Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

OSU Marisstella Poláková (* 1930)

„Všechno bylo omezené, ale žily jsme bez starosti. Na ta léta docela ráda vzpomínám. Představení se starali a my jsme si klidně žily... Byly jsme uzavřená skupina, která žila sama pro sebe, věděly jsme, o co nám jde, a to nám dodávalo sílu a radostnost.“

  • narodila se v roce 1930 na Moravě

  • v roce 1948 se rozhodla vstoupit do noviciátu sester voršilek, který byl tehdy ve slovenských Batizovcích

  • ve snaze o likvidaci řeholního života donutil komunistický režim v roce 1950 sestry odejít pracovat nejprve do zemědělství, poté do továrny na zpracovávání lnu

  • až v roce 1966 byl sestrám dovolen těsnější kontakt s lidmi; nejdříve pracovaly v psychiatrické léčebně v Ročově, poté v Ústavu sociální péče v Horní Poustevně; jakékoli hlásání jejich náboženského přesvědčení jim bylo ale přísně zakázáno

  • svému poslání, výchově a vzdělávání dětí a mládeže, se sestry mohly znovu věnovat až od devadesátých let

  • sestra Marisstella žije v konventu Řádu sv. Voršily v Ostrovní ulici v Praze

Řeholní sestry Marisstella Poláková a Reconciliatrix Špringlerová

s. Marisstella: „Všechno bylo omezené, ale žily jsme bez starosti. Na ta léta docela ráda vzpomínám. Představení se starali a my jsme si klidně žily... Byly jsme uzavřená skupina, která žila sama pro sebe, věděly jsme, o co nám jde, a to nám dodávalo sílu a radostnost.“

s. Reconciliatrix: „Byly jsme mladé a rády jsme bojovaly. Věděly jsme, za co bojujeme, o co nám jde. Takže jsme si řekly – nepovolíme a nepovolíme. V té jednotě jsme tušily velikánskou sílu. Byl to opravdu krásný život.“

Sestry Marisstella a Reconciliatrix se seznámily ve společném noviciátním domě sester Řádu sv. Voršily v Batizovcích na Slovensku. Rozhovor daly obě společně, jejich osudy jsou spolu těsně spjaty a o tom, co prožily, chtějí vyprávět společně. Náš rozhovor začíná povídáním o době 30. let, o poválečných letech a o motivacích mladých dívek vstupovat v této době do zasvěceného života.

s. Marisstella:

„Moji rodiče mně nebránili. Poznala jsem sestry v Olomouci a zatoužila jsem žít tak, jako ony, jiné řády jsem neznala. Žila jsem v krásném rodinném prostředí na vesnici a starala se o své sourozence. Hrůzy této doby jsem kolem sebe ani nevnímala.“

s. Reconciliatrix:

„Mně naopak rodiče bránili, studovala jsem na Státním učitelském úřadě v Praze, tak byli překvapení. Musela jsem počkat do své plnoletosti, a odešla jsem na Slovensko. Protože jsem předtím trochu pracovala ve skautingu a studovala jsem učitelství, byla pro mě činnost voršilek perspektivní. Předtím, za války, jsme v Praze samozřejmě prožívali to, co znamenal protektorát, skrývání se v krytech při náletech, a hlavně tu ideologickou výchovu.“

Po vstupu do noviciátu obdržely obě sestry svá řeholní jména. Z vůle tehdejší představené a s ohledem na řádovou úctu k Panně Marii dostaly novicky jména odkazující právě na Matku Boží. Marisstella – Hvězda mořská, Reconciliatrix – Smírkyně hříšníků. Jedná se o jednotlivé invokace (oslovení) mariánských litanií, zpívaných na svátky Panny Marie k její úctě. Do noviciátu vstoupila sestra Marisstella v roce 1948, sestra Reconciliatrix o rok později, tedy v období po komunistickém puči, kdy byly vyhlídky na řeholní život značně nepříznivé. Podle vyprávění obou sester ovšem v noviciátu neexistovala žádná dramatická příprava na pronásledování, a už vůbec ne konkrétní trénink na střetnutí s komunisty, jak později prezentovala propaganda.

s. Marisstella:

„Noviciát je spíše doba odloučení. V prvním (kanonickém) roce noviciátu jsme měly dokonce přísnou klauzuru. Představení nás připravovali jen na to, že se možná budeme stěhovat. Cítily jsme napětí, ale starosti jsme si opravdu nedělaly.“

s. Reconciliatrix:

„Když my jsme v roce 1949 odjížděly do noviciátu, tak jsme se těšily a toužily po řeholním životě. To už byla situace více napnutá. Na Slovensko nás doprovázela provinciální představená, na nádraží jsme ovšem musely samy. Obávala se, aby nikdo nezjistil, že skupina skoro deseti děvčat jede s dvěma řeholnicemi někam. To už bylo trochu tajné.“

