Pavel Pukyš

* 1964  

  • „Na ubytovně v Černém Mostě jsem měl naplno magneťák a druhý den mě vykopli. Dali mě do Hrdlořez, kam nikdo nechtěl, protože tam byli samí opilci. Tam se mně líbilo. Takovej drsnej underground. Dovnitř jsme chodili oknem. Já jsem se v deset probudil a šel jsem do továrny. Všichni hákovali, celá rota těch šílenců. Přišel jsem v klidu a začal jsem si tam něco dělat. Parťák byl v pohodě, přestal prohlížet pornočasopisy a říkal: ,Pavle, s tvou docházkou tě brzo zavřou.‘ Měl jsem smlouvu na tři roky, aby se zaplatilo vyučení. Pořád, že mě tam nechtěj, tak mě přeložili do jiný party. Říkali mi, že mi chybí x hodin. Říkal jsem: ,Jak to? Vždyť chodím normálně.‘ Byly tam trable s píchačkama. Měli jich tam asi tři sta. To už jsem to kombinoval s psychiatry. Proč prý nemám píchnuto? Chodil jsem do kovárny, kde pro kováře zdarma točili desítku kozla a jinak stála sedmdesát haléřů. Dorazil jsem v deset, dal jsem si tam pivko a zas jsem šel třeba pryč. Po týdnu měnili barvy píchaček. Všechny byly modrý a já měl bílou, abych ji našel.“

  • „Chodil jsem do hospody, kde se scházeli podobní týpci. Takovej dobrej odpad. V té době tam začínal punk. U Fleků jsme měli jednu dobu základnu. Chodili jsme tam po stolech. Dneska už tam na garmošky hrajou Bavoráci. Pak vedle U Zpěvců za Národním divadlem, Kampa byla špičková – Klamovka. Tam jsem celou tu dobu pařil a za půl roku mě chytli. A ještě než mě chytli, tak chlastám se Židem, Oldou Morgensternem, na Žofíně. Oba dva ožralí a ještě možná zhulení a říkám mu: ,Poslouchej, já potřebuji pokrýt příživu.‘ Už jsem čekal, že mě asi brzo zavřou. Říkám: ,Koupil jsi ode mě aparaturu, kotoučový magnetofon, desky a nějaký knížky asi za čtyřicet tisíc.‘ Na ten rok jsem potřeboval asi dvacet tisíc. ‚Jo, jasně, prokážu ti to.‘“

  • „Když jsem šel v Šumperku na první odvod, tak na mě rovnou, že bratr je voják z povolání. Říkal jsem jim, o čem mluví, že já to nenávidím a nikam nepůjdu. ,Musíte!‘ Řekl jsem, že nikam nepůjdu, zvedl se a odešel. Hned jsem šel k psychiatričce a pak mně jedna v Praze pomohla, abych nebyl v hale, ale pak emigrovala. Takže jsem musel aktivně chodit do blázince. Tam jsem zase poznal spoustu jiných osudů a řekl bych, že většinou lepší lidi než venku. Pak jsem byl na šestadvacítce, což bylo druhé nejhorší oddělení v republice. Potkal jsem tam tolik zajímavých nebo nešťastných osudů. Bylo to tam trochu o život. Pod kamerami. Omylem se tam ocitl kluk z Mohelnice, Pagáč, kterého jsem znal z venku. Říkal jsem mu, ať se ke mně vůbec nehlásí, pořád vás tam sledovali. Když tam někdo zmizel ze stavu nebo byl mrtvý, tak to nikoho nezajímalo. Šestadvacítka byla drsné oddělení. V šedesátém osmém tam byl primář, co pověsil americkou vlajku, a od té doby se to tam vezlo v divném duchu.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Šumperk, 12.05.2016

    (audio)
    délka: 02:43:36
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Nemluv o tom, jak chutná krysa, pokud jsi ji nesežral

Pavel Pukyš
Pavel Pukyš
zdroj: archiv pamětníka

Pavel Pukyš se narodil 30. srpna 1964 ve Slavičíně. Nepatřil mezi aktivní politické odpůrce ani aktivisty, spíše by se dal zařadit do skupiny lidí, kterým se říkalo máničky, androši nebo vlasáči. Sám by ale takové škatulkování asi těžko snášel. Prostě chtěl žít po svém, a tak bydlel ve squatech, kouřil trávu, poflakoval se po hospodách, vyhýbal se zaměstnání a také vojenské službě. Stal se proto předmětem šikany příslušníků Veřejné bezpečnosti, několikrát skončil u výslechu a za přečin proti pracovní kázni strávil tři měsíce ve věznici v Ruzyni. Kvůli snaze vyhnout se povinné vojenské službě prošel několika pobyty v psychiatrických léčebnách. Jeho vzpomínky z tohoto období jsou otřesným svědectvím nekontrolovatelné moci ošetřovatelů nad pacienty. Po pádu komunismu se přestěhoval do Šumperka. Seznámil se tam s přítelkyní, která měla dvě děti z předchozího vztahu, a dodnes spolu žijí. V Šumperku nastoupil jako topič v Ernstavu a poté čtrnáct let pracoval v Irstavu Nový Malín.