Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Pavel Pukyš (* 1964)

• narozen 30. srpna 1964 ve Slavičíně

• vyučil se potrubářem pro ČKD

• kvůli snaze vyhnout se povinné vojenské službě pobýval v psychiatrických léčebnách

• tři měsíce ve vězení v Ruzyni za přečin proti pracovní kázni

• opakovaně vyšetřován

• v roce 1989 se pokusil emigrovat

• v době natáčení v roce 2022 žil v Šumperku

Pavel Pukyš sice krysu nejspíš nikdy nejedl, ale nadpis vystihuje jeho životní filozofii nesnášející stereotyp. Nepatřil mezi aktivní politické odpůrce ani aktivisty, spíše by se dal zařadit do skupiny lidí, kterým se říkalo máničky, androši nebo vlasáči. Sám by ale takové škatulkování asi těžko snášel. Prostě si jen chtěl žít po svém, a tak bydlel ve squatech, kouřil trávu, poflakoval se po hospodách a vyhýbal se zaměstnání a také vojenské službě. Dnes by jeho hlavním problémem byly nejspíš peníze, ale v době státní socialistické (normalizační) diktatury znamenalo takové „individuum“ vyčnívající z řady pro režim problém. Socialismus přece takové lidi nepotřeboval. Stal se proto předmětem šikany příslušníků Veřejné bezpečnosti, několikrát skončil u výslechu a za přečin proti pracovní kázni strávil tři měsíce ve věznici v Ruzyni. Kvůli snaze vyhnout se povinné vojenské službě prošel několika pobyty v psychiatrických léčebnách. Jeho vzpomínky z tohoto období jsou otřesným svědectvím nekontrolovatelné moci ošetřovatelů nad pacienty, kde prý zažil i dvě velmi podivná úmrtí.

Továrna byla hladová

Narodil se 30. srpna 1964 ve Slavičíně. Dětství ale s rodiči a čtyřmi sourozenci prožil v nedaleké Štítné nad Vláří. V dvanácti letech se kvůli často opilému otci s matkou a sourozenci přestěhovali za příbuznými do Velkých Losin na Šumpersku.

Tehdy dvanáctiletý Pavel tam rychle zapadl. Hrál fotbal za místní klub a získal spoustu nových kamarádů. Ve Velkých Losinách se také poprvé dostal do konfliktu se zákonem. S partou čtyř kluků kradli v místním obchodě cigarety a jeden z nich sám i jiné zboží, což však ostatní netušili. Ve škole proto proběhlo vyšetřování, jehož výsledkem byla snížená známka z chování a paradoxně vězení pro okradeného vedoucího prodejny. „Pan Horák se chystal emigrovat, rozprodával nějaké věci a neohlásil, že mu něco ukradli. Přijela hospodářská kriminálka – a jak to, že mu to nechybí? Za rozkrádání socialistického majetku šel do vězení,“ vzpomíná Pavel Pukyš.

Se sníženou známkou z chování měl pamětník omezené možnosti výběru dalšího studia. „Mně to bylo úplně jedno. Do dotazníku v deváté třídě k budoucímu povolání jsem napsal dlaždič,“ vzpomíná a dodává, že už tehdy vnímal, že ve státě, ve kterém žije, není něco v pořádku. „Nešlo si nevšimnout, jak třeba na 1. máje musíme vystupovat v jakýchsi dresech a všude v oknech vlají sovětský vlaječky.“

Dlaždičem se však nestal a nastoupil na odborné učiliště v Praze-Vysočanech, kde se učil potrubářem pro ČKD. Vzpomíná, že se dostal do velmi zvláštního prostředí. „Učitele tam většinou přeložili kvůli politice. Je to tam nezajímalo. Chodilo se tam bosky, chlastalo se ve třídách. Byli tam pankáči, vlasáči. Úplně jiný svět, totální svoboda. Já jsem měl dlouhé vlasy, nosil korálky a chodil jsem v roztrhaných kalhotách. Tam to nebyl problém, ten nastal akorát, když jsem jezdil domů.“

