Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Karel Reinhardt (* 1935  †︎ 2025)

• narozen 1. ledna 1935 v Heřmanicích

• vyrůstal v náhradní rodině Mužákových

• otec padl ve válce

• v roce 1946 byli maminka a nevlastní otec odsunuti do západního Německa

• vyučil se soustružníkem

• v letech 1954–1956 vojenská služba v Benešově

• na vojně vstoupil do KSČ, vystoupil po roce 1969

• vzpomínky na srpen 1968

• v letech 1990–1998 starostou Heřmanic

• v roce 2010 přišel během povodní o majetek

• v roce 2023 žil v Heřmanicích

• zemřel 22. září 2025

Dětství Karla Reinhardta určovala německá národnost, kterou si nevybral. Svůj osud sdílel s mnoha dalšími Němci, jejichž rodiny žily v československém pohraničí často po mnoho generací a své domovy musely po druhé světové válce nuceně opustit.

Narodil se v Heřmanicích na Nový rok 1935 svobodné matce Erně, Němce, které ještě nebylo osmnáct let. Když mu byly dva roky, jeho maminka se provdala a odstěhovala se za manželem do nedalekého Dětřichova. Karla s sebou nevzala. Vyrůstal v rodině Mužákových, přátel jeho babičky, kteří vychovali už i jeho matku a tetu. V rodném listě měl v kolonce „otec“ napsáno „údajně František Neumann“. Ten pracoval jako průvodčí na dráze a za malým synem občas chodil na návštěvu, stejně jako jeho maminka. V roce 1943 narukoval do wehrmachtu, kde padl.

Česky neuměl ani slovo

V rodném listě měl Karel Reinhardt uvedeno české občanství, ale německou národnost. Po mnichovské dohodě v roce 1938 byly Sudety připojeny k říši a Němci získali automaticky říšské občanství. Koncem války v pohraničí sílil protiněmecký odpor, Češi se mstili Němcům, především skutečným i domnělým podporovatelům Henleinovy Sudetoněmecké strany. „Jednou mě české děti přivázaly ke stromu a asi hodinu nebo dvě mě tam nechaly. Do školy mě pak raději doprovázeli starší spolužáci. Na konci války už nás bylo ve třídě kolem osmdesáti, všechny ročníky dohromady.“

Ve škole se pamětník učil psát švabachem, a když skončila válka, neuměl ani slovo česky. I doma mluvili německy, a tak ho češtinu museli naučit kamarádi ve vesnici. Paní Mužáková byla sice Němka, ale její manžel byl Čech, a tak směli v pohraničí zůstat. Karel, jeho maminka, teta, babička a nevlastní otec byli zařazeni v roce 1946 do odsunu. Na úřadech byli vedeni jako antifašisté, směli si s sebou tedy odvézt všechen majetek. Několik dní před odjezdem už Karel pobýval u maminky v Dětřichově. Jednou večer zaslechl babičku, jak čte nahlas dopis od Karlova nevlastního otce, který v něm psal, že nechce v Německu živit další hladový krk. Vyženěného syna nikdy neměl v lásce. „Myslely si, že spím, ale já jsem nespal. Ráno jsem se sebral a odešel jsem zpátky do Heřmanic k Mužákovým. Ten den, co se odjíždělo, za mnou přišla máma, prý jak ses rozhodl? Řekl jsem, že nikam nejedu. Tak jsem se s mámou rozloučil a bylo to. Bylo to v jedenácti letech moje rozhodnutí a nelituji. Znovu jsme se viděli až po více než dvaceti letech.“

Úředně jsem byl bezprizorní

Karel Reinhardt sice zůstal v Československu, ale byl náhle bez občanství. To německé mu sebrali v roce 1945 Češi a to československé už před válkou Němci. Mužákovi k němu zároveň neměli žádná práva a on sám byl nezletilý a nic vyřizovat nemohl. Bez občanství nesměl chodit do školy, a tak dva roky pomáhal na nedalekém statku. Když jeho maminka udělila Mužákovým plnou moc ve věcech týkajících se syna, teprve se mu podařilo získat zpět československé občanství a školu dokončit.

