profesor Hans Renner

„V roce 1968 jsem opět hrál na klavír v tom hotelu v Rakousku. Rodina Van der Kuilenových se už dávno vrátila do Nizozemska, do Hilversumu. A pak přišla noc z 20. na 21. srpna 1968 (invaze vojsk Varšavské smlouvy). Hrozné. To byl dosud nejhorší okamžik mého života. Představte si: Rusové vtrhli do země. V tu chvíli nejste v Praze, nevíte, co máte dělat, svět se hroutí. Nemohl jsem se soustředit na hru na klavír – nemyslitelné. O pár dní později přišla z Hilversumu pohlednice od této rodiny. Tehdy ještě nebyly mobily. Na té pohlednici bylo napsáno: „Hans, pokud potřebuješ pomoc, dej nám vědět. Můžeme ti pomoct. Přijeď do Nizozemska.“ Dar z nebes. Doslova. Potom jsem si sbalil své věci. Představte si: měl jsem s sebou české učebnice, protože jsem se připravoval na zkoušky na fakultě. Vzal jsem si knihy, dvě košile, trochu spodního prádla a malý stan. Do Nizozemska jsem se dostal stopem. To je na emigraci, na útěku, tak pozoruhodné: vždy si s sebou vezmete špatné věci. Ty české knihy jsem už nikdy nepotřeboval. Ale dostal jsem se k té nizozemské rodině a oni mě fantasticky přijali. Mohl jsem tam zůstat. A víte, bylo mi tehdy 21 let. Myslíte si, že se můžete postavit na vlastní nohy, ale není to tak. Potřebujete vůni a teplo domova. Tato rodina mi ten domov poskytla. Jsem jim za to dodnes velmi vděčný.”

„Už jsem řekl, že jsem se vždy snažil pro studenty dělat maximum. Zároveň mám, jako mnoho imigrantů, smíšené pocity: vděčnost za to, co pro mě nová společnost udělala, a pocit, že jsem v dluhu a ještě jsem jí dostatečně neoplatil. Je to zvláštní pocit, který jsem měl vždy, ať jsem dělal cokoli, a který mám dodnes, a považuji ho za jeden z největších úspěchů, kterých jsem ve své kariéře profesora dosáhl. Vraťme se do roku 1977. Charta 77 byla založena v lednu 1977. 1. března 1977 navštívil Prahu nizozemský ministr zahraničních věcí Max van der Stoel. V hotelu Intercontinental se setkal s mluvčím Charty 77, profesorem Janem Patočkou. To byl tehdy hrdinský čin. Van der Stoel měl odvahu setkat se s disidentem, s někým, koho komunisté nenáviděli. To udělalo velký dojem, i v zahraničí. Od Van der Stoelovy návštěvy Prahy měl téměř každý západní politik, který navštívil Československo, kontakt s Havlem, Dienstbierem nebo jinými disidenty. Profesor Patočka byl však následně dlouhou dobu vyslýchán tajnou policií. Starý muž, znal jsem ho ještě z přednášek na filozofické fakultě. Čestný muž, po těch výsleších zemřel na infarkt. A teď. Historie pokračuje. Přichází sametová revoluce, Havel se stává prezidentem, Van der Stoel je samozřejmě považován za hrdinu Charty 77, za někoho, kdo v nejtěžších časech hájil demokracii v oficiálním Československu. A tehdy jsem si s Justou (svou ženou) řekl: musíme něco udělat. V Praze nebylo žádné místo pojmenované po něm – zatímco v roce 1989 se všude přejmenovávaly názvy míst. Ale s Van der Stoelem jsme přišli pozdě. 1. března 2017, přesně čtyřicet let po setkání s Janem Patočkou, byl nedaleko Pražského hradu odhalen park: Max van der Stoela. To je naše skromná zásluha, i když s pomocí dalších, jako například tehdejšího nizozemského velvyslance v České republice Jana Hennemana. V okamžiku otevření jsem si pomyslel: „Dobře, moji nizozemští krajané, teď jsme si kvit.“