Pavel Pukyš ale do školy prakticky vůbec nechodil, za což ho ve třetím ročníku ředitel málem vyloučil. Na poslední chvíli si to však rozmyslel a řekl, že už vyhodil příliš mnoho studentů, a kdo by pak pracoval v továrnách, a že mu bude stačit, když bude docházet alespoň na praxi. V učňovském závodu v ČKD Lokomotiva-Sokolovo se díky poměrně vysokému kapesnému pamětník mezi návštěvami hospod opravdu občas objevil. „Pořád mě přeřazovali do jiných pracovních part, že jsem budižkničemu. Přišel jsem po kalbě, zapnul autogen a hned hodil kosu,“ dodává Pavel Pukyš, který nakonec úspěšně složil závěrečnou zkoušku. „Na zkoušky jsem přišel po opici v roztrhaných hadrech a možná ještě špinavej. Nic jsem nevěděl. Pořád se mě ptali, jestli to tak je, a já říkal, že jo. Už to bylo trapný, ale továrna byla hladová a nemohli mě vyhodit. Nakonec se zeptali na ochranný pomůcky. Řekl jsem rukavice, boty, montérky. ‚Vyučen!‘ Dali mi výuční list a já jsem ho hned vyhodil. Zbytečný papír.“

Dva měsíce v zaměstnání, rok po hospodách a tři měsíce ve vězení

Po vyučení nastoupil Pavel Pukyš v továrně ČKD a bydlel v ubytovně na Černém Mostě a posléze v Hrdlořezech. Jeho pracovní morálka se ale příliš nezměnila a opět ho často přeřazovali mezi pracovními skupinami. „V deset jsem se probudil a šel do továrny. Všichni hákovali, celá rota těch šílenců. Chodil jsem do kovárny, kde pro kováře zdarma točili desítku kozla a jinak stála sedmdesát haléřů. Dorazil jsem, dal si tam pivko a zas jsem šel třeba pryč,“ vzpomíná Pavel Pukyš a dodává, že jediný v továrně měl jinou barvu píchaček, protože se vymlouval, že ji v té spleti nemůže najít, a proto v ní nemá označené příchody a odchody.

Pavel Pukyš se odmítal podřídit systému. Jako jediný se neúčastnil povinně nepovinných placených politických školení v závodě, odmítl členství v Revolučním odborovém hnutí (ROH) a vyžádal si vrácení peněz strhávaných z platu za známky do průkazky. „Řekl jsem, že chci zpátky peníze, a toho, co to měl na starosti, jsem se ptal na výhody členství. Říkal, že máme chatu ve Slaném a jezdíme do východního Německa. Odpověděl jsem, že chata ve Slaném je paráda, ať mi dá klíče, že s kámošema tam uděláme nějaký bečky a bude fajn. Byl hotový z toho, že budou potíže, a vysolil mně zpátky peníze.“

Po dvou měsících do práce přestal chodit. S podobně smýšlejícími lidmi proseděl celé hodiny po hospodách nebo objížděl různé festivaly a do Prahy se vrátil až za několik týdnů. Vzpomíná, že v Praze se scházeli například U Fleků, Na Klamovce a na Kampě. Občas je tam legitimovala Veřejná bezpečnost, ale Praha byla přece jen něco jiného než malá města. „Nechali tě existovat. Chodili tam, jen když někoho hledali. Věděli, že vždycky bude procento těchto lidí, a když je pozavírají, tak přijdou další.“ Peníze pro ně mnoho neznamenaly, a kdo je zrovna měl, tak platil i ostatním. Pavel Pukyš většinu přátel znal jen přezdívkou a vzpomíná, že šlo o dost zvláštní sortu lidí. „Všichni byli divní. Jeden chodil pozadu, druhej, černej Mário, psal básničky, který hned házel z Karlova mostu do vody. Pepíček Bend hrál na Karlově mostě na harmoniku a turisté mu začali dávat peníze, tak harmoniku hodil do Vltavy. To byl dennodenní standard. Pro někoho by to byla exotika, ale my jsme se ráno probudili a už jsme spekulovali, kde sehnat nějakou kačku, a šli glgat.“