Vyučil se soustružníkem a v oboru pracoval po celý život. Rád maloval a cvičil v Sokole, později v něm vedl mladší žáky. V Sokole se také seznámil se svojí ženou, která pocházela z Prahy, ale přišla s rodinou do pohraničí v roce 1947 v rámci jeho dosídlování. Vojenskou službu absolvoval v polovině padesátých let ve středočeském Benešově nejprve jako telefonista u velitelské baterie. Když velitelé zjistili, že má z Heřmanic zkušenosti s promítáním v kině, poslali ho na měsíční školení do Prahy na ministerstvo obrany. Zbytek vojenské služby pamětník strávil jako promítač výukových a ideologicky zaměřených filmů, měl na starosti knihovnu, sklad politického materiálu, rádio a hlásil budíček a nástupy. Na vojně také vstoupil do komunistické strany. Počátkem šedesátých let se oženil a s manželkou Marií vychoval v Heřmanicích čtyři děti.

Celník nevěřil, že nás pustili všechny

V roce 1968 zažádal Karel Reinhardt o povolení vycestovat s rodinou do západního Německa za svojí maminkou, kterou od roku 1946 neviděl, pouze si psali. Pozvánku na francouzské velvyslanectví do Prahy (západní Německo v té době v Praze velvyslanectví nemělo) dostal na úterý 20. srpna 1968. Když tam ráno dorazil, měl pořadové číslo 274 a na řadu se toho dne už nedostal. „Měl jsem výhodu, že jsem byl asi pátý nebo šestý ode dveří, tak jsem dostal přednostní právo na druhý den, a to jsem byl vyřízený asi za patnáct minut. Na každém rohu už stáli vojáci. Ne že bych se bál, ale jistý si mezi nimi člověk nebyl. Na hlavní poště jsem poslal mamce telegram, že ve čtvrtek přijedeme za ní do Babenhausenu, vyřídil jsem jízdenky, manželka zabalila. Ve čtvrtek nás odvezl soused na vlak, protože tenkrát ráno z Frýdlantu do Liberce nic nejelo. No a na hranicích to bylo takové… Člověk si připadal, jako kdyby byl někde hlídaný pod zbraněmi, kolem vlaků samí vojáci se samopaly. Přejeli jsme hranice a na druhé straně, když jsem dával ty papíry celníkovi, tak on se na mě podíval a říká: ‚A vás pustili všechny?‘“

Shledání s maminkou po tolika letech bylo dojemné, žádné další děti už neměla. Kvůli politické situaci v Československu ho i nevlastní otec přemlouval, ať s rodinou na Západě zůstanou. Život tam byl lepší než u nás, ale tuhle otázku měli Reinhardtovi vyřešenou už před odjezdem. „Měli jsme čtyři děti a nějakou dobu bychom byli na rodičích závislí, a to jsem nechtěl, bylo to příliš riskantní. Žena neuměla německy a doma se také báli, že už se nevrátíme. Vím, že mi to pak děti někdy vyčítaly, že jsme tam nezůstali.“

Solidarita byla obrovská

V roce 1969 pamětník vystoupil z KSČ, invazi vojsk Varšavské smlouvy do Československa vnímal jako zradu a porušení slibů. Pracoval jako směnový mistr u soustruhu a zároveň v obecní radě v Heřmanicích, které byly tehdy spojené s Dětřichovem, kde měl na starosti například výstavbu budovy Jednoty. Ještě několikrát měl možnost setkat se s maminkou, přijela za ním i do Československa. Po sametové revoluci ho zvolili starostou Heřmanic a v letech 1998–2002 zastával post místostarosty – na starosti měl finance. Práce ho naplňovala, měl možnost měnit život v obci k lepšímu a těšilo ho, že mu občané důvěřují.

Při náhlých povodních, které zasáhly Heřmanice v roce 2010, přišel se ženou o veškerý majetek, doma měli přes metr vody. Dodnes vzpomíná na nezištnou pomoc mnoha dobrovolníků, díky jejichž pomoci dům uklidili a opravili. Karel Reinhardt v něm žil i v době rozhovoru, v roce 2023.