profesor Hans Renner

“In 1968 speelde ik weer piano in dat hotel in Oostenrijk. De familie Van der Kuilen was allang terug in Nederland, in Hilversum. En toen kwam de nacht van 20 op 21 augustus 1968 (de invasie van de troepen van het Warschaupact). Verschrikkelijk. Dat is tot nu toe het allerergste moment van mijn leven geweest. U moet zich voorstellen: de Russen trekken binnen. Je bent op dat moment niet in Praag, je weet niet wat je moet doen, de wereld stort in. Ik kon me niet meer concentreren op mijn pianospel – ondenkbaar. Een paar dagen later kwam er uit Hilversum een kaartje, geschreven door deze familie. Toen waren er nog geen mobiele telefoons. Op die kaart stond: ‘Hans, als je hulp nodig hebt, laat het weten. Wij kunnen je helpen. Kom naar Nederland.’ Een geschenk uit de hemel. Letterlijk. Daarna heb ik mijn spulletjes gepakt. U moet zich voorstellen: ik had Tsjechische studieboeken bij me, omdat ik me voorbereidde op tentamens aan de faculteit. Ik heb mijn boeken gepakt, twee overhemden, een beetje ondergoed, en een kleine tent. Liftend ben ik naar Nederland gekomen. Dat is het frappante van emigreren, van vluchten: je neemt altijd de verkeerde dingen mee. Die Tsjechische boeken heb ik nooit meer nodig gehad. Maar ik kwam bij die Nederlandse familie terecht en zij hebben mij fantastisch opgevangen. Ik kon daar blijven. En weet u: ik was toen 21 jaar jong. Je denkt dat je op eigen benen kunt staan, maar dat is niet zo. Je hebt toch de geur en de warmte van het nest nodig. Deze familie heeft dat nest voor mij gevormd. Daar ben ik hen nog altijd zeer dankbaar voor.”

“U moet zich voorstellen: wij waren een bourgeois familie. Dat betekende dat ik als kind een bourgeois kind was, en dat was niet zo best. Op de lagere school waren de bourgeois kinderen bij voorbaat bestemd om niet naar de middelbare school te gaan. Dat wil zeggen: na 15, 16 jaar lagere school de productie in – in de kolchozen, de JZD dus, of in de bouw of zoiets. Maar zoals het vaker gaat: het lot loopt anders dan men zich voorstelt. Ik heb als kind altijd piano gespeeld, vanaf mijn vijfde jaar. Dat vond ik een prachtig instrument. Maar mijn vader heeft mij – je zegt niet graag ‘gedwongen’ over je vader, maar hij heeft mij toch dringend aangespoord – om harmonica te spelen, trekzak. Dat was een instrument dat heel populair was in die socialistische samenleving, want met de harmonica, de garmoška, hebben de Russen half Europa ‘bevrijd’ – of bezet – tot en met Berlijn. Dus ik móést van mijn vader harmonica spelen. Ik vond het verschrikkelijk. Ik vond het geen leuk instrument. Maar ja, als je vader dat vraagt… En daarbij moest ik ook nog Russische liedjes zingen. Wat ik ook braaf deed. U moet zich voorstellen: er is zelfs een mooie foto van. Ik speelde op die harmonica op communistische feesten, als kind, in de koren van gillende meiden, pioniers – allemaal in pioniersoutfit: witte bloesjes, rode doekjes. En ik was de enige jongen die daar met de harmonica die meisjes begeleidde. Ik moet u zeggen: ik heb me rood geschaamd. U moet zich voorstellen: een jongen in de prepuberteit, die gillende meiden moet begeleiden… Ik wil niet zeggen dat ik daar traumatisches aan heb overgehouden, maar het heeft me behoorlijk gegrepen. Uiteindelijk is het met mij toch goed gekomen. Juist het feit dat ik zo’n brave pionier was, dat ik harmonica speelde en Sovjetliedjes zong, heeft mij gered. Toen ik de lagere school af had, moest – zo ging dat in de communistische periode – het plaatselijke partijcomité van de stad beslissen wat er met ‘dat kind Renner’ moest gebeuren. En ik gold als een soort socialistisch heropgevoed kind. De partij had zulke kinderen nodig, zodat ze aan de ouders konden laten zien: de ouders zijn slecht, maar het socialistische systeem werkt, het kind wordt socialistisch heropgevoed. Als socialistisch heropgevoed kind nam de partij een besluit: ik kreeg een kans om naar de middelbare school te gaan. En ik heb die kans gegrepen. Zo belandde ik op de middelbare school, dankzij mijn harmonicaspel. En toen werd alles anders.”

