Rudolf Pompe

„Měli jsme postavený nový dům, tak jsme byli jedni z prvních vyhnáni. Brácha měl patnáct roků, tak ho zavřeli. Já jsem měl dvanáct roků, takže pak jsem byl nejstarší ze sourozenců a musel jsem pomáhat a živit prarodiče. Nic jsme neměli. Na hodinu nás vyhodili. Naložili nás na žebřiňák a vyvezli na horní Domašov a tam nás vyhodili. Ani plechovou vanu na koupání nám nedali a nejmladší bratr se narodil v pětačtyřicátém. Všechno nám sebrali. Brácha se potom vrátil, tak jsme od sousedů sehnali dřevo, abychom mohli alespoň zatopit. Na odsun. Pak se rozhodli, že nás pustí do Německa. Já jsem hlídal prarodiče, ale ostatní jeli do Liberce. Rok byli v Liberci, ale nepustili je, protože věděli, že já a bratr jsme schopni vojenské služby.“

„Neměli jsme československé občanství. Nebrali jsme ho, protože Němce posílali do dolů. Tak jsem dostal papír, že když nepřijmu československé občanství, tak budu měsíčně platit kolem dvou tisíc korun, že tady můžu žít. To jsme si nemohli dovolit, tak jsem si občanství musel vzít. Jel jsem do Jeseníku a řekl jim, že když si ho vezmu, tak mě stejně pošlou do dolů. Řekl mi tam, že to nepřipadá v úvahu, že takové lidi jako já potřebují do armády. Uvěřil jsem a podepsal. Na podzim jsem narukoval a hned mě šoupli do Ostravy.“