RNDr. ThLic. Jan Rajlich

„Kolegové vlastně nikdy nevěděli, že jsem kněz a že jsem dominikán. Věděli, že jsem aktivní katolík, že se s vírou neskrývám. Jsem měl normálně pod sklem obrázky, že když mi schválili aspiranturu na chemii, tak se kolegové smáli a říkali: ‚Kádrovák, kterej ti to podepsal, se měl jít podívat na tvůj pracovní stůl,‘ a smáli se. A snažil jsem se vždycky nějak žít tak, abych v tom hábitu před ty lidi mohl v klidu další den předstoupit. První asi takové překvapení bylo, už jsem byl vlastně na té nukleární medicíně, tak vlastně v době těch rozevlátých dní, když byla myslím v Praze svatá Anežka, tak naše skupina šla ne na Letnou, ale šla seshora z Hradu, z katedrály přes Karlův most, do našeho kláštera k sv. Jiljí. Tak jsem potkal kolegy z UTZCHT, a já normálně ‚Svobodu řeholí‘ jsme nesli transparent, a ještě něco. A já jsem šel v hábitu oblečenej. No tahle fotka existuje, dokonce novináři ji vyfotili, jak jdeme jako skupina dominikánů a neseme dva transparenty vpředu. A jeden jsem nesl já, a myslím, že tam bylo právě to ‚Svobodu řeholím‘, ještě s někým, jdeme takový čtyři, neseme dva transparenty a za nimi ty další, jdou jako skupina. No, a tak jsem potkal kolegy. Pak mi šéf z chemie, pod kterým jsem dělal, který se skutečně snažil, abych něco odvedl v práci, tak mi řekl: ‚No, kdybych věděl, že podvracíš republiku, tak bych tě tolik nehonil.‘“

„A otec Jiljí, který zrovna něco v kvadratuře toho kláštera sv. Jiljí něco dělal, čistil kanály, tak mi najednou při té práci řekl: ‚Nestalo se něco v Plzni? Byla tam ohlášená návštěva, a nikdo jim neotevřel.‘ – V sobotu, bylo pondělí. No tak já se vrátil do Inorgy, to byla vlastně organizace, výzkumný ústav pro ekonomiku, a byl pod těžkým strojírenstvím. My jsme měli přímý volby na tzv. VHJ, na Škodu Plzeň jsem mohl vytočit 5114 a hned mě to spojilo na ústřednu plzeňský Škodovky – a tam na jiné lince seděl Vojtěch Rakovský, který byl s Dominikem. Tak jsem zdvihnul telefon a z té práce jsem zavolal Vojtěchovi Rakovskému. A Vojtěch Rakovský to zdvihl. ‚Ahoj,‘ já jsem řekl, a Vojtěch Rakovský řekl: ‚Ty to nevíš?‘ Tak jsem zalapal po dechu, a pamatuji si, že jsme během toho rozhovoru domluvili, že se setkáme, že já dojedu do Plzně a že se setkáme na předměstí Plzně, tam u Doubravky na Rokycanské. Dodneška je tam zastávka autobusu. Dneska tam stojí Baumax, to je na jedné straně, na druhé straně je protizastávka od Prahy. Tam jsme se tedy dohodli, že se potkáme. Já jsem hned po práci šel na Florenc, sedl do autobusu a za nějaké dvě hodiny jsem byl v Plzni. Vylezl jsem z autobusu, tam už mě čekal Vojtěch – a Vojtěch mi popsal, co se stalo. Že v pátek večer vtrhli estébáci k Dominikovi, k nim, že měli domovní prohlídku, že jim to tam převrátili vzhůru nohama. Vojtěch říkal, že měli asi 1 200 položek, které zabavili Dominikovi, že toho prý bylo půl náklaďáku. Nějaká literatura tajně vytištěná a tak. Do tohodle všeho, jak je probírali, tak ještě vběhnul Tomáš Bahounek, oni měli mít studium. On zazvonil, jeden ten estébák mu šel otevřít, Tomáš ho snad jenom pozdravil a vběhl do kuchyně, tam rachot, tam se na něj ti estébáci vrhli, vyfotili ho okamžitě a řekli mu, že je zatčenej, a jemu spadla taška, brada a pochopil, že vlezl do pasti. No, a že je tam brali hodně dlouho, no a pak skončili tedy na Borech.“

„A my tři jsme se rozhodli, že se na ten pohřeb vydáme. Byli jsme jak na Markétě na hřbitově, tak nakonec i na Markétě v kostele. Bylo to dost takové drastické. Pamatuji si, že v Břevnově byla odkloněná veškerá doprava. Nedalo se tam jinak dostat, než dojet někam…, už nevím přesně, jestli jsme snad nešli až od Strahova do Břevnova. Když jsme se blížili hřbitovu, šli jsme tedy po cestě, která vede kolem té motodráhy na Markétě nahoru, tak když jsme se blížili tomu vchodu do hřbitova, tak jsem si najednou všimnul, že tam stojí stojany, na nich že jsou umístěny kamery a normálně otevřeně nahrávaly. To jsem poprvé viděl, jak nahrávají všechny, kteří tam jdou. Potom na hřbitově spousty fotografů, různě možně zpoza různých stromů, do toho natúrované motorky, takže nebylo slyšet jediné slovo z té Markéty, z té ploché dráhy, a ještě nad tím lítal vrtulník. Jako celkový ten dojem byl silně traumatizující, bych to tak nazval. Já se přiznám, že potom jsem měl dlouho ještě problém vidět čočku fotoaparátu. Jako cizího, když někdo někde fotil, tak jsem podvědomě dával ruku před obličej a podobně. Pak jsme šli do Markéty do kostela, kde jsem byl také u sv. přijímání. Bylo tam hodně lidí. No, a pohřbíval tehdy místní farář, no a ten tedy brečel tak trochu. Asi měl taky dost napjatý nervy, ti ministranti, Bůh ví, kdo byl. Pak jsme se vrátili domů, takže to byl pohřeb Patočky.“