěla klíčovou měrou známost s tehdejší přítelkyní, která nesměla studovat a odmítala nabídky spolupráce se Stasi. Dne 3. října 1989 spolu překročili hranici ČSSR s NDR, jako jedni z posledních před jejím uzavřením, dostali se až k západoněmecké ambasádě v Praze, noc strávili na náměstí, 4. října jim a dalším tisícům uprchlíků bylo umožněno vycestovat na Západ. Tam pokračoval ve studiu a hrál v orchestru v Kolíně nad Rýnem. Spolu se svojí západoněmeckou manželkou se roku 1996 odstěhoval do východoněmeckého Brandenburgu a založil orchestr Dresdner Sinfoniker, který vede dodnes. Angažuje se i v projektech s politickým obsahem, zejména proti mentálním i fyzickým hranicím a oponám, například v happeningu Tear Down the Wall na americko-mexické hranici.