„Protože mě ta rodina vlastně adoptovala. Měl jsem novou tetu a nového strejčka. Každý týden, když jsem chodil na kurz holandštiny – trval asi tři měsíce a byl výborný – jsem u nich trávil víkendy. Představte si, že jste zavřený v jedné velké vile jen s Čechy a Slováky, všichni uprchlíci. Je to dost průšvih. Nedovedete si to představit. Ne všichni jsou vaši přátelé. V takové komunitě jsou vždycky napětí, konflikty, žárlivosti… Bylo to náročné. O to raději jsem jezdil na víkendy do Hilversumu, kde mě ta rodina velice dobře přijala. Byli to moji adoptivní rodiče. A měl jsem ještě jednu adoptivní rodinu v Belgii. Zase z toho stejného hotelu v Rakousku – belgická rodina z vlámské části Belgie, z Aalstu. Měl jsem tedy vlastní rodiče a pak jsem měl rodiče v uvozovkách v Hilversumu a pak v Belgii v Aalstu. Ten belgický ‚adoptivní otec‘, Herman Bostels, byl továrník – měl několik továren na výrobu dámského prádla. Jezdil jsem k nim – hlavně na Vánoce. Byl to katolický dům a já se tam cítil velmi dobře, možná i lépe než v té protestantské holandské rodině – i proto, že jejich děti byly menší a já se s nimi učil holandštinu: Suske en Wiske a tak. Měl jsem velice dobré stipendium v Holandsku, ale pan Herman měl pocit, že je to málo. Tak mi zavedl vlastní, velice krásné soukromé stipendium. Říkal: ‚Víš, Hansi, když studuješ dějiny, potřebuješ hlavně cestovat. Ty to musíš vidět.‘ Takže jsem měl od něj prakticky cestovní rozpočet po celém světě. Mohl jsem si jezdit, kam jsem chtěl. Samozřejmě chtěl vidět i moje známky – ale to nebyl problém. Ta rodina se o mě velice dobře postarala. Tak jsem měl dvě adoptivní rodiny – to byl luxus.“

„Byl to kurz, který Nizozemci vytvořili hlavně pro české emigranty po roce 1968. Byli jsme tam skoro všichni Češi a Slováci, odhadem tak čtyřicet lidí, a jeden hoch z Cejlonu, chudák, měl s námi asi těžké. Byl to na svou dobu moderní intenzivní kurz: sluchátka, jazyková laboratoř, nizozemské lektorky, několik hodin denně. Nizozemština se do nás opravdu hustila. Co bylo zajímavé – oni se o nás fantasticky starali. Organizovali exkurze, abychom poznali zemi: jeli jsme se podívat na hráze, na vodní stavby a jak pracují, na býčí farmu… To si nedovedete představit, jakým způsobem se o nás tenkrát starali – až nám to bylo trochu trapné, že do nás vložili tolik energie. Byli nám k dispozici i psychologové. Museli jsme, a ani jsme si toho moc nevážili, například povinně jednou týdně kreslit – podle nějakých psychoterapeutických zásad: když člověk kreslí, uvolňuje starosti a frustrace. Takže jsme museli povinně kreslit, což my jsme vlastně nechtěli – my jsme se chtěli hlavně učit holandštinu.“

„Všichni ke mně byli neuvěřitelně milí. Měl jsem vždycky pocit, že jsem v Holandsku pozitivně diskriminován – všichni se o mě starali, studenti mi pomáhali, to je neuvěřitelné. Moje studium šlo velice dobře. Tím víc, že můj profesor byl československý uprchlík z roku 1948, historik Dietrich, velice známý odborník na ruské a východoevropské dějiny. On mě de facto „adoptoval“ jako studenta – byl jsem často u něj doma, zavedl mě do vědecké společnosti. Musím říct, že když jsem přijel do Utrechtu, mé pražské studium se oficiálně srovnávalo přes zvláštní organizaci, která porovnávala zkoušky a známky z fakulty v Praze a to, co jsem měl splnit v Nizozemsku. Uznali mi prakticky celé bakalářské studium, až na jednu výjimku – jen s jednou výjimkou: musel jsem udělat zkoušku z nizozemských dějin. A to si představte – student z Prahy, který, když mu někdo dá knížku, tak se jí naučí zpaměti. To byl takový ten „pražský systém“ – znát fakta do detailu. Tak jsem se začal připravovat na holandské dějiny stejně – naučil jsem se všechno nazpaměť. Přišel jsem tam, profesor Boogman přijímal studenty doma, na kávu. Položil mi otázky a já na něj vychrlil - všechna jména, data, funkce… Byl z toho překvapený – a tak si představte, že ten český emigrant od něj dostal (nejvyšší známku), desítku. Tak jsem skončil své bakalářské studium opravdu šťastně.”