„Bojím se Rusů. Tečka. Bojím se Putina. Vy jistě víte proč, v jaké situaci se dnes nacházíme. A já nejsem naivní. Na to jsem až příliš historik, znám i ruské a sovětské dějiny, i období po rozpadu Sovětského svazu, docela podrobně. Nejsem naivní. A uvědomuju si více než , dejme tomu, průměrný Evropan, určitě než průměrný Holanďan a dokonce snad i průměrný Čech, jaké nebezpečí z této strany Evropě přichází. Ukrajina nemusí být poslední, kdo na to doplatí. Ne.“

„Víte, já bych se dokonce i přiznal, že se tehdy snažil českou konotaci spíš potlačit. Je to možná pud sebezáchovy. Mám velice rád hudbu. Představte si, když přijedete do té nové země a nemůžete zpátky. To je důležité. V Holandsku se tomu říká „heimwee“, stesk po domově. Poslechněte si Dvořákovu 9. symfonii – tam to máte. Stesk po domově se nedá snadno definovat. Je to vůně chleba z dětství, tekoucí potůček, jsou to maličkosti, na které si vzpomínáte. A teď si představte, že nemůžete zpátky. Jsou dvě cesty: buď propadnete tomu stesku a je to s vámi dost špatné, anebo se dostanete do jiného stádia. Víte, emigrovat je jako květinka. Když ji přesadíte, jsou dvě možnosti – buď ta květinka vykvete, nebo ta rostlina zahyne. Jiná možnost vlastně není. A já jsem ten stesk po domově potlačil. V první fázi, když jsem poznal Justu, jsem proto úplně přestal číst české knihy (kromě Rudého práva – to jsem četl kvůli diplomce) a hlavně jsem nemohl poslouchat českou hudbu. Dvořák, Smetana – to se nedá poslouchat. Jakým způsobem to vyřešíte, když máte rád muziku a nemůžete si pustit Dvořáka? Vyřešil jsem to tak, že jsem se vrhnul do studia Brahmse. On byl Dvořákův lektor, vždycky se o něj dobře staral. Dvořák má jednu ze svých významných kompozic – Slovanské tance, já je tehdy poslouchat nemohl. Ale Brahms má Uherské tance – a několik orchestrací provedl Dvořák. Takže jsem poslouchal Brahmse, ale vlastně ta orchestrace byla Dvořáka, to jsem tehdy nevěděl. Jsou to maličkosti, ale emigrace je velký průšvih. Když nemusíš, tak to nedělej. A pak jsou emigrantské sny. Zeptejte se každého emigranta, uprchlíka. Vždycky se mu vracejí a vždycky jsou stejné. Víte, co to je, když sníte, že jste se vrátili, dejme tomu do Česka? Jste v Čechách a chcete zpátky, ale nemůžete. To jsou noční můry. Emigrační sny přicházejí několikrát do roka, ale jsou strašné. Celý den potom, někdy i dva, je člověk rozháraný. A zajímavé je, že zmizí v okamžiku, kdy se můžeš vrátit. Tak to bylo také u mě.“

„Máte sourozence?“ „Ano, mám mnohem mladší sestru. Taky byla taková „disidentka“, za komunismu byla i zavřená. Představte si, byla v maturitní třídě na střední škole. A to byla trochu moje vina, ale hlavně její chyba. Z Nizozemska jsem posílal po svých studentech do Prahy různé knížky – třeba z edice Škvoreckého Sixty-Eight Publishers a další, které tady nebyly. Měl jsem hodně studentů a oni ty knížky i časopisy pašovali ve velkém množství. Sestře jsem poslal desku s protestními songy Karla Kryla. Ta deska už vyšla na Západě. Geniálně jsem to vyřešil tak, že jsem na tu desku nechal nalepit etiketu ‚Chopinovy valčíky‘ a nechal ji zabalit u známého, prodavače desek v Holandsku – zapečetěnou. Takže došla domů jako Chopinovy valčíky. Sestra tu desku půjčila – tehdy jí bylo sedmnáct, osmnáct… Půjčila ji jednomu známému, ten zase půjčil jinému, oni si to nahráli na magnetofon – a představte si, že někde v Ostravě to pustili na diskotéce. A teď se bavíme o době zhruba v polovině 70. let, za tvrdé normalizace. Někdo to tam na diskotéce pustil v Ostravě. Průšvih byl, že tajná služba se o tom dozvěděla a z Ostravy se přes nahrávku „propracovala“ až k mé sestře. Bylo to zrovna v době maturitních písemek. Přišli si pro ni přímo do třídy – tajná policie si ji vyzvedla a dostala se do basy v Hradci Králové. Ostříhali ji dohola – holku, která měla dlouhé vlasy, byla ve vězení, v té kobce, se dvěma zlodějkami a jednou prostitutkou, což nebyla pro sedmnáctiletou dívku ta nejlepší společnost. Byla tam asi tři neděle, než ji pustili. Nesla to ale velice dobře – sama říkala, že tam aspoň zhubla, takže si z toho udělala svým způsobem „pozitivum“. Důležité je, že rektor (ředitel) té střední školy – komunista, kterého jsem dobře znal, protože jsem tam taky chodil – jí přesto nechal dodělat maturitní zkoušku. Jeho pedagogická a humánní stránka pro něj byla důležitější než partajní legitimace. Díky němu, komunistovi, moje sestra dostala středoškolský diplom. Tím chci říct, že není všechno černobílé. Existuje velká šedá zóna. Ne každý komunista byl rošťák. Mnozí byli ‚ředkvičky‘ – červení navenek a bílí uvnitř. Vždycky jsem svým studentům v Holandsku říkal: nemůžete každého odsoudit jen proto, že byl členem strany. Důvody byly různé. A u hodně komunistů lidskost nakonec převládla. No, Gorbačov byl také komunista.“

