„Ta moje teta, ti byli odsunutí normálně, ale moje matka a já jsem měl být také, protože jsem byl u ní psaný, tak jsme měli být ti antifašisté, ti si mohli vzít všechno s sebou, nábytek a všechno. No a já jsem tam tenkrát v tom Dětřichově u nich už asi tři dny byl, už jsme měli asi během týdne odjet, a četly dopis, panímáma mojí mámy, že se tam vyjádřil můj nevlastní otec, že se musí starat o další hladový krk. Tak to mě… Ony myslely, že spím, ale nespal jsem a ráno jsem se sebral a šel jsem zpátky do Heřmanic k Mužákům. Ten den, co se odjíždělo, tak máma za mnou přišla, prý jak ses rozhodl? A já jsem říkal, že nikam nejedu. Tak jsem se s mámou rozloučil a bylo to. Bylo to v jedenácti letech moje rozhodnutí a nelituji.“
„V tom roce 1968 v srpnu, jak přišli Rusáci nás obsadit, tak jsem dostal pozvánku na francouzské velvyslanectví, protože tenkrát ještě západní Německo nemělo velvyslanectví. Tak jsme čekali, jak bylo ve zprávách, jestli vlaky jezdí dál, nebo ne. Když jezdily, tak jsem ráno, to bylo úterý, jel do Prahy na to velvyslanectví a byl jsem tam na řadě 274. Jsem říkal, ještě dobře, že jsem si koupil balíček bonbonů, že jsem měl co cucat. Ale nedostal jsem se tam před polednem, ale měl jsem výhodu, že jsem byl asi pátý nebo šestý ode dveří, tak my jsme dostali takový lísteček, přednostní právo na druhý den. Teď jsem se rozmýšlel, mám, nemám jet domů, protože jsem mohl zůstat v Praze u babičky, ale manželka by měla možná starost. Tak jsem jel domů, ráno jsem jel znovu, tak to trvalo asi patnáct minut a byl jsem vyřízený. Tak jsem šel na hlavní poštu, poslal jsem mamce telegram, že přijedeme ve čtvrtek. Když jsem jel domů, tak jsem druhý den vyřídil jízdenku a tohleto. Ve čtvrtek nás odvezl soused na vlak, protože tenkrát ten první ranní vlak do Liberce, z Frýdlantu nic nejelo, tak jsme holt cestovali celá rodina. No a na hranicích to bylo takové, si člověk připadal, jako kdyby byl někde hlídaný pod zbraněmi, kolem vlaků samí [vojáci] se samopaly. Přejeli jsme a na druhé straně, když jsem dával ty papíry celníkovi, a on se takhle na mě podíval a říká: ‚A vás pustili všechny?‘“
„Jednou se mi také stalo, to ale bylo už potom ke konci, jak bych to měl říct, jak byl ten Henlein, tak už se ukazovali na té druhé straně takoví rebelové. Vím, že mě jednou přivázali ke stromu, nechali mě tam asi hodinu nebo dvě, pak mě pustili a od té doby potom jsem vždycky... nějací starší kluci ze školy, tak mě vždycky doprovodili. Tenkrát u nás ve škole nás bylo... ke konci školního roku nás tam bylo asi osmdesát v jedné třídě, ale všech osm ročníků.“
Karel Reinhardt se narodil 1. ledna 1935 v Heřmanicích u Frýdlantu svobodné matce německé národnosti. Od svých dvou let vyrůstal v rodině Mužákových, rodinných známých. Jeho otec narukoval v roce 1943 do wehrmachtu, kde padl. Po válce byli všichni obyvatelé německé národnosti nuceně odsunuti, týkalo se to i jeho maminky, babičky, tety a nevlastního otce. Ten nechtěl v Německu živit syna, a tak Karel Reinhardt zůstal s Mužákovými v Československu. Po základní škole se vyučil soustružníkem, povolání pak vykonával celý život. Vojenskou službu absolvoval v polovině padesátých let v Benešově nejprve jako telefonista, později promítal v kině výukové filmy. Na vojně také vstoupil do komunistické strany. Počátkem šedesátých let se oženil a s manželkou vychoval čtyři děti. Když v srpnu 1968 vtrhla do Československa vojska Varšavské smlouvy, byl si právě vyřídit doklady na francouzské ambasádě v Praze, aby se mohl s rodinou poprvé vydat za svou maminkou. Vzpomíná na vojáky v pražských ulicích i na to, jak je nevlastní otec přemlouval, aby na Západě zůstali. Po srpnových událostech vystoupil z KSČ, přesto pracoval v Heřmanicích v obecní radě, kde měl na starosti výstavbu, především budovu Jednoty. Po sametové revoluci byl zvolen starostou Heřmanic a v letech 1998–2002 zastával post místostarosty. Při povodních v roce 2010, které Heřmanice zasáhly, přišel s manželkou o veškerý majetek. V domě, který poté opravili, žil i v době natáčení, v roce 2023. Karel Reinhardt zemřel 22. září 2025.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
