"Ještě měsíc po příjezdu do Prahy, když jsem jela vlakem nebo tramvají, jsem si nebyla jistá, jestli jsem naživu, nebo ne. V duchu jsem si kladla otázku: 'Přežila jsem, nebo už nejsem na této planetě?' Byla jsem poměrně silně vystresovaná. Když jsme přijeli do Prahy, dobrovolníci nám říkali, že se tu musíme usmívat – abychom se usmívali, aby všichni byli spokojení. Ale vy prostě nemůžete mít na tváři úsměv, protože ani nerozumíte tomu, co vám říkají. Tenhle stav je poměrně obtížné popsat. A pokud jste to neprožili, a já to v žádném případě nepřeji nikomu zažít, je velmi obtížné vysvětlit ostatním lidem, co s vámi je. Jasně jsem si uvědomovala, že nechápou, co se s námi děje."
"Moji rodiče v té době žili v Alčevsku a my v Charkově. Právě v únoru 2022 ale přijeli na návštěvu k nám. Jen na pár dní, měli se hned vrátit domů. Celá situace se opakovala podruhé, bylo to takové déjà vu. Stejně jako v roce 2014 jsme se probudili v pět ráno a slyšeli již známé výbuchy. Probudila jsem se a pomyslela si: 'To nemůže být pravda, asi se mi to zdá.' Odmítala jsem uvěřit tomu, co slyším za oknem. Myslela jsem si: 'To nemůže být pravda, rozhodně nemůže!' Nešlo tomu uvěřit. A potom jsem si tu děsivou realitu uvědomila."
"2. června 2014 nás probudily zvuky výbuchů. Pamatuji si to datum dobře, protože to bylo na narozeniny mé matky. Moji rodiče v té době žili v Alčevsku, můj manžel, syn a já jsme žili v Luhansku. Maminka mi zavolala a řekla: 'Všeho nech a přijeď k nám, udělej to pro mě k narozeninám.' Sebrali jsme se a jeli do Alčevsku, vzali jsme s sebou jen pár tašek oblečení včetně dětských věcí, protože jsme si mysleli, že to není na dlouho. Pak se ukázalo, že tam nějakou dobu zůstaneme žít. V duchu jsme se ptali sami sebe: 'Může být ve 21. století válka?' Ale nemohli jsme tomu uvěřit. To znamená, že jsme jeli do Alčevsku jako na krátkou dovolenou. Ale když jsme začali slyšet výbuchy velmi blízko a situace s válkou se jen vyostřila, nastoupili jsme do posledního vlaku a odjeli k našim příbuzným do Charkova."
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.
AI asistent Paměti národa Probádá tisíce příběhů pamětníků
Objevte nový způsob, jak používat Archiv Paměti národa. Ptejte se na témata, události, místa nebo zkušenosti, které vás zajímají. AI asistent prohledává přepisy rozhovorů s více než 30 000 hodin nahrávek rozhovorů a vyhledává relevantní vzpomínky napříč archivem. Nemusíte znát jméno pamětníka ani vědět, kde hledat. Stačí položit otázku vlastními slovy.
Nataliia Melnyk se narodila 13. dubna 1983 v Kommunarsku (nyní Alčevsk) v Luhanské oblasti na Ukrajině. Ráda se učila, zajímala se o psychologii, historii, humanitní předměty a milovala tvůrčí činnosti. V roce 2000 začala studovat na Fakultě historie Luhanského státního pedagogického institutu Tarase Ševčenka. Později získala další specializaci – stala se diplomovanou speciální pedagožkou a psycholožkou. Nataliia Melnyk zpočátku působila ve školství, později se svým manželem založila síť psychologických poraden v Luhansku, kde pracovala jako psycholog. Po vypuknutí války na východní Ukrajině v roce 2014 byla spolu s rodinou nucena uprchnout do Charkova, kde žila až do března 2022. V březnu 2022 s rodiči a synem Rostislavem uprchla do Prahy, kde žije dosud (2022). V době natáčení, v říjnu 2022, pracovala jako kustodka v kostele Panny Marie Sněžné v centru Prahy.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
