Anna Poláková

* 1930

  • "Najhoršie bolo, keď sme sedeli vo vlaku a prišli bomby. Prišli tie lietadlá, v takýchto skupinách lietali. Ešte dnes počujem ten strašný hukot. A tie bomby padali, vlak zastal v poli. Záhorie – rovné ako dlaň, nebolo sa kde schovať. My sme vybehli z toho vlaku, kričali sme, plakali. Kričala som: 'Maminečko moja, už je po mne!' Raz som blízko seba našla taký veľký šrapnel z tej bomby, ostré to bolo ako meč. Keď som to doniesla domov, naši celí zdúpneli z toho. To by som určite nebola prežila, keby ma to bolo zasiahlo.“

  • „Viete čo? Aji som tomu verila. Vieme, že sa dopustili mnohých chýb, ale my sme, ako som už spomínala, že to prostredie naše, chudobné detstvo, nezamestnanosť, toto všetko. A teraz sme odrazu mali zamestnanie, krásne bývanie, všetko. Takže aj z týchto dôvodov tomu človek veril.“

  • "Mobilizácia v tridsiatom ôsmom roku keď bola, tak tam bol narukoval do Komárna, to si pamätám. Bolo to také hrozné. U jeho brata sme čistili kukuricu a rádio sme nemali. Prišla susedka a oznámila nám, že takého niečo sa stalo. A ráno už museli ísť. My sme ich vyprevádzali. Všetci plakali, nevedeli sme, ako to skončí, ako to bude dlho trvať. Až potom po nejakom čase prišiel otecko s plačom. Oni boli v tom Komárne a tam ľudí plakali, prosili ich, aby im pomohli, aby nemuseli odtiaľ odísť, aby ich zachránili. Oni mali zbrane, boli vybaveni, ale nedalo sa. To bol dohovor mocností a museli uvoľniť tie miesta, ktoré prevzalo Maďarsko."

  • Celé nahrávky
  • 1

    Partizánske, 10.08.2020

    (audio)
    délka: 01:34:23
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy regionu - Střední Morava
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Najhoršie bolo, keď sme sedeli vo vlaku a prišli bomby

Anna Poláková, 1944
Anna Poláková, 1944
zdroj: Archiv pamětnice

Anna Poláková, rozená Hajzochová, se narodila 29. listopadu 1930 v Hochštetně (od roku 1948 Vysoká pri Morave) v bratislavském kraji. V Hochštetně od roku 1937 navštěvovala základní školu. Koncem září 1938 otec Štefan narukoval v rámci všeobecné mobilizace Československé republiky. Roku 1942 nastoupila Anna Poláková na měšťanku v Záhorské Vsi. Tam dojížděla vlakem a během cest se opakovaně stávala svědkem bombardování. Po druhé světové válce – koncem srpna 1945 – nastoupila do Baťovy internátní školy práce v Baťovanech (dnešní Partizánske). Bezprostředně po únorovém převratu v roce 1948 vstoupila do KSČ, kde setrvala až do sametové revoluce. Baťovu školu práce úspěšně absolvovala v roce 1949, poté pracovala v závodech 29. augusta, znárodněných Baťových závodech. Zaměstnankyní obuvnické továrny zůstala až do svého odchodu do důchodu v roce 1989. V době natáčení rozhovoru (2020) žila v Partizánském.