Pavel Pukyš ale tušil, že jeho několikaměsíční nepřítomnost v zaměstnání bude mít následky. Snažil se proto vyhnout obvinění z trestného činu příživnictví, za což mohl skončit až na tři roky ve vězení. Tak jako většina ostatních sháněl razítka ze zaměstnání do občanského průkazu a také potvrzení o minimálním příjmu, což bylo tehdy 780 korun měsíčně. V hospodě se proto domluvil s Oliverem Malinou Morgensternem, že mu fiktivně prodal nějaké knihy, magnetofon a gramofonové desky, aby tím pokryl minimální příjem. Krátce nato, na podzim roku 1982, ho zatkla Veřejná bezpečnost, odvezla do vyšetřovny ve Vysočanech a následně uvěznila ve vyšetřovací vazbě v Ruzyni.

Hrozilo mu příživnictví, a tak přidělené advokátce řekl, že peníze na obživu získal prodejem věcí již zmiňovanému kamarádovi. Jenže ho znal jen přezdívkou a nemohl si vzpomenout na jeho příjmení. „Seděl jsem ve vazbě a říkal si, že mě to příjmení bude stát tři roky života. Úplně se mi vařila hlava – a najednou jsem si vzpomněl.“ A Oliver Malina Morgenstern (dnes uznávaný scenárista, režisér a kameraman) svůj slib z hospody splnil a Pavla Pukyše tak po soudu a třech měsících strávených ve vazbě propustili na svobodu.

Vymazán z vojenské evidence

Opět ale musel nastoupit do továrny ČKD, kam se mu vůbec nechtělo. Už předtím kvůli snaze vyhnout se povinné vojenské službě pravidelně navštěvoval psychiatry, na nichž si vymohl potvrzení o neschopnosti pracovat v továrně, a po půl roce ho propustili. V krátké době vystřídal několik zaměstnání. „Vždycky jsem byl někde týden, dostal razítko do občanky – a hned na pivo.“ Několikrát se také nechal na několik měsíců hospitalizovat v psychiatrické léčebně v Bohnicích. „Poznal jsem tam spoustu jiných osudů a řekl bych, že většinou lepších lidí než venku,“ dodává pamětník, který to zkoušel uhrát na toxikomanii (drogové a lékové závislosti). Prošel několika odděleními, z nichž nejhůř vzpomíná na uzavřené oddělení 26. „Tam to bylo trochu o život. Pořád nás sledovaly kamery, a když tam někdo zmizel ze stavu nebo byl mrtvej, tak to nikoho nezajímalo.“

První takový případ, na který Pavel Pukyš vzpomíná, se stal emigrantovi, jenž přijel ze Spolkové republiky Německo do Čech na pohřeb své matky. Místo pohřbu ho zavřeli na 26. oddělení. „Říkal mi, že mu do auta narvali nějaký papíry. Mysleli asi, že je to agent, a tak ho šoupli na uzavřené oddělení, protože kdyby ho uvěznili, tak ho jako občana západního Německa budou hledat. A za dva dny tam visel. Ale nevypadal na to, že by si to chtěl hodit.“

Pavel Pukyš se u ošetřovatelů příliš dobře nezapsal. Přišli ho navštívit kamarádi, kteří v návštěvní místnosti přes zákaz kouřili a i přes jeho naléhavé upozorňování se v léčebně chovali jako venku. Po chvíli je ošetřovatelé násilně vyvedli. „Pak se vrátili a řekli, že to tady nepřežiji.“

Někteří ošetřovatelé prý sami pravidelně kouřili marihuanu a brali drogy. Do léčebny pamětníkovi přicházely balíčky z Lince od kamaráda Romana Talského, který emigroval do Rakouska. Nikdy je ale nedostal do ruky, protože si je nechávali ošetřovatelé. Nemohl tak tušit, že mu do nich kamarád vždy přibalil marihuanu. „Ošetřovatelé za mnou jednou přišli, že mně kamarád už dlouho neposlal balík, ať to zařídím,“ vzpomíná Pavel Pukyš. Krátce nato prý propustili s penězi jednoho drogově závislého pacienta, aby se vrátil se zásobami pervitinu. Do léčebny ale přišel až po týdnu – bez peněz i bez drog. „Už jsem špatně spal. Čekal jsem, kdy budou blbě sjetí nebo něco jiného. V jednu v noci mě probudili, ať jdu s nima do ordinace. Na linoleu tam ten kluk ležel nahej, tuhej, mrtvej, roztaženej. Říkal jsem, co chtěj, abych na něj sáhl a zanechal otisky prstů. Oni tam v pohodě sjetí seděli a připomněli mi, že ten kámoš přestal posílat brka, a ať se snažím, a mezi řádky mně naznačili, že bych mohl dopadnout stejně.“

