„Jeli jsme s repatriačním vlakem, to byly hytláky, jak se říkalo, ty dobytčí, v každém vagonu jsme byli asi 34 lidí, jsme tam byli naskládaní. Ta cesta z Lipska až do Chebu trvala tři dny, jak s námi pořád šíbovali sem tam a zpátky, to víte, v pětačtyřicátým to bylo takový divoký. A teď jsme přijeli do Chebu a tenkrát byl rozbombardovaný ten most v Chebu, takže už se nemohlo jet dál vlakem. Tak tam byli američtí vojáci černoši ve velkých nákladních autech, tam nás nasadili a jeli jsme z Chebu do Plzně v autech. Ale to byla jízda, páč oni jeli jako šílení. My jsme tu cestu z Chebu do Plzně měli ani ne za dvě hodiny ujetou. Taky když jsme přijeli do Plzně, tak se jim úplně kouřilo z gum, jak to bylo rozpálený, tenkrát nebyly takový pěkný cesty. Tak to bylo takové divoké.“
„Když byl ten nálet na Drážďany, tak my jsme jeli právě z jižních Čech, byli jsme tam u příbuzných. A to zrovna byl takový chaos, teď než jsme se dostali vlakem domů a tohleto, teď ty lidi byli celí vyplašený. A jeden pán se nám z toho tak zhroutil, úplně se jako zbláznil, páč když viděl, jak to tam hoří a ty lidi se nedostanou ven, vždyť tam přišla fůra lidí o život, já nevím, kolik už to bylo tisíc lidí, co tam přišli o život.“
„Byla taková nejistota, páč každý se bál o život, že byly ty nálety a tohleto, páč nikdy člověk nevěděl, jestli přežije nebo jestli nepřijde o nějaký majetek. Já se pamatuji, že jsme třeba museli vstávat pětkrát šestkrát za noc. Šli jsme si lehnout – a už zase houkali, že je poplach, že jede zase další americká letka. A právě taky, my jsme měli tu výhodu, že jsme bydleli na periférii, kdežto babička s dědou přišli o všechno. A děda měl ještě sestru, taky tam byla vdaná, a ta taky přišla o všechno.“
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.
AI asistent Paměti národa Probádá tisíce příběhů pamětníků
Objevte nový způsob, jak používat Archiv Paměti národa. Ptejte se na témata, události, místa nebo zkušenosti, které vás zajímají. AI asistent prohledává přepisy rozhovorů s více než 30 000 hodin nahrávek rozhovorů a vyhledává relevantní vzpomínky napříč archivem. Nemusíte znát jméno pamětníka ani vědět, kde hledat. Stačí položit otázku vlastními slovy.
Liselotte Pultarová se narodila 2. prosince 1929 v Lipsku Josefovi a Růženě Paduchovým. Její prarodiče na přelomu 19. a 20. století odešli do Německa za prací. Pamětnice vyrůstala v místní české komunitě a chodila do české školy, dokud ji nacistické úřady nezavřely. Její rodiče cvičili ve zdejším Sokole a působili ve spolku Neruda. V Lipsku prožila rodina celou válku. Pamětnice zažila časté nálety, bombardování a také osvobození americkou armádou. Její budoucí manžel Václav Pultar byl nasazen na práci do Říše. Vzali se v květnu 1945, když jí bylo 16 let. S mužem odešli do Československa, otec a prarodiče prozatím zůstali v Německu. V sovětské zóně zažili tak velký hlad, že babička umřela na podvýživu a děda oslepl. Manžel do roku 1948 planul pro komunismus, jeho otec byl předválečný komunista, ale poté systém kritizoval. Narodili se jim dva synové, mladší v 41 letech zemřel na leukémii. Sametovou revoluci přivítala s radostí. V roce 2020 pamětnice žila ve svém domě v Hradci Králové.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
