Otakar Raulím

* 1924  †︎ 2011

  • „Na samotách jsem chytil Fero Húska, profesora estetiky a filozofie. To byl Slovák z Bratislavy. Obrovský nepřítel Čechů, obrovsky náboženský založený. Ráno se vždycky modlil: ,Och, ty Bože i Slovensko, čo to máš na nohou, okovy, Čehúni ma spútali.‘ Já jsem byl jediný, který se s ním neporval. Zrovna jednou jsem se s ním dostal do konfliktu. Já jsem mu říkal pane doktore a on mně pane kolego. Nepřipustil, aby mu ozajistý Čehún tykal. “

  • Tazatel: „Vy jste nikdy nelitoval toho, co vás dostalo do kriminálu?“ - „Ne, vůbec ne. Budete se divit, ale co mně nejvíc v životě pomohlo, to byl kriminál. Zaprvé jsem se naučil to, co bych se nikdy nenaučil. Dostal jsem přehled o všem - o náboženství, o filozofii, kunsthistorii. Člověk chodil od jednoho stolu k druhému, jen aby něco pochytil, i když to nikdy nebude dělat. Patří to k životu, že člověk něco zná a může se o něčem bavit. Ten techňák, ten mně dal profesi a profesi výbornou. Potom jsem se tím živil a dobře.“

  • „Tam nás sebrali naši četníci, měli někde tajný sklad zbraní a nás kluky, čtyřiadvacátý ročník, vyzbrojili a šli jsme to obsadit. Ta jejich stráž, ten werkschutz, to byli starý dědci a nechali se odzbrojit, to šlo úplně hravě. Ale čím jsem byl strašně překvapenej, když jsme přišli do té místnosti, kde seděli ti pohlaváři, koukal jsem jako blázen - naši lidi se vrhli na drancování. Kde se najednou vezme ta síla v lidech, zmocnit se něčeho, co jim nepatří? Mně se to úplně ošklivilo. Prostě se drancovalo. On už se ten Němec nedostal na ten pokoj, takže co tam měl cenného, to se rozebralo...“

  • „Když vypukla v Leopoldově stávka, tak vyhrožovali komisí z ministerstva. A když tam ta komise přišla a otevřely se dveře, viděl jste ,pohraničníky‘ s automaty a se psy. Jak to všecko při té stávce posílili. Ti, kteří měli předtím ty slova, tak najednou byli zticha. ,No tak to řekněte, co chcete, ty vaše požadavky!‘ Tam kdybyste hodil špendlík, tak byste to slyšel. A ty největší huby, s odpuštěním, ti byli úplně jako podělaní. Já to nemohl vydržet, tak jsem zezadu vystoupil a řek jsem, o co jim jde, jaké máme požadavky... Pouta na ruce, na nohy a do rána jsem šel do drátů, do ostřelovacího pásma. Na druhý den jsem šel na samoty, na půl roku.“

  • Tazatel: „Jak jste došel ke křtu?“ - „Tím, že jsem dral peří. U každého stolu nás bylo asi třicet a já jsem si sed tam, kde seděla ta hierarchie kléru. A poslouchal jsem. Tam jsem musel jenom mlčet, protože na to jsem neměl, abych se do těch diskusí zapojil. Tam se probíralo třeba Desatero a to jedno přísloví (přikázání) trvalo třeba týden, než se všechno probralo. Filozoficky. Tak jsem na to všecko koukal jako hloupej kluk. A ty lidi jsem poznal. Oni nic nežádali. Nežádali o nějaký podmínečný propuštění, ale prostě ten svůj osud nesli tak, jak se jim vyskytoval. Říkali, že oni jsou tam, kde je Pánbůh potřebuje. To sobectví, že si nacpávaj břicha a že na těch farách mají ty kuchařky a děti s nimi - všechno to, co se říkalo... Já jsem je poznal v jiném světle.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Liberec, 25.08.2009

    (audio)
    délka: 02:48:25
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Měla by se vytvořit společnost, která má k sobě vzájemně důvěru a spolupracuje

raulim_mladi.jpg (historic)
Otakar Raulím

  Otakar Raulím se narodil 21. října 1924 v Liberci, který tehdy obývalo převážně německé obyvatelstvo. Jeho otec Jan Raulím byl italský legionář a silně vlastenecky založený člověk. Po německém záboru Sudet byla rodina nucena opustit Liberec a usadila se v Českém Brodě. Otakar Raulím potom navštěvoval vyšší průmyslovou školu dřevodělnou v Chrudimi. V roce 1942 byl zatčen za nedovolený styk se zajatci, kterým v Rychnově u Jablonce, kam jezdil za babičkou, přes plot házel potraviny. Byl osm měsíců gestapem vězněn v Liberci a na uhelné šachtě v Žacléři. Od soudu byl pak propuštěn domů. V následujícím roce byl povolán na nucené práce do říše. Týden pracoval v Junckersových závodech v Lipsku, odtamtud se ale znovu vrátil do protektorátu. Shodou okolností obdržel místo ve Smržovce, místě nepříliš vzdáleném od jeho domova, a poté ještě blíže, v Semilech. Prožil tam i konec války a nakrátko vstoupil do armády. V září 1945 začal studovat vysokou dřevařskou školu ve slovenském Zvolenu a zůstal tam až do roku 1948. Tehdy byl pro své protikomunistické názory ze studia vyloučen a musel okamžitě narukovat. V rámci branné povinnosti sloužil jako spojař na meteorologické radiostanici v pohraničí, na Hoře Sv. Šebestiána u Chomutova. Tajně přecházel hranici do Německa a dále do Francie, kde navázal kontakty s francouzskou zpravodajskou službou a informoval ji o dění v Československu. Za ne zcela jasných okolností byl ještě jako voják zatčen vojenskou kontrarozvědkou a krutě vyšetřován v „Domečku“ na Hradčanech. O rok později byl jako agent imperialistické rozvědky odsouzen k 18 letům vězení za velezradu a špionáž. Hrozil mu trest smrti, který nedostal jen proto, že se StB nepodařilo dostat všechny potřebné informace. Otakar Raulím poté strávil v komunistických žalářích celých čtrnáct let a čtyři měsíce, než byl v roce 1964 propuštěn na svobodu. V dnešní době je předsedou liberecké pobočky Konfederace politických vězňů.