Ani druhý den o mladíkovi nikdo nevěděl, a tak se Pavel Pukyš šel zeptat primářky oddělení E. F., zda jim někdo nechybí ve stavu. Odpověděla mu, ať se stará sám o sebe, a následně ho přeložili do oddělení s přísným dohledem. Pamětník zažádal o převezení do jiné psychiatrické léčebny a primářka mu prý řekla, že zařídí jeho soudní léčbu. Nakonec ho ale přece jen přeřadili do psychiatrického oddělení v sanatoriu v Šumperku. „Hned po příjezdu mně píchli inzulin, i když jsem cukrovkou netrpěl. Píchali nám to v pět ráno a v devět večer nám přinesli hromady čokolád a šunku. Viděl jsem, jak někteří lidi po čtrnácti dnech přibrali dvacet třicet kilo, seděli na lavici a z pusy jim tekly sliny. Apatický slintající kus masa,“ vzpomíná Pavel Pukyš, který proti stylu léčby protestoval u ošetřující lékařky M. K. „Řekla mi, že mi to obalí nervy. Když jsem řekl, že mám nervy v pořádku, tak mi odpověděla, že když odmítám léčbu, tak půjdu na vojnu.“

Po třech týdnech pamětník ze sanatoria utekl. Hledali ho prý dokonce s pomocí vrtulníků. Nakonec se po měsíci do sanatoria vrátil, aby jeho léčbu oficiálně ukončili, což se také stalo. „Byli rádi, že mě po té léčbě vidí živého.“

Po čtyřech odvodech a přezkoumání zdravotního stavu ve vojenské nemocnici v Olomouci Pavla Pukyše v roce 1985 konečně vyškrtli z vojenské evidence. „Pomazal jsem si vlasy olejem, dva dny jsem nespal, jedl prášky a glgal jak dobytek. U doktora jsem v čekárně usnul na lavici. Vzbudil mě psychiatr, udělalo se mi zle, a jak jsem vešel do ordinace, tak jsem hned hodil kosu do umyvadla. Hned se mi to hodilo k tomu, že mám nervy nadranc.“

A proč vlastně raději než vojnu volil Pavel Pukyš pobyt na psychiatrických léčebnách? „Hrdost by mně nedovolila jít na vojnu. To bych raději chcípl – a na vojně bych stejně chcípl,“ dodává.

Jak vyjel z Prahy, nastaly problémy

Během pobytu v Praze spával Pavel Pukyš, kde se dalo. Často na nádražích nebo ve squatech. Například v neobydleném bytě v ulici Braunerova v Libni nebo na Žižkově na půdě činžovního domu. „Se mnou tam žilo padesát holubů, ale měl jsem to kousek do všech hospod,“ dodává.

V Praze se dalo žít částečně v anonymitě, ale ani tak se nevyhnul občasným zátahům. Vzpomíná, že jednou ho se dvěma přáteli zatkli v hospodě U Balabánka v Libni a následně je odvezli do vyšetřovny ve Vysočanech, protože se odmítli legitimovat. Jednotlivě je pak rozmístili do místností. „Po nějaké době rachot, vysypaný sklo a kamarád ležel mrtvej na chodníku. Jestli ho tolik mlátili, že vyskočil?“ Pavel Pukyš bohužel stejně jako u většiny ostatních přátel tohoto mladého muže neznal příjmením a pamatuje si jen, že se jmenoval Vašek.

