Prof. RNDr., DrSc Marcel Rejmánek

* 1946

  • „Já ještě bych se mohl vrátit k tomu, co přispělo k tomu, že mě vyštvali z fakulty. V Krkonoších byl ředitel, který neměl problém s tím, aby cesty, které vedly přes rašeliniště se budovaly z vápence. Někde tam v Podkrkonoší měli lom na vápenec, z toho nadělali štěrk a tím vysypávali cesty, které vedly přes rašeliniště. To je úplně to nejhorší, co se může udělat, protože ty rašeliniště jsou kyselé. My jsme tenkrát napsali o tom článek a taky si na to oficiálně stěžovali, ale na nás si potom postěžoval ten ředitel toho Krkonošského národního parku. Na naši stranickou organizaci na fakultě přišla na mě stížnost, že jsem si neoprávněně stěžoval. Tak taky to k tomu přispělo, že mě pak vyštvali z fakulty. Mně tak asi nejvíc vadilo to, že ve stejném prostředí by musely vyrůstat naše děti, a tak to přispělo k tomu našemu rozhodnutí odejít. A taky to, že jako rodina jsme nemohli cestovat do zahraničí. Mě občas pustili někam, ale jak to tenkrát bylo, tak jako zbytek rodiny se držel jako rukojmí doma.“

  • „S tím článkem v Nature to bylo ještě zase o něco později. Já jsem pak pracoval v matematickém středisku biologických ústavů v Českých Budějovicích a tam jsem pracoval hlavně s entomology, takže se nám s doktorem Starým podařilo na základě jeho dat o mšicích a parazitech a zase o hostitelích těch mšic dát dohromady takové takzvané potravní sítě a na základě toho jsme skutečně spočítali, jaké jsou vztahy mezi takzvanou konektivitou a počtem druhů a jak to může souviset se stabilitou těch společenstev. To jsme poslali do časopisu Nature. A k našemu velikému překvapení to tam bylo skutečně přijato, vyšlo to tam. No, ale teď byl ten problém, jak se k tomu dostat, protože pravděpodobně zrovna v tom čísle vyšlo něco o zneužití psychiatrie v Sovětském svazu. Tak jsem musel dostat speciální povolení k tomu, abych se mohl na tento svůj článek v univerzitní knihovně v Praze podívat. To se podařilo – a teď jsem říkal, že si to chci okopírovat, protože já jsem neměl peníze na to zaplatit ty separáty, za to se muselo platit, tak jsem musel pak dostat další povolení, aby mně tam oxeroxovali ten můj článek – a tím pádem jsem se po několika týdnech dostal konečně k první kopii toho článku z toho Nature. No, to byly časy.“

  • „To byl šok pro nás pro všechny samozřejmě. Věci se zhoršovaly, můj profesor Jan Jeník byl z politických důvodů vyhozen z univerzity. Já jsem tam zůstal, v podstatě jsem zdědil jeho pracovnu, ale taky jeho hlavní přátele, kteří mě potom taky donutili postupně odejít. Dokončil jsem tam kandidátskou práci, přestože ten můj hlavní školitel už byl vyhozený, ale ujal se mě potom profesor Hadač, který byl v akademii, takže já jsem to dodělal jakoby pod jeho vedením a pak jsem tam zůstal jako takzvaný technický asistent. To bylo tak asi to maximum, co mohli nekomunistovi nabídnout. Taky se mě ptali, jestli bych do té strany vstoupil, tak to teda jsem řekl, že ne. Můj kolega mě instruoval, že to je to nejlepší, co můžu udělat, jim to říct okamžitě, že jako kdybych říkal, že třeba o tom budu přemýšlet, tak že se jich už nikdy nezbavím, ale že je nejlepší to říct okamžitě. To fungovalo takhle a skutečně, musel jsem vstoupit do Svazu mládeže socialistické mládeže, to byl ten ústupek, který jsem udělal. Řekl jsem, že založím ekologický kroužek. Do toho ekologického kroužku jsem tam potom zval všelijaký takový jako lidi, kteří byli na hraně politické únosnosti, takže vlastně pod Socialistickým svazem mládeže jsem tam dostával nějaké disidenty, se kterými studenti mohli rozmlouvat. Tak to byl takový paradox.“

  • „Tak jednomyslné to bylo pouze mezi ženou a mnou, nikdo jiný o tom nevěděl. My jsme o tom rodičům a žádným příbuzným neřekli, protože jsme věděli, že oni budou potom vyslýcháni a je daleko lepší, aby o tom nic nevěděli. Potom teprve dodatečně jsme poslali nějaké dopisy z toho Rakouska. Děti o tom také nevěděly, myslely si, že jenom jedem do Jugoslávie. Já jsem právě pořád schovával tu mapu, aby neviděly, že Jugoslávie má taky moře, protože by chtěly hnedka k moři – a místo toho teda my jsme to rovnou nabrali přes ty hory Karavanky k těm rakouským hranicím. Děti měly čtyři a osm let. Tomu mladšímu to bylo úplně jedno, ale tomu staršímu jsem to řekl tam. Když jsme přešli ty hranice, tak jsem mu říkal, že tohle možná je nejdůležitější den v jeho životě a řekl jsem mu, co se stalo. On mi řekl, že jsme mu to měli říct, aby si mohl vzít s sebou svoji sbírku kamenů.“

