Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jenovefa Poňuchálková (* 1924)

Lidé měli strach, každý má strach o svůj život

  • narozena 30. prosince 1924

  • v roce 1930 začala chodit do obecné školy v Prušánkách

  • v roce 1942 byla v Praze v době atentátu na Reinharda Heydricha

  • v roce 1945 byla přímým svědkem přechodu fronty bratislavsko-brněnské operace

  • v roce 1953 byli s manželem přinuceni vstoupit do JZD

  • v roce 1980 odešla do důchodu

Je to příběh ženy z generace, která prožila několik historických obratů a za jejíhož života se svět změnil k nepoznání. Jenovefa Poňuchálková se narodila v době první republiky do rodiny se čtyřmi dětmi, malým hospodářstvím a vlastní půdou. Dříve než dostala první občanskou legitimaci, začala druhá světová válka. Místo tance, zpěvu, zábavy a poznávání světa tak přišly zákazy. Jako děvče zažila strach z vojáků, když přecházela fronta. Mírné uvolnění po válce bylo provázeno prací, svatbou a budováním domova. Ta největší životní změna však přišla teprve s nástupem komunismu a s příchodem kolektivizace. Lidé, kteří byli zvyklí starat se sami o sebe, o svá hospodářství a pole, byli doslova vytrženi ze způsobu života, který se předával z generace na generaci. Byli nahnáni do zemědělských družstev. Jejich strach o živobytí komunisté dokázali využít ve svůj prospěch. Kolektivizace rozvrátila ustálené společenské vztahy a tradice, ale také vztahy ke konkrétním místům a krajině. Zpřetrhala předávanou schopnost plnohodnotně se postarat o sebe, o půdu a svou rodinu. Po sametové revoluci byla sice zemědělcům půda navrácena, ale pamětnice už byla téměř deset let v důchodu. Její generace se stala svědkem toho, jak se způsob života změnil doslova „pod rukama“.

Dětství na malém hospodářství

Jenovefa Poňuchálková se narodila 30. prosince 1924 v Prušánkách na Hodonínsku do rodiny Štěpána Buška a Jenovefy, rozené Vašíčkové. Měla tři sourozence (Stanislav *1919, Žofie *1922 a Štěpán *1926). Rodiče vlastnili malé hospodářství: „Doma jsme měli dvě krávy, nějaká telátka, koně, prasnici a malá prasátka.“ Jednou za týden rodiče jezdili prodávat na trh obilí, mléko, doma vyrobené máslo a prasata. Tatínek si přivydělával prací s koněm. „Muselo se šetřit, v obchodě nic nebylo. Drůbež jsme měli, maso bylo jednou za týden, jinak se pekly buchty a vařila vajíčka.“ Děti měly za úkol pást husy, nosit vodu, obírat brambory (od klíčků) a další drobné práce.

Do školy nastoupila pamětnice v roce 1930. V té době byl prezidentem T. G. Masaryk, rodák z nedalekého Hodonína. „Měli jsme ho rádi jako prezidenta. O jeho pohřbu se tehdy hodně mluvilo.“ Po absolvování obecné školy zůstala Jenovefa Poňuchálková doma a pracovala v hospodářství. „Do učení chodili hlavně ti, kteří neměli hospodářství.“ V obci byly dva obchody, ale nic moc se v nich neprodávalo. „Kdyby staří lidé viděli, co je dnes v obchodech, tak by je myslím ranila mrtvice.“ Rodina nakupovala v obchodě cukr, který se odsekával sekyrou, sůl, koření, ocet, zápalky a petrolej do lamp.

Mládí ve válce

V roce 1938 byla vyhlášena mobilizace. „Tehdy jsme rádio ještě neměli. V domech nebyla ani elektřina, svítili jsme si petrolejovou lampou. Lidé se to dozvídali jeden od druhého.“ V době války byly všechny druhy zábavy zakázané. Mladí se proto scházeli po vsi, kde se dalo. „Někdo, kdo uměl hrát na harmoniku, tak hrál. Všecko bylo takové utlačené, nebylo nic volného.“

V době války lidé ukrývali potraviny. Všechno bylo přesně odměřené. Tatínek pamětnice vyzdil v jedné místnosti jámu, kam se schovávala mouka a sádlo. Kontrolám lidé říkali „financi“. „Byli aj u nás, když se mělo zabijat, kolik je prasat a jaké jsou. To byli takoví ti ‚podurčenci‘, Češi, co se dali k Němcům, aby se měli dobře.“ Rodiče uměli i navzdory kontrolám hospodařit tak, že děti nikdy neměly hlad. „Lidé měli strach, takové to bylo všecko kontrolované, hlídané. Každý měl strach sa pohnút, že dojdú a cosi vymyslí. Báli jsme se.“

Vedle fyzického násilí, psychického útlaku a hrozeb nejtvrdšími tresty se občané denně setkávali se stále novými vyhláškami a nařízeními. Byly to postupy, které cíleně zasahovaly do soukromí každého jednotlivce. Občan, který si dříve organizoval život podle sebe, nyní musel každou činnost hlásit.¹