Pokud ale Pavel Pukyš přijel za matkou na Šumpersko, hned byl pod dozorem. Vzpomíná, jak ho jednou zatkli, zrovna když v kapse vezl samizdatový časopis Infoch (Informace o Chartě 77), a následně zadrželi na 48 hodin ve vyšetřovně v Šumperku. Během výslechu na něm neúspěšně hledali vpichy po jehlách a vyhrožovali mu ostříháním vlasů. „Když mě začali vyslýchat, tak jsem jim na rovinu řekl, že chlastám, občas fetuji, jsem línej. Když se mě ptali, co v Praze, tak jsem odpověděl, že se probudím a glgám a žádná politika mě nezajímá,“ vypráví pamětník, který prý ještě vyšetřovatele žádal o vystěhovalecký pas, aby mohl opustit republiku.

Jak sám Pavel Pukyš několikrát opakoval, o politiku se nestaral. Vídal sice disidenty z Prahy, ale do jejich debat a aktivit se nezapojoval. „Měl jsem pocit, že se svým stylem života bych jim to akorát ničil. Stal bych se pro ně rizikem, protože oni museli být disciplinovaní.“

Pamětník také asi tři roky bydlel s přítelkyní v Bruntále. Tam už se zaměstnání vyhýbat nemohl, a tak pracoval u Pozemních staveb a umýval autobusy u ČSA. Nikdy nechodil k volbám a v malém městě to se svou vizáží a stylem života neměl jednoduché. „Opřel jsem se o dopravní značku – a už jsem platil pět set korun pokuty. Byla tam horká půda. Nechtěli mě tam a odvezli mě na fízlárnu, kde jsem dostal nějaký facky,“ vzpomíná Pavel Pukyš, který se kvůli neustálému nátlaku vrátil do Prahy.

Kdyby bolševici pokračovali, tak bych se uchlastal

Pamětník na úřadech opakovaně žádal pas a výjezdní doložku, aby mohl emigrovat na Západ. K jeho překvapení v červnu 1989 dostal jak pas, tak povolení k cestě do Jugoslávie. Krátce před odjezdem se ale na nádraží v Pardubicích setkal s východním Němcem Olafem, který se chystal přeplavat přes Dunaj do Rakouska. Tehdy však již tisíce Němců obklopovaly ambasádu Spolkové republiky Německo v Praze, aby tam zažádali o azyl. Pamětník ho vzal do Prahy a po dvoudenní exkurzi po hospodách ho přivedl ke zmiňované ambasádě. „Olaf byl ještě oteklý z glgačky. Němci byli všude na zahradách. Ukázal jsem mu, ať přeskočí plot, a Němci mě přes něj také začali tahat, než jsem jim řekl, že jsem Čech. Rozloučili jsme se a už jsem ho nikdy neviděl,“ vzpomíná Pavel Pukyš, který následně odjel do Jugoslávie, kde zažádal o transport do Rakouska. Dostal zamítavé stanovisko, prý se slovy úředníků, že komunismus stejně v Československu za chvíli padne.

A zásah proti studentům na Národní třídě 17. listopadu 1989 vyvolal události, jež opravdu vedly k pádu komunismu. Pavel Pukyš sice podepsal Několik vět a další petice zaměřené proti vládě jedné strany, ale demonstrací se neúčastnil, protože nesdílel davové nadšení obyvatel.

Po pádu komunismu se přestěhoval do Šumperka. Seznámil se tam s přítelkyní, která měla dvě děti z předchozího vztahu, a dodnes spolu žijí. V Šumperku nastoupil jako topič v Ernstavu a pak čtrnáct let pracoval v Irstavu Nový Malín. „Nikdo z mých známých nevěřil, že dělám. Oni přestali dělat a začali fetovat a dost jich je už mrtvých,“ vypráví Pavel Pukyš, který prý nikdy nelitoval svého stylu života. Jak sám říká, důležité je se nestát na ničem závislý. „Nikdy jsem neujel na tvrdých drogách. Experimentoval jsem, četl jsem, maloval, dělal procházky. Kámoši měli psychózy, protože vyměnili život za látku, že se najednou cítili sebevědomě. Sebevědomí je ale přece o tom, že máš své vědomí, a ne o tom, jak se cítíš,“ dodává na závěr Pavel Pukyš, který během rozhovoru působil vyrovnaně, a to přesto, že mi ho poskytl mezi pravidelnými procedurami protinádorových chemoterapií.