Milan Prokop

* 1945

  • „Maminka se od těch pašeráků něco naučila, protože jsme potom sami pašovali do východního Německa a z východního Německa zpátky. Do východního Německa to, co tam nebylo, například zrnkové kafe. Pamatuju si, to nám maminka ušila trička a spodky všechno dvojitě, potom to naplnila zrnkovým kafem, polila nás kolínskou vodou, aby kafe nebylo cítit, a potom jsme jeli přes hranice k babičce. Maminka povídá babičce, aby přinesla kýbl. Přišla a přinesla kýbl, máma spodky prostřihla a kafe se sypalo do kýble. Chudák babička, která si ta zrnka kávy počítala, na hrnek měla tři zrnka, která si rozemlela, tak pro ni to bylo jako v ráji. Potom jsme pašovali ještě boty, protože ty v NDR také nebyly, a zpátky jsme pašovali hodinky, někdy fotoaparát nebo igelitové ubrusy, takové věci, které zase tady nebyly. Myslím, že kdyby se na nás děti nějaký celník podíval, proč sedíme ve vlaku v bačkorách, tak by se něčeho musel dopídit, protože my jsme naše boty tady koupili, ve východním Německu zuli a buď prodali, nebo vyměnili za něco jiného a zpátky jezdili v bačkorách.“

  • „V létě jsem jel s kamarádem na motorce na Rujánu, se stanem. Tam jsme byli asi týden dva, pak jsme se vraceli. Povídám mu: ‚Víš co, zajedeme si k mojí babičce, tam můžeme přespat a nebudeme to mít tak daleko.‘ Tak jsme byli u babičky a babička říkala, že tady můžeme klidně ještě dva dny zůstat. Šli jsme potom samozřejmě do vesnice koukat někam za holkama a kde se tancuje nějaká diskotéka. Seděli jsme na diskotéce a všimli jsme si, že to je nějak jinak. V dřívějších letech, když tam přišel mladý Čechoslovák, tak se na něj holky jenom hrnuly, protože to byl exot z jiného státu. A teď s námi nikdo nic moc nechtěl. Bylo vidět, že si na nás občas ukazují a něco šeptají. Tak jsme seděli na diskotéce celý večer a šli potom domů. Ležím v posteli a furt slyším takové vručení, vrum vrum vrum, barák se tak trochu třásl. Ráno jsem vstal a povídám: ‚Babi, co to bylo dneska v noci?‘ Babička povídá, že to je už celé dny, armáda jede na československé hranice. Aha, tak jsme o tom moc nepřemýšleli a jeli domů.“

  • „V Chebu jsme bydleli v Lesní ulici číslo 40 ve velmi zajímavé vilce. Ta patřila továrníkovi Schmerelovi, Schmerel byl textilní fabrikant a ještě před válkou zemřel, vilu zdědil své dceři. Jeho dcera se jmenovala Vinkovičová, byla manželka jugoslávského důstojníka, který sloužil ještě za císaře, někdy zemřel a paní Vinkovičová bydlela v té vile se svým synem. Paní Vinkovičová byla přes svého manžela rakouská státní příslušnice, krátký čas se mohla vyhnout znárodňování a konfiskaci, ale potom to nefungovalo, vilu jí sebrali a paní Vinkovičová se musela nastěhovat do sklepa. Její byt byl potom volný a přes švagra mého otce, který byl komunista a jeho matka byla ještě větší komunistka, tak měli kontakty a my jsme se do té vily mohli nastěhovat. Vila až do roku 1948 byla takové pašerácké doupě, protože hodně Sudeťáků z okolí – mohli tenkrát vyvézt jenom dvacet nebo padesát kilo majetku a zbytek tu zanechat – jenže oni vše, co mělo cenu, nosili do vily, kde bydleli rodiče, a tam byl ve sklepě sklad. V Chebu existovala skupina převaděčů, která potom transportovala majetek do Německa, nebo přes hranice se s lidmi vraceli do Chebu, vzali si, co bylo jejich, a šli zase zpátky.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Kadaň, 14.09.2023

    (audio)
    délka: 02:09:53
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy regionu - Karlovarský kraj
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Po válce do Německa nemuseli, uprchli tam sami v roce 1968

Milan Prokop krátce po emigraci do NSR, 1968
Milan Prokop krátce po emigraci do NSR, 1968
zdroj: Archiv pamětníka

Milan Prokop se narodil 22. února 1945 v Thalu do smíšeného manželství, jeho matka byla Němka, otec zde pracoval jako totálně nasazený. Po válce odešla rodina žít do sudetského pohraničí, otec našel práci v Chebu jako lékárník. Bydleli ve vile továrníka Schmerela, kde si uschovávali majetek odsunovaní Němci a s pomocí pašeráků jej získávali zpět. Od roku 1956 mohli navštěvovat Prokopovi prarodiče z matčiny strany v NDR, během návštěv pašovali nedostatkové zboží z jedné země do druhé. Pamětník i jeho sestra jako děti zažívali šikanu pro svůj částečně německý původ. Milan Prokop nastoupil později na veterinární studia v Košicích, školu však nedokončil. V srpnu 1968 odjela rodina na návštěvu příbuzných do NSR, kvůli invazi vojsk Varšavské smlouvy se tam pak rozhodli zůstat. Sestra během invaze pobývala v Československu, za zbytkem rodiny se dostala díky vízům. Prokopovi se usadili ve Schwarzwaldu, kde si otec otevřel soukromou lékárnu. Pamětník získal časem také farmaceutické vzdělání a lékárnu po otci převzal. V Německu zůstal natrvalo, založil zde rodinu, v roce 2023 žil v Lahru/Schwarzwaldu. Vzpomínky pamětníka natočeny a zpracovány díky finanční podpoře města Cheb.