Noviciát obvykle trvá dva roky a po složení slibů jezdí sestry zpravidla studovat. Na to již bohužel nedošlo, v roce 1950 byl noviciát přepaden příslušníky StB a všechny sestry byly z Batizovců převezeny do Modré u Trnavy, kde je čekala práce na poli. Ubytovány byly sestry ve zrušeném klášteře slovenských uršulinek, kvůli počtu spaly ve školních třídách. Se svým snem naplnit řeholní život vyučováním a výchovou dětí se musely sestry bezmála na 40 let rozloučit.

s. Marisstella:

„Vozili nás denně na tzv. Fajdaly, do okolních vesnic, kde jsme dělaly různé práce. Vybíraly jsme řepu, lámaly cirok, sušily jsme tabákové listy… Za jakéhokoli počasí. Lidé na nás byli velice hodní. Zastavovali traktor a dávali nám různé věci, i oblečení, když byla zima. V zimě jsme pracovaly s plátnem, které vozili z Bratislavy a ze kterého jsme stříhaly a šily prádélko pro miminka. Na jaře jsme chodily do vinohradu vázat výhonky vinné révy. Na podzim jsme sbíraly hrozno. Vozily nás zkrátka tam, kde byla potřeba práce na poli.“

s. Reconciliatrix:

„Já jsem vyrostla v Praze, takže se musím přiznat, že tahle práce pro mě byla hlavně fyzicky dosti těžká. Jiné, silnější sestry mi pomáhaly při okopávání řepy. Tohle období pro mě bylo dost náročné. Myslím, že jsme na to tu a tam některá doplatila i zdravotně. I v prosinci, kdy už padal sníh, jsme jezdily na ten cirok atd… To bylo dosti náročné.“

Součástí trvalého tlaku na mladé řeholní sestry bylo kromě povinných politických školení i neustálé přemlouvání k odchodu do civilu. Ze sester voršilek nepodlehla ani jediná.

s. Marisstella:

„Jednou přijeli nějací páni z Bratislavy, že už tam pro nás mají připravené nemocniční prádlo. Chtěli, abychom nastoupily do nemocnice a odešly do civilu. Tehdy to byl dost velký boj, ale některým zvlášť výřečným sestrám se podařilo tomu zamezit.“

Komunisté obzvlášť zuřivě pátrali po představených řeholních komunit, které byly často zejména mladším sestrám důležitou oporou při mnoha zkouškách. Oficiální představené byly od svých společenství odděleny a internovány na jiných místech. Sestry mezi sebou ovšem vybíraly své vlastní představené, jejichž jména znaly jen ony. V případě odhalení putovaly i tyto sestry do internace. Mezi voršilkami došlo díky hlouposti referentek i k nešťastnému omylu:

s. Reconciliatrix:

„My jsme samozřejmě neřekly, kdo je představenou. Jednou přišli k nám do místnosti a tam visely na nástěnce funkce při modlitbě breviáře, kdo je oficiantkou, chóristkou atd. V těchto funkcích jsme se střídaly, každý týden někdo jiný. Oni zjistili několik jmen a krátce na to přijelo v noci auto a vyvolali je. Dvě naložili do auta a odvezli do Šumperka do vězení. Domnívali se, že je představenou.“

s. Marisstella:

„To už jsi trochu předešla…V té Modré jsme totiž pobyly rok a potom nás odvezli z Modré do Hanušovic do továrny Lenas. Tam byla továrna a dva domky, kde jsme bydlely my, voršilky, a sestry vincentky. Tam k tomu došlo, byla tam referentka, dost přísná…Tam tehdy přišli v noci ty policajti a vyvezli obě sestry pryč. Důvodem mohlo být i to, že jsme 6. ledna nenastoupily do práce a oni si asi mysleli, že nás k tomu přemlouvají představené… Ale oni to vůbec představené nebyly. Strávily ve vězení asi tři nebo čtyři měsíce.“

s. Reconciliatrix:

„Cítily jsme povinnost světit svátky. Od civilních pracovníků nás normálně oddělovali, i na těch statcích, a stávalo se, že k nám sami lidé přicházeli. I děti, kterým jsme například hrály maňáskové divadlo... Téměř násilně jsme se k nim musely dostávat. Ale v továrně jsme byly jenom my, a tak jsme nahlásily, že 6. ledna nepůjdeme pracovat, protože je zasvěcený svátek. Věděli o tom a továrnu nepustili. Jenže nás trestali tím, že nám za každý svátek strhli dva dni dovolené. Takže se někdy i stávalo, že jsme dva nebo tři roky neměly žádnou dovolenou.“

Stejně jako ostatní řeholní společenství, i voršilky trvaly na svých hábitech, které neodkládaly ani při nejtěžších pracích. Řeholní hábit byl výrazem sounáležitosti se společenstvím i gestem zachování řeholního života i přes to, že vykonávají dělnické práce namísto činnosti svého řeholního řádu.

s. Reconciliatrix:

