Josef Polišenský

* 1935

  • „My jsme byli zvyklí z roku 1948, 1949, že 7. března se oslavovaly narozeniny a úmrtí Masaryka, ještě za prezidenta Beneše. 7. března byl rozhlas po drátě a potom se šlo domů. V tom roce 1950, když skončil na rozhlase po drátě proslov o Masarykovi, jsme se sebrali a šli jsme domů. Na druhý den jsme přišli do školy. Kdo odešel hned po projevu o Masarykovi, dostal trojku z mravů. Kdo tam vydržel a nepřišel až na odpolední vyučování, dostal dvojku z mravů. Tak jsem dostal trojku z mravů, jako jeden z těch, kteří jsme odešli kvůli Masarykově oslavě hned. Oslavili jsme to a šli jsme domů jako obyčejně, ze setrvačnosti. Nebyli jsme naštvaní na toho učitele, co nám to dal, nebo na ředitele. To bylo povinně od ministra školství Nejedlého. Byl jsem hodně naštvaný, že to bylo od ministra školství profesora Zdeňka Nejedlého. Tak nám to nešlo do hlavy, že byl masarykovec a že se tak obrátil. Byl korouhvička. Takových bylo hodně, co se obraceli. Je to tak doposud. Kam vítr, tam plášť.“

  • „Domin Horák byl veliký dobrák. Za války, když někdo nemohl dodat nucenou dodávku, tak jim pomohl s dodávkou na toho člověka, aby ho nezavřeli, protože za to byl také koncentrák. Povinné dodávky byly i po válce. Jenomže po roce 1948 dopadl tak, že ti, kterým pomáhal, se obrátili, byli z nich velcí komunisté a zlikvidovali ho. Musel se z tama vystěhovat jako kulak. Odstěhoval se do Bučovic do domečku, kde měl někdo výměnu, takový přístavek k selskému stavení na dožití pro staré rodiče. Tam někde dožil.“

  • „Jak jste nesl službu u Pohraniční stráže? Říkal jste, že jste se bál, že budete muset na hranici.“ „To jsem nechtěl. Naštěstí jsem se tam nedostal, asi kvůli tomu, že jsem byl špatně zapsaný. Tak jsem byl v záložní rotě brigády. Mimo tu strážní službu, co jsme měli v muničním skladu, v kasárnách, tak jsme třeba hlídali práškovací letadlo. Nebo hořel les, tak jsme tam museli být ještě dva dny, kdyby se ještě něco vyskytlo. Nebo taková rarita, že jsme museli chodit po pohřbech. Samozřejmě tam hodně kluků zemřelo. Měl ve službě pušku, napsala mu holka, že s ním přestává chodit. Kluk si to vzal ho hlavy a střelil se. Nebo třeba čural na dráty, vysoké napětí 500 voltů, tak to zkratoval a zabilo ho to. Někde to bylo napuštěné, podle toho jak kdy. Na špačkárně byl jenom ve dne, v noci ne, protože by tam nic neviděli. Na hranici se hlídalo hlavně v noci, nejmíň ve dvou.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Brno, 03.12.2019

    (audio)
    délka: 01:33:56
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy regionu - Jihomoravský kraj
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

V každé vesnici byl někdo, kdo šel se všemi režimy, takzvaná korouhvička

Josef Polišenský se narodil 30. května 1935 v malé zemědělské obci Slížany v okrese Kroměříž. Vyrůstal ve válečných letech, která byla pro vesničany těžkou dobou, zvláště na jejím konci, kdy se ve Slížanech vystřídali vojáci několika armád. Ani po válce nebyl život snadný. Josef se stal sokolem a v roce 1948 se zúčastnil XI. všesokolského sletu. To už se ale v Československu chopili moci komunisté. Měnící se poměry pocítil i Josef, když v roce 1950 dostal trojku z chování za to, že oslavoval narozeniny Tomáše Garrigua Masaryka. V 50. letech postihla Slížany nucená kolektivizace, Josefovi rodiče museli vstoupit do družstva a mladší sourozenci nemohli pracovat jinak než v zemědělství. On se ještě stihl vyučit nástrojářem v PAL-Magneton v Kroměříži a během práce vystudoval večerní průmyslovou školu. Když bylo Josefovi dvacet let, musel nastoupit povinnou vojenskou službu u Pohraniční stráže. Odmítal hlídat hranici, a tak ho nakonec přidělili k záložní rotě v Chebu. Často doprovázel pohřby vojáků, kteří zemřeli na hranicích, většinou při nešťastných nehodách. Josef pracoval v PAL-Magneton v Morkovicích. Celý život odmítal vstoupit do jakékoliv politické strany a vymezuje se vůči lidem, kteří podle jeho slov kolaborovali se všemi režimy.