Atentát na Reinharda Heydricha

Rodina Jenovefy Poňuchálkové měla příbuzné v Praze, kam se část rodiny vypravila na dva týdny na dovolenou v květnu 1942. „Když teho Heydricha zastřelili, tož to jsme byli v Praze. Strýček došel dom a povídá: ‚Vy mosíte jet dom, vy tady nemožete byt. Budú chodit kontroly a vy tu nejste přihlášení, tak kdyby na nás došli, tak nás postřílí.‘ Tak jsme si sbalili kabele a jeli jsme vlakem dom.“ V Praze už byl větší ruch, i nádraží bylo hlídané. „Nestalo se, že by nás kontrolovali. Měli jsme hrůzu z cesty, ale dobře to dopadlo.“

Po atentátu na Heydricha byli mladí lidé nasazováni na práce ve válečném průmyslu. „Za Německa byl můj ročník v programu. Trnula jsem, ale nedošlo k tomu.“ V obci bydlela židovská rodina, kterou vystěhovali, a později v jejich domě zřídili školku. „Když je člověk mladý, tak se o takové věci nestará, jen občas něco pochytne. Mladý člověk to nebere na takovú váhu.“ V letech 1942–1943 byla zavedena v obci elektřina a lidé začali poslouchat rozhlas.

Přechod fronty

Koncem války obcí a okolím procházela vojska bratislavsko-brněnské operace pod velením maršála Malinovského. Občané se před blížící se frontou schovávali i s rodinami ve sklepech u Nechor a s dobytkem v Hluchém Žlebě. Už 5. dubna projely obcí kolony ustupující německé armády, které byly bombardovány ruskými letadly.¹

Obyvatelé Prušánek odešli do Nechor, vesničky vinných sklepů, která se nachází asi dva kilometry nad obcí. „Ten náš sklep byl hodně hluboký. Tak jsme pobalili nějaké věci, šaty, ale hlavně vlňáky.“ Vlňáky byly velké vlněné přehozy a ženy měly strach, že by je vojáci použili jako přehozy na koně. Jenovefa Poňuchálková vzpomíná, že se asi týden schovávali ve sklepech. Někteří muži zůstávali doma a hlídali hospodářství, jiní střežili koně a krávy. „Byli jsme schovaní ve sklepě a báli jsme se vylézt. Když jich bylo slyšet, dobývali se do dveří, museli jsme vylézt. Hledali Němce a kontrolovali sklepy.“

Ruští vojáci procházeli obcí více než dva týdny. U lidí přespávali, jedli a odpočívali. Neexistovalo, aby se zeptali, jednoduše přišli a zůstali. „Moc jsme se nesměli ukazovat. Rusi se tady na konci války roztahovali. Kozákama nás strašili, ale tady se chovali slušně.“ Pamětnice chodila se sestrou spát na noc jinam. „Bezpečnější to bylo proto, že tady v tom domě nebyla děvčata. Aj sa stalo, že lidi sa chtěli vojáků zbavit, tak jim poradili, kde majú děvčata.“

Láska a svatba

Už během války se Jenovefa Poňuchálková seznámila s Karlem. „Večer se chodilo po dědině a před domky se zpívalo. U domu byly škarpy a mostky k vratům. Tam jsme seděli, pozpívali a tam jsme se seznámili.“ Po skončení války se chtěla vdávat starší sestra pamětnice. Rodiče tedy rozhodli, že bude dvojitá svatba. Na podzim roku 1945 se pamětnice vdala a odstěhovala se do domu svého manžela. V roce 1948 se manželům narodila dcera Božena a po pěti letech syn Karel.

Poválečné období v malé obci

Prušánky byly osvobozeny 14. dubna 1945. „Každý se radoval, že to skončilo a že bude klid. Ale z fronty jsme byli zklamaní. Byli jsme rádi, že vojáci odešli a že jsme měli klid.“ Fronta přešla a bylo jaro. Nastaly práce, bylo potřeba osázet pole, aby byla úroda. „Život šel dál, to základní živobytí bylo, chleba se upekl, obilí se semlelo ve mlýně.“

Komunistická strana Československa (dále jen KSČ) byla po dobu války v ilegalitě, ale už během roku 1945 byly v každé obci založeny místní organizace. V roce 1946 získala KSČ v českých zemích 40,17 % hlasu. Na Hodonínsku to bylo 32,4 % (zvítězila Československá strana lidová – ČSL s 36,9 % hlasu). V Prušánkách už tehdy zvítězila KSČ (618 hlasů, ČSL získala 571 hlasů).²

V roce 1948 se konaly volby. „Komunisti byli zabudovaní u moci a neviděli jsme východisko. Dostali jsme lístek komunistů, a buď jste ho tam dal, nebo nedal. Když chtěl mět člověk klid, nechtěl mět postih, tak si řekl: Tady to máte. Esli to tam dám, nebo nedám, tím nic nezměním. To si žádný nemyslel, že to někdy padne.“ Nálada v obci byla ponurá, ale lidé si s tím zvykli žít.