„Tehdy před koncilem jsme měly velmi složitý hábit – golír, veliký límec, čelenku a dlouhý závoj. Bylo to i riskantní, zvláště u strojů, kde se všechno točilo, ale my jsme nepovolily a řekly ne. Pracovaly jsme ve špíně, ve vodě, nosily jsme holínky a gumové zástěry. Ale bojovaly jsme.“

Ve srovnání s internovanými sestrami měly řeholnice v továrnách volnější režim a mohly se svobodněji věnovat duchovnímu životu. Přesto zní až neuvěřitelně, co se podařilo vyjednat v továrně Lenas v Hanušovicích u Šumperka:

s. Marisstella:

„Nevím, jak se to představeným podařilo, ale dokázaly přímo v továrně, kde dole jely stroje, domluvit kapli. Přímo nad halou, kde jely stroje, nahoře se od toho dokonce pohyboval oltář. Tam přicházel kněz z Hanušovic, někdy už v půl páté ráno jsme měly mši svatou. Nevzpomínám si, že bychom kdy byly beze mše svaté.“

s. Reconciliatrix:

„Asi to kladly jako podmínku naší práce v továrně. My jsme do toho neviděly, jak se jim to podařilo. Ale nikdy jsme nebyly ani bez kněze, ani beze mše svaté, ani bez kaple.“

Řeholnice pracovaly vždy na nejnižších stupních, jako pomocné dělnice na nekvalifikovaných místech.

s. Reconciliatrix:

„Nebylo to ani tak fyzicky těžké, spíše obtížné (psychicky), horší než na pásu. Stálo se osm hodin u stroje a nedělalo nic jiného, než vázat uzlíček za uzlíčkem. Obávaly jsme se, že se z toho můžeme i zbláznit. Na stroje jsme si dávaly slovíčka, učily jsme se básně. Byl tam hluk a v tom se muselo stát osm hodin. Po práci jsme měly ovšem nárok na svůj osobní život, takže jsme se společně modlily, rozjímaly jsme... Všechno, co patří k našemu životu. Představená nám dávala každý den přednášky atd.“

Přes úmornou práci a psychický nátlak z politických míst si sestry uchovaly to, co je pro pronásledované řeholnice a kněze v této době více než příznačné: naději. Obě sestry o této naději shodně vypráví:

s. Marisstella

„Všechno bylo omezené, ale žily jsme bez starosti. Na ta léta docela ráda vzpomínám. Představení se starali a my jsme si klidně žily. Byly jsme uzavřená skupina, která žila sama pro sebe, věděly jsme, o co nám jde, a to nám dodávalo sílu a radostnost.“

s. Reconciliatrix

„Byly jsme mladé a rády jsme bojovaly..Věděly jsme, o co bojujeme, o co nám jde... Takže jsme si řekly – nepovolíme a nepovolíme. V té jednotě jsme tušily velikánskou sílu. To byl opravdu krásný život. Věřily jsme, že se všechno změní, že budeme následovat ideály sv. Anděly, že budeme apoštolovat. To nás neopustilo. Jediné, čím jsme trpěly, byla izolace. Jsme mezinárodní institut, a kontakt neexistoval. Občas jsme někoho sehnaly, kdo nám vzal lísteček za hranice, ale to bylo velmi omezené.“

Důležitým momentem bylo pro mladé novicky potvrzení jejich povolání řádového života. Definitivním stvrzením toho je složení věčných slibů na konci noviciátu. To absolvovaly všechny, které na nucené práce odjížděly jako novicky.

s. Reconciliatrix:

„V sobotu jsme počkaly, až se všechno zavřelo, továrna se vypnula a my jsme šly do kaple, kde byla mše, a tam jsme složily sliby. Všechno tajně.

Na hospodářských pracích a v továrně strávily sestry 16 let, než byly přiděleny do psychiatrické léčebny v Ročově a poté do Horní Poustevny do Ústavu sociální péče pro postižené děti, kde jim ovšem bylo přísně zakázáno působit na děti nábožensky, a to i v tzv. uvolňování v 60. letech. Jednou z mála pozitivních změn pro církev byl návrat části biskupů z dlouholetých žalářů, a ačkoliv se do svých úřadů většinou nemohli vrátit, byla jejich přítomnost obrovskou posilou, jak vypráví obě sestry:

s. Reconciliatrix:

„Měly jsme vřelý a úzký vztah k biskupům a snažily jsme se k nim dostat. Pocit sounáležitosti s církví byl ještě silnější. Navštěvovaly nás tajně i sestry z ciziny v civilu. To bylo moc krásné. To, co chtěli (komunisté) zničit, se jim nepodařilo. Naopak, tím tlakem to podpořili. My jsme na vesnici vyhlásily výuku náboženství a poprvé jsme katechizovaly. Křty byly a všechno se k nám hrnulo. Přijaly jsme i pár sester.“

s. Marisstella:

„Vzpomínám si, že když biskup Trochta nastoupil do Litoměřic, tak jsem si uvědomila, že poprvé vidím biskupa. Jely jsme do Litoměřic na tu slavnost, aby nás tam bylo co nejvíc.“ 

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy 20. století (Lenka Kopřivová)