  • „Řekl bych, že smutná věc je ta, že nakonec tohle už jsme diskutovali v takových kroužcích třeba s Bedřichem Moldanem před 40 lety a docházeli jsme ke stejnému závěru, že je třeba změnit životní styl, že je třeba přestat uvažovat tímhletím lineárním způsobem, že všecko musí jít větší spotřebě k větším věcem. A teď to diskutujeme zase. To je to smutné, že po 40 letech docházíme ke stejnému závěru jako tehdy, ale jak změnit uvažování lidí, já nevím. Samozřejmě to vzdělávání je velice důležité, ale musí se počítat s tím, že lidi se moc nemění, takže když teďka se propaguje umělé maso, které se vyrábí z rostlin, tak to bude mít úspěch jedině tehdy, když to bude mít srovnatelnou cenu a srovnatelnou chuť. Jestliže to bude dražší nebo to nebude mít tu chuť, tak to fungovat nebude, takže spíš mám ten dojem, že musíme vycházet pragmaticky z toho, co lze od většiny lidí očekávat – než očekávat, že většina lidí změní svůj životní styl. Je to smutné, ale já si myslím, že musíme být v tomto velice pragmatičtí.“

  • „No to byla fantastická doba, každý rok to bylo o něco lepší. Já jsem chodil na přednášky nejen na přírodovědecké fakultě, já jsem chodil taky na filozofickou fakultu – na přednášky Jana Patočky a Karla Kosíka. Tím jsme opravdu žili, měli jsme taky takové společenství mládeže v Jirchářích. Ta křesťanská i nekřesťanská mládež. Jsme se tam scházeli a tam jsme si zvali takový lidi jako Kosíka taky anebo Ladislava Hejdánka. To byla taková doba, kdy to opravdu vřelo a zdálo se, že to všechno povede jenom k něčemu lepšímu. Pak bohužel přišel ten srpen 68 a tím to na nějakou dobu skončilo.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Hradec Králové, 13.07.2022

    (audio)
    délka: 02:15:48
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy regionu - Královehradecký kraj
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Špičkového botanika vyštvali komunisti do emigrace na Západ

Pamětník v Krkonoších 1970
Pamětník v Krkonoších 1970
zdroj: Archív pamětníka

Marcel Rejmánek se narodil 5. června 1946 v Hradci Králové. Vystudoval zde střední všeobecně vzdělávací školu. Jako školák založil přírodovědecký kroužek mládeže při krajském muzeu v Hradci Králové a botanickou sekci při krajském domu pionýrů a mládeže v Hradci Králové. V roce 1962 se stal nejmladším členem Československé botanické společnosti při ČSAV a zakládajícím členem její východočeské pobočky. Po maturitě v roce 1964 studoval biofyziku a později geobotaniku na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Po ukončení studia v roce 1969 zůstal na katedře botaniky jako vědecký aspirant a později technický asistent. Zde vedl projekt Sukcese na opuštěných polích v Českém krasu, na kterém se podílelo 14 studentů a pedagogů. V roce 1977 pracoval v Ústavu radioekologie a využití jaderné techniky v Košicích a v letech 1978–1983 vedl Biomatematické středisko Biologických ústavů ČSAV v Českých Budějovicích. Zde se zabýval zejména teoretickou ekologií. V srpnu 1983 přešel se svou rodinou přes hory Karavanky ilegálně z Jugoslávie do Rakouska. Po krátkém působení v Rakousku začal v roce 1984 přednášet statistiku pro biology na Louisianské státní univerzitě v Baton Rouge. V roce 1985 byl zaměstnán jako Research Associate Professor v Ústavu pobřežní ekologie při této univerzitě. V témže roce přijal místo na katedře botaniky Kalifornské univerzity v Davisu, kde působil i v roce 2022. Marcel Rejmánek tak pracoval jako profesor na katedře evoluce a ekologie. Přednášel obecnou ekologii, rostlinnou ekologii a zabývá se sukcesí, biologickými invazemi a regenerací tropických lesů, zejména ve Střední Americe. V letech 1983–1986 a 1996–2001 byl členem vědeckých výborů mezinárodních programů „Biologické invaze“. V době natáčení pracoval v redakčních radách časopisů Ecology Letters a NeoBiota. V problematice biologických invazí publikoval desítky článků ve významných vědeckých časopisech a spolu s Danielem Simberloffem editoval „Encyclopedia of Biological Invasions” (University of California Press, Berkeley). V roce 2005 byl zvolen členem Učené společnosti ČR. V témže roce obdržel při příležitosti 85. výročí založení Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy v Praze od své alma mater medaili za zásluhy. V roce 2018 dostal čestnou oborovou medaili Gregora Johanna Mendela. Získal také Cenu Jana Evangelisty Purkyně za nejlepší článek v časopisu Živa za rok 2020. V roce 2022 byl ženatý, manželka pracovala rovněž jako ekoložka. Měli dva syny. Zajímal se také o horolezectví, astrobiologii, paleoantropologii, poezii a filozofii.