„Oni se to dozvěděli z rádia, že můj otec je tam taky, že brání rozhlas. A řekli, že nesmíme do krytu, že nás musí z domu i z krytu vyhodit, protože můj otec pracuje proti Němcům. Takže jsme takoví jako zrádci. Takže jsme musely s maminkou odtamtaď odejít. Maminka telefonovala na čtverku do Bartolomějské, co máme dělat, kam máme jít, protože jsme nemohli jít k někomu na návštěvu. Chodily kontroly, a kdo neměl napsáno v občance, že tam má trvalé bydliště, že tam bydlí, tak nesměl v domě, v tom místě, ani u známých nebo příbuzných přebývat. To bylo zakázané. Ten, kdo by někoho takto přechovával, kdo tam nemá co dělat, tak by to odnesl. Maminka musela zavolat, do jediné boudy široko daleko, nic nebylo. A řekli jí, abychom šly domů, do pokoje, do bytu – tajně, když ostatní byli v krytu, aby to nikdo neviděl. Aby jsme tam byly nenápadné, aby nikdo neviděl, že v tom bytě jsme a až budou moct, tak pro nás přijdou.“
„Byli jsme ve sklepě, čekali jsme, co bude. Pak tam přišli Němci a museli jsme vylézt a rozdělili nás na ženy a děti. Muže odvedli někam zvlášť, mysleli jsme si, že je zastřelí. A nás měli v úmyslu, že bychom šli před těmi tanky. Až by se blížili k těm Američanům, aby na ně Američani nestříleli. Takže my bychom šli před těmi tanky a vlastně bychom je chránili. Tohle říkali, že mají v úmyslu. Napřed jsme mysleli, že nás chtějí zastřelit. Byla panika, malé děti tam byly, ty brečely, jejich maminky také. Já jsem říkala mami, vždyť oni nás zastřelej, a maminka říkala, no třeba ne, třeba jo, musíme doufat, že ne. Opravdu jsme měli velké štěstí, že tam přišli Vlasovci a Němci utekli a nás už nechali na pokoji.“
„Založil tělovýchovnou jednotu a oni do toho platili příspěvky. A Němci všechno vyšetřovali, jak se něco takového dozvěděli o nějakém takovém spolku, kde se lidi scházeli, všechno to hrozně důkladně zkoumali. A na něco přišli. A protože mně to bylo také divné, že učitel Barták chodil k mému příbuznému, starému pánovi. Říkala jsem si, co asi můžou mít za společné zájmy? Chodili k nim lidi, kteří bydleli hodně daleko a s kterými se dřív moc neznal, nebo nestýkal. A pak se to ukázalo, že byli v odboji. Jak pracovali a co dělali, nevím.“
Zdeňka Prokopiusová, narozená 4. června 1933 v Kunraticích u Prahy, vyrůstala v Praze-Krči. Matka, také Zdeňka, se starala o domácnost, otec Karel byl kriminálním inspektorem. Její první školní den, 1. září 1939, začala napadením Polska Německem druhá světová válka. Z důvodu obsazování školních budov, ze kterých si němečtí vojáci dělali kasárny, musela Zdeňka často měnit školy. Vojáky vídala po cestě k babičce, měla z nich strach, protože slyšela o bezdůvodných vraždách civilistů. V roce 1942 byl za odbojovou činnost popraven bratr její babičky Ladislav Matěcha, spolu s učitelem Bartákem. V květnu 1945 jí byl s matkou odepřen přístup do krytu, z důvodu, že její otec brání Český rozhlas proti Němcům. Poslední dny války strávily s matkou ve sklepě v Praze-Podolí, kde je našli Němci. Plánovali ženy a děti poslat před jejich tanky, aby na ně Američané nestříleli, muže plánovali nejspíš popravit. Zachránili je Vlasovci, kteří Němce vyhnali. V 50. letech jim hrozilo vystěhování do pohraničí, protože otec už nechtěl pracovat v nově zavedeném Sboru národní bezpečnosti. V roce 1952 se vdala za Stanislava Kapičku, rodné příjmení si nechala. V témže roce se jim narodila se dcera. V 60. letech pracovala v tiskárně Naše vojsko a poté v ředitelství Československých automobilových závodů. V roce 2022 žila v Praze.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