Počátky kolektivizace

Kolektivizace v Československu byl proces přeměny individuálního soukromého zemědělství na kolektivní, který iniciovala a řídila KSČ. Hlavní fáze vyvlastňování zemědělské výroby začala brzy po komunistickém převratu v únoru 1948. „To bylo krušné, když to došlo. Žádný se nechcel teho zbavit, ale komunisti tlačili. Volali hospodářů, moseli na obec k pohovoru, furt jich vyzývali k podpisu. Manžel tam chodil. Z obce tam byli lidi, kteří se chtěli mět dobře, a tak se dali ke komunistom.“ Manželé se stali členy družstva v roce 1953.

Do JZD odevzdali krávu, mladá zvířata a dva hektary půdy. Manželům naopak nechali kousek vinohradu a záhumenku – pole přidělené vedením družstva. Na osobu bylo dvacet arů půdy. Manželé dohromady obhospodařovali méně než půl hektaru vyčleněné půdy. „Člověk to těžko snášal, člověk se těžko lúčí se všeckým. Ale když to vidí, jak to ide, tož to mosí podstúpit, jestli se mu to líbí, nebo nelíbí.“ Lidé měli strach.

Nové začátky s JZD

Manželé Poňuchálkovi se snažili dál pracovat v hospodářství. Z družstva měli naturálie (obilí) a něco vypěstovali na záhumenku, takže uživili krávu i prase. Manžel pamětnice však nechtěl pracovat v družstvu, protože měl dobrou práci v elektrárně. Ale z družstva ho povolali, a z elektrárny proto musel odejít. Udělal si řidičský průkaz na traktor a pracoval jako traktorista.

Jenovefa Poňuchálková ze začátku chodila pracovat jen nárazově, ale později už pravidelně. Měla štěstí, že bydleli s tchyní, která se postarala o domácnost i o děti. Ráno se chodilo do práce na sedmou hodinu a od půl dvanácté do jedné byla přestávka na oběd. Odpoledne byli v práci podle potřeby, někdy i do sedmi hodin večer. Do práce se chodilo od pondělí do soboty. Neděle byla určena k odpočinku. „Museli jsme s platem zacházet tak, abychom vyžili. Dostávali jsme poloviční plat, tu druhou půlku jsme dostávali až na konec roku podle toho, jak družstvo hospodařilo.“ Všechny ženy začaly chodit do práce. „Člověk se s tím mosí pomalu smiřovat, zvykat si.“ Nad otázkou, jestli měli jako zaměstnanci nějaké výhody, se pamětnice pousměje: „Jaké výhody, co já vím? Museli jsme chodit do práce, když jsme se chtěli uživit, na výhody si nevzpomínám.“

V Prušánkách byla komunistická strana velmi aktivní. „Manžela nutili, chodili za ním kamarádi, ale nebyli jsme komunisti. Za mnú nedošel žádný.“ O politiku se v rodině příliš nezajímali a jako věřící katolíci dál chodili do kostela. Viděli, jak se postupně vytrácí tradice předávané po generace. „Dřív bývala různá procesí do Nechor, do polí. Nějaký čas se to tolerovalo, ale pak už se lidi nesměli shromažďovat.“ Tradice zanikly. Komunistům se podařilo v obci kontrolovat všechny aktivity. „Tady slídili po lidech, já nevím, proč si těch lidí tak všímali. Lidi se báli chodit do kostela, aby se jim něco nestalo. Každý se bál postihu a raději se podvolil. Vyhýbal se kostelu, oni měli lidi pod kontrolú. Hned dostal každý poznat, že něco zavinil.“ Dcera nesměla na školu, na kterou chtěla, protože chodila do kostela. Když někdo přihlásil děti do náboženství, vzápětí se to projevilo represemi v zaměstnání. V JZD pamětnice pracovala až do svého odchodu do důchodu v roce 1980. Ona ani její děti do KSČ nevstoupily.

Život ve svobodě

Sametovou revoluci pamětnice přivítala v Jeseníkách, kde byla jako důchodkyně na rekreaci. Události poslouchala v rádiu. O politické dění se stále zajímá, chodí k volbám a sleduje zprávy. V době pádu komunismu měla nemocného manžela, který zemřel v roce 1992. Půdu nakonec dostala od družstva zpět. V současnosti žije v Prušánkách a má pět vnuků a pět pravnuků.

„Vzkazuju mladým, aby žili poctivě a nepodléhali takovým tym nátlakům, aby nad tym popřemýšleli, aby nezvítězil zas ten komunismus. To by bylo špatné, kdyby se zase dostali k moci,“ říká na závěr Jenovefa Poňuchálková.

¹ Druhá světová válka v kronikách regionu Podluží. Sborník příspěvků, Region Podluží 2005.

² Zahnaš, Miroslav: Parlamentní volby v roce 1946 v okrese Hodonín.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy 20. století (Helena Hájková)