„Všichni ke mně byli neuvěřitelně milí. Měl jsem vždycky pocit, že jsem v Holandsku pozitivně diskriminován – všichni se o mě starali, studenti mi pomáhali, to je neuvěřitelné. Moje studium šlo velice dobře. Tím víc, že můj profesor byl československý uprchlík z roku 1948, historik Dietrich, velice známý odborník na ruské a východoevropské dějiny. On mě de facto „adoptoval“ jako studenta – byl jsem často u něj doma, zavedl mě do vědecké společnosti. Musím říct, že když jsem přijel do Utrechtu, mé pražské studium se oficiálně srovnávalo přes zvláštní organizaci, která porovnávala zkoušky a známky z fakulty v Praze a to, co jsem měl splnit v Nizozemsku. Uznali mi prakticky celé bakalářské studium, až na jednu výjimku – jen s jednou výjimkou: musel jsem udělat zkoušku z nizozemských dějin. A to si představte – student z Prahy, který, když mu někdo dá knížku, tak se jí naučí zpaměti. To byl takový ten „pražský systém“ – znát fakta do detailu. Tak jsem se začal připravovat na holandské dějiny stejně – naučil jsem se všechno nazpaměť. Přišel jsem tam, profesor Boogman přijímal studenty doma, na kávu. Položil mi otázky a já na něj vychrlil - všechna jména, data, funkce… Byl z toho překvapený – a tak si představte, že ten český emigrant od něj dostal (nejvyšší známku), desítku. Tak jsem skončil své bakalářské studium opravdu šťastně.”

„Byl to kurz, který Nizozemci vytvořili hlavně pro české emigranty po roce 1968. Byli jsme tam skoro všichni Češi a Slováci, odhadem tak čtyřicet lidí, a jeden hoch z Cejlonu, chudák, měl s námi asi těžké. Byl to na svou dobu moderní intenzivní kurz: sluchátka, jazyková laboratoř, nizozemské lektorky, několik hodin denně. Nizozemština se do nás opravdu hustila. Co bylo zajímavé – oni se o nás fantasticky starali. Organizovali exkurze, abychom poznali zemi: jeli jsme se podívat na hráze, na vodní stavby a jak pracují, na býčí farmu… To si nedovedete představit, jakým způsobem se o nás tenkrát starali – až nám to bylo trochu trapné, že do nás vložili tolik energie. Byli nám k dispozici i psychologové. Museli jsme, a ani jsme si toho moc nevážili, například povinně jednou týdně kreslit – podle nějakých psychoterapeutických zásad: když člověk kreslí, uvolňuje starosti a frustrace. Takže jsme museli povinně kreslit, což my jsme vlastně nechtěli – my jsme se chtěli hlavně učit holandštinu.“

„Protože mě ta rodina vlastně adoptovala. Měl jsem novou tetu a nového strejčka. Každý týden, když jsem chodil na kurz holandštiny – trval asi tři měsíce a byl výborný – jsem u nich trávil víkendy. Představte si, že jste zavřený v jedné velké vile jen s Čechy a Slováky, všichni uprchlíci. Je to dost průšvih. Nedovedete si to představit. Ne všichni jsou vaši přátelé. V takové komunitě jsou vždycky napětí, konflikty, žárlivosti… Bylo to náročné. O to raději jsem jezdil na víkendy do Hilversumu, kde mě ta rodina velice dobře přijala. Byli to moji adoptivní rodiče. A měl jsem ještě jednu adoptivní rodinu v Belgii. Zase z toho stejného hotelu v Rakousku – belgická rodina z vlámské části Belgie, z Aalstu. Měl jsem tedy vlastní rodiče a pak jsem měl rodiče v uvozovkách v Hilversumu a pak v Belgii v Aalstu. Ten belgický ‚adoptivní otec‘, Herman Bostels, byl továrník – měl několik továren na výrobu dámského prádla. Jezdil jsem k nim – hlavně na Vánoce. Byl to katolický dům a já se tam cítil velmi dobře, možná i lépe než v té protestantské holandské rodině – i proto, že jejich děti byly menší a já se s nimi učil holandštinu: Suske en Wiske a tak. Měl jsem velice dobré stipendium v Holandsku, ale pan Herman měl pocit, že je to málo. Tak mi zavedl vlastní, velice krásné soukromé stipendium. Říkal: ‚Víš, Hansi, když studuješ dějiny, potřebuješ hlavně cestovat. Ty to musíš vidět.‘ Takže jsem měl od něj prakticky cestovní rozpočet po celém světě. Mohl jsem si jezdit, kam jsem chtěl. Samozřejmě chtěl vidět i moje známky – ale to nebyl problém. Ta rodina se o mě velice dobře postarala. Tak jsem měl dvě adoptivní rodiny – to byl luxus.“