Jenovefa Poňuchálková

* 1924  

  • „Bylo všecko zakázané, muziky žádné nebyly, to jsme se scházeli tak po dědině, bargde (na různých místech). Někdo, kdo uměl hrát na harmoniku, tož zahrál na harmoniku a my jsme tam poskákali a měli jsme muziku a všecko bylo takové utlačené, nebylo nic volného. Aj při tem hospodářství. Vím, že naši teda, že financi dojdú, moselo sa všecko skovávat. Abychom měli co jest, mosely sa skrýše (dělat). Nemohlo sa to nechat, protože to bylo odměřené, co može mět a co nemože mět, a jak mysleli, že je přebytek, tož to sebrali a hotovo. My jsme to měli tam v baráku, my jsme tam měli takovú komoru, a tož tam byla taká jama vykopaná a vyzdítá. Tam to bylo a na to sa postavilo... no, byli aj u nás. Dyž sa mělo zabijat, tak došel financ na kontrolu, kolik je prasat a jaké sú, a pak jestli je to tam, nebo to tam néni. Obilé sa moselo odevzdávat, ale jak tak sa to dařilo. Dycky to tak vyšlo, že jsme teda neměli hlad a že to jídlo jsme dycky měli.“

  • „S tyma koňama zas teda bratr (Štefin) a můj manžel (budoucí). On s kravama, tož měl taky strach o to. Tož jezdili tam na čtvrtky na pole a na tej jednej čtvrtce tam bylo stromů hodně pohromadě, tož tam to bylo takové kryté. A tam byl nejaký ten, říkali temu bunkr, udělaný. Tož oni tam ty koně a krávy uvázali tyma opratama za ty stromy, aby teda neutékli. A tož tam dycky ráno jeli a večer zas dojeli dom a tak přejížďali. A oni (muži) vlézli do tej jamy tam. A ten poslední den, dyž tam jeli, tož taky tam byli, a potom už když tahlo to vojsko, tak byl ruch veliký a báli se vylézt. A potom až to trochu utichlo, tak vylezli za jamy ven. Vylezli ven a koně aj s plateňákem (vozem) pryč, sebrané. Tož koně se jim (vojákům) hodili aj s vozem. Tož ty krávy tam ostály s dalším vozem, ale neměly opraty (opratě). Opraty taky se ztratily. Potom dyž dojeli do Nechor s tyma kravama, šak teda z tej čtvrtky, dyž dojeli k Nechorám, tak dojeli z kopečka. A ten vůz za něma tak neutěkal, že přibržďoval, protože dyby sa nedalo brzdit, ty krávy by temu nestačily utěkat. Štefin, ten byl takový jakýsi... Ale ten můj u tych Nechor, dyž dojeli bez koní, tož kde majú koně a tak, né, chlapé kolem nich. No ale aj Rusů už tam bylo u Nechor a tož ten můj začal nadávat, že to Rusáci sebrali. Že oni vylezli a že koně aj s vozem sebrali a jemu že sebrali opraty a že dojeli jsme enom tak. A ti Rusi, jak se tam rojili, tož hned sa teho chytli a už ho tahli. Že je to Germán a zastřelit ho. Už ho tahli za sklepy a že je Germán, že nadává. A tož chlapé, co tam kolem něho byli, tak že: ‚Néni Germán, nechajte ho!‘ A tych Rusů jaksi... potom teda já že: ‚Buď potichu a zavři tu hubu!‘“ (smích)

  • „No, to bylo krušné, když to došlo. Žádný nechcel sa teho zbavit, né, a komunisti chodili a tlačili tych hospodářů. Ten můj dycky chodili s tatínkem mojim. To jich zvali na ten obecní úřad k pohovoru a dycky došel zkrúšený a s plačem a komunisti na něho, že to mosí podepsat, a jak to nepodepíše, tož nás vystěhujú nekde do zabraného a toto dajú barák nekomu druhému a my půjdem ven. Když nebylo východiska, že tlačili na to a mosí a mosí, tož to potom podepsal, potom, už v třiapadesátém, už jsme byli v družstvu. No ale teda podepsal to, ale do družstva nechcel vstúpit, že dělá na elektrárně v Hodoníně. No a potom teda mosel z tej elektrárny... no, oni by ho jako nevyhodili, ale družstvo napsalo a musel jít do družstva. No dyž došel a čítal: ‚Ten to podepsal, ten to podepsal a tož já nevím, jak dlúho sa budeme bránit, jak to dlúho sa udrží.‘ Já jsem říkala: ‚Když to budeš moset podepsat a néni východiska, že budú na ty lidi všemožně tlačit, že ho nenechajú v klidu...‘ Tož to potom podepsal. Měli jsme tam prasata, dorost nějaký, jednu krávu jsme si necháli, a tú jednu a ještě jalůvka, nejaký dorost, to taky vzali. Tož to víte, že to člověk těžko snášal, že se s tym těžko lúčí se všeckým. Ťažko, ale dyž to vidí, jak to ide, tož néni východiska, tož to mosí podstúpit, esli sa mu to líbí, nebo nelíbí.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Prušánky, 10.01.2018

    ()
    délka: 
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Lidé měli strach, každý má strach o svůj život

1945 - portrét
1945 - portrét
zdroj: archiv pamětnice

Jenovefa Poňuchálková se narodila 30. prosince 1924 jako Bušková v Prušánkách na Hodonínsku. V době první republiky chodila na obecnou školu a poté pracovala doma v hospodářství. V době atentátu na Reinharda Heydricha pobývala v Praze. Na jaře 1945 se stala přímým svědkem přechodu fronty bratislavsko-brněnské operace, ruští vojáci bydleli u lidí v obci. Lidé se schovávali v Nechorách, v areálu vinných sklepů. Na podzim po válce se provdala za Karla Poňuchálka. S manželem nelibě sledovali vzestup komunistické strany v obci a jako zemědělci byli podrobeni nátlaku ke vstupu do JZD (Jednotného zemědělského družstva). Do družstva pamětnice vstoupila v roce 1953 a setrvala v něm až do svého odchodu do důchodu v roce 1980. Žije v Prušánkách.