Medarda Pustajová

* 1954

  • „Nechtěl mluvit o tom zlém, co bylo. Říkal jenom to, že kdyby věděl, co ho za těch 16 let čeká… Když v tom čtyřicátém osmém začal – podle nich – trestnou činnost, což říkal, že pokud chceme, aby byl zachován demokratický stát, že to nemůže být trestná činnost. Ale oni to tak klasifikovali. Ve čtyřicátém osmém měl jenom 17 let, takže nebyl plnoletý, a místo trestu smrti dostal ‚jenom‘ pětadvacet let. A říkal, že kdyby věděl, co všechno bude muset zažít, tak by volil radši trest smrti, že by byl milosrdnější. Ale moc to nechtěl rozvádět. Sem tam jsem se ho ptala, protože měl trochu nakřivo pusu, a on říkal, že tehdy ani nevěděl, jestli ještě bude moct mluvit. Že ho tak zbil ten bachař, že mu museli dělat resekci stoliček a zašívat pusu. Sem tam něco řekl, ale více o tom nechtěl mluvit.“

  • „Než ho zavřeli, tak učil podvojné účetnictví někde v Tatrách, tam byla mládežnická škola a on byl vedoucí mládežnického kurzu. Říkal, že mu jednou přišli říct, že má telefon, ale když přišel do kanceláře, tak řekli, že nefunguje a že musí až na poštu. Takže jenom tak nalehko v košilce a nazouvácích utíkal na poštu a říkal, že z té pošty se vrátil za šestnáct let a tři dny. Protože cestou lesem šli proti němu dva v kabátech a každý z jedné strany mu dal pouto, zakryl oči a odvezli ho na soud do Ruzyně, kde jim dali předepsané, co mají říkat. Ale říkal, že u toho soudu stejně říkal jenom ano nebo ne. Odmítal, aby to, co jim nadiktovali, vypovídal. A taky říkal, že se nezlobil na ty jeho blízké, komplice, kteří říkali něco jiného. On strach neměl, protože neměl o co přijít, ale ti druzí měli rodiny, takže to plně chápal, že se vyjadřovali jinak.“

  • „Všichni, kteří s ním byli zavřeni, tak byli propuštěni [na amnestii] v roce 1960, ale jeho se ty amnestie netýkaly. Potom mu chtěl dát milost prezident Novotný, ale on ji odmítl. Napsal na soud, jednak, že milosti se dávají zločincům a on zločinec není; že ho nevolil jako prezidenta, takže není jeho prezident a od něj milost nechce; že přejmenoval Československou republiku na Československou socialistickou republiku; a že by ho propustili podmínečně, a to teda v žádném případě nechtěl. Takže ho pak přestěhovali na tři roky do Valdic.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Olomouc, 19.03.2023

    (audio)
    délka: 02:30:59
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy regionu - Střední Morava
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Místo trestu smrti manžel dostal 25 let. Říkal, že trest smrti by byl milosrdnější

Medarda Pustajová v roce 1978
Medarda Pustajová v roce 1978
zdroj: Archiv pamětnice

Medarda Pustajová, za svobodna Jandurová, se narodila 15. dubna 1954 ve slovenských Lúčkách nedaleko Rožmberka. Vyrůstala v sousední osadě Madočany. Pochází z pěti sourozenců, maminka Alžběta Jandurová původním povoláním úřednice, se starala o děti a domácnost, otec Josef Jandura pracoval ve fabrice na opravu pneumatik. Počátkem 70. let – během studií na střední škole – se Medarda seznámila se svým budoucím manželem Dobroslavem Pustajem. Ten po únorovém převratu v roce 1948 spoluzaložil a následně organizoval odbojovou skupinu Slobodného Československa. Roku 1952 jej odsoudili k 25 letům vězení, z nichž si odseděl 16. Prošel lágrem při uranových dolech na Jáchymovsku, Leopoldovem a Valdicemi. Po propuštění v roce 1968 musel kvůli své vůči režimu nepohodlné minulosti pracovat v Dúbravských dolech a až do sametové revoluce jej vedla v patrnosti Státní bezpečnost (StB). Medarda Jandurová se za Dobroslava Pustaje provdala v roce 1987, společně vychovali dceru Dobroslavu. V první polovině 90. let se rodina přestěhovala ze Slovenska na Olomoucko, kde Medarda žila i v roce 2023. Dobroslav Pustaj zemřel roku 2013. V roce 2017 mu bylo uděleno vyznamenání Řád Ľudovíta Štúra II. třídy in memoriam za mimořádné zásluhy o demokracii a ochranu lidských práv a svobod.