„Máte sourozence?“ „Ano, mám mnohem mladší sestru. Taky byla taková „disidentka“, za komunismu byla i zavřená. Představte si, byla v maturitní třídě na střední škole. A to byla trochu moje vina, ale hlavně její chyba. Z Nizozemska jsem posílal po svých studentech do Prahy různé knížky – třeba z edice Škvoreckého Sixty-Eight Publishers a další, které tady nebyly. Měl jsem hodně studentů a oni ty knížky i časopisy pašovali ve velkém množství. Sestře jsem poslal desku s protestními songy Karla Kryla. Ta deska už vyšla na Západě. Geniálně jsem to vyřešil tak, že jsem na tu desku nechal nalepit etiketu ‚Chopinovy valčíky‘ a nechal ji zabalit u známého, prodavače desek v Holandsku – zapečetěnou. Takže došla domů jako Chopinovy valčíky. Sestra tu desku půjčila – tehdy jí bylo sedmnáct, osmnáct… Půjčila ji jednomu známému, ten zase půjčil jinému, oni si to nahráli na magnetofon – a představte si, že někde v Ostravě to pustili na diskotéce. A teď se bavíme o době zhruba v polovině 70. let, za tvrdé normalizace. Někdo to tam na diskotéce pustil v Ostravě. Průšvih byl, že tajná služba se o tom dozvěděla a z Ostravy se přes nahrávku „propracovala“ až k mé sestře. Bylo to zrovna v době maturitních písemek. Přišli si pro ni přímo do třídy – tajná policie si ji vyzvedla a dostala se do basy v Hradci Králové. Ostříhali ji dohola – holku, která měla dlouhé vlasy, byla ve vězení, v té kobce, se dvěma zlodějkami a jednou prostitutkou, což nebyla pro sedmnáctiletou dívku ta nejlepší společnost. Byla tam asi tři neděle, než ji pustili. Nesla to ale velice dobře – sama říkala, že tam aspoň zhubla, takže si z toho udělala svým způsobem „pozitivum“. Důležité je, že rektor (ředitel) té střední školy – komunista, kterého jsem dobře znal, protože jsem tam taky chodil – jí přesto nechal dodělat maturitní zkoušku. Jeho pedagogická a humánní stránka pro něj byla důležitější než partajní legitimace. Díky němu, komunistovi, moje sestra dostala středoškolský diplom. Tím chci říct, že není všechno černobílé. Existuje velká šedá zóna. Ne každý komunista byl rošťák. Mnozí byli ‚ředkvičky‘ – červení navenek a bílí uvnitř. Vždycky jsem svým studentům v Holandsku říkal: nemůžete každého odsoudit jen proto, že byl členem strany. Důvody byly různé. A u hodně komunistů lidskost nakonec převládla. No, Gorbačov byl také komunista.“

„Víte, já bych se dokonce i přiznal, že se tehdy snažil českou konotaci spíš potlačit. Je to možná pud sebezáchovy. Mám velice rád hudbu. Představte si, když přijedete do té nové země a nemůžete zpátky. To je důležité. V Holandsku se tomu říká „heimwee“, stesk po domově. Poslechněte si Dvořákovu 9. symfonii – tam to máte. Stesk po domově se nedá snadno definovat. Je to vůně chleba z dětství, tekoucí potůček, jsou to maličkosti, na které si vzpomínáte. A teď si představte, že nemůžete zpátky. Jsou dvě cesty: buď propadnete tomu stesku a je to s vámi dost špatné, anebo se dostanete do jiného stádia. Víte, emigrovat je jako květinka. Když ji přesadíte, jsou dvě možnosti – buď ta květinka vykvete, nebo ta rostlina zahyne. Jiná možnost vlastně není. A já jsem ten stesk po domově potlačil. V první fázi, když jsem poznal Justu, jsem proto úplně přestal číst české knihy (kromě Rudého práva – to jsem četl kvůli diplomce) a hlavně jsem nemohl poslouchat českou hudbu. Dvořák, Smetana – to se nedá poslouchat. Jakým způsobem to vyřešíte, když máte rád muziku a nemůžete si pustit Dvořáka? Vyřešil jsem to tak, že jsem se vrhnul do studia Brahmse. On byl Dvořákův lektor, vždycky se o něj dobře staral. Dvořák má jednu ze svých významných kompozic – Slovanské tance, já je tehdy poslouchat nemohl. Ale Brahms má Uherské tance – a několik orchestrací provedl Dvořák. Takže jsem poslouchal Brahmse, ale vlastně ta orchestrace byla Dvořáka, to jsem tehdy nevěděl. Jsou to maličkosti, ale emigrace je velký průšvih. Když nemusíš, tak to nedělej. A pak jsou emigrantské sny. Zeptejte se každého emigranta, uprchlíka. Vždycky se mu vracejí a vždycky jsou stejné. Víte, co to je, když sníte, že jste se vrátili, dejme tomu do Česka? Jste v Čechách a chcete zpátky, ale nemůžete. To jsou noční můry. Emigrační sny přicházejí několikrát do roka, ale jsou strašné. Celý den potom, někdy i dva, je člověk rozháraný. A zajímavé je, že zmizí v okamžiku, kdy se můžeš vrátit. Tak to bylo také u mě.“

„Bojím se Rusů. Tečka. Bojím se Putina. Vy jistě víte proč, v jaké situaci se dnes nacházíme. A já nejsem naivní. Na to jsem až příliš historik, znám i ruské a sovětské dějiny, i období po rozpadu Sovětského svazu, docela podrobně. Nejsem naivní. A uvědomuju si více než , dejme tomu, průměrný Evropan, určitě než průměrný Holanďan a dokonce snad i průměrný Čech, jaké nebezpečí z této strany Evropě přichází. Ukrajina nemusí být poslední, kdo na to doplatí. Ne.“