„Tam byla jedna Lagerführerin, ta měla ty vlasy takhle na ten drdol tadyhle vzadu, pravá Němka, ten typ, ale i tu vizáž. Nebyla ošklivá, to ne, ale taková tvrdá. Ta vždycky, když mluvil Hitler, tak musely všechny tam sedět a poslouchat a já byla v kuchyni, já vařila, tak jsem nemusela. Ale potom, když jsem už nevařila a oni to opakovali, tak mi říkala: ‚Mili, jdi si sednout tam do toho, Führer spricht.‘ Kdyby mě bývali zkoušeli, co on řekl, tak já jsem nevěděla nic, já ho vůbec neposlouchala. Já jsem tam odpočívala, ale vůbec jsem ho nevnímala, co říkal.“
„To jsme spaly, to bylo v květnu to zimní obilí, v tom jsme si ustlaly uprostřed v polích, aby nás Rusové neznásilnili. A to jste slyšela, my jsme bydleli na té samotě, z té vesnice, z těch Údlic, to jste slyšela ten křik… To vám nechci ani opakovat, o tom nebudu mluvit, opravdu ne, to nebylo hezké. Protože to je vojna, to samé dělali Němci v Rusku.“
„Bylo SA, jak oni přišli (nacisté do Sudet – pozn. ed.), tak tam byli hned ti nacisté, SA se jmenovali, ti měli takovou hnědou uniformu jako vojáci. A my jsme jeli s mým tatínkem s kočárkem, to můj brácha byl malý, ten první, ten druhý se narodil, až když on (otec – pozn. ed.) umřel. Tak jsme jeli s kočárkem a jeli jsme skrz Údlice a oni pochodovali. A najednou jeden vyšel, ten co šel vepředu, a dal mému otci facku. A proč? Že nezdravil vlajku, že měl sundat čepici.“
Emílie Reinišová Krýdová, rozená Frenzelová, se narodila 22. ledna 1923 v Třebušicích u Mostu do německé rodiny jako nejstarší ze sedmi dětí manželů Frenzelových. Otec Josef se z bojů první světov války vrátil v řadách československých legionářů. Záhy se přestěhovali do Údlic, kde pamětnice navštěvovala obecnou školu. Následně studovala dívčí gymnázium v Chomutově a pak tamtéž nastoupila na obchodní školu, kterou však za války nacisté zavřeli. V létě roku 1941, po dovršení 18 let, byla Emílie povolaná na rok do služby v Arbeitsdienstu. Byla přidělena do Stade u Hamburku a chodila pomáhat sedlákům. Po měsíci ji přeřadili do kuchyně, tam pak byla až do konce služby. Zažila nálety na Hamburk i povinné poslouchání Hitlerových projevů. Po návratu z Německa pracovala v obchodě v Chomutově. V říjnu 1945 rodinu pracovní úřad poslal na práci do Milevska, po měsíci byli vráceni zpět do pohraničí, Emílie však v Milevsku zůstala jako hospodyně a propásla odsun rodiny z Československa. S příbuznými se pak viděla až po deseti letech. Až do roku 1972 pracovala jako vedoucí obchodu v Milevsku, vdala se a měla dva syny. Po smrti prvního muže se podruhé vdala do Prahy, kde pracovala ve školce a poté v kině Blaník na Václavském náměstí. V listopadu 1989 se náhodně nachomýtla k revoluci. Emilie Reinišová Krádová zemřela 18. července 2018 ve věku 95 let.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
