Ing. Petr Polacek

* 1936

  • „To se pamatuju: můj táta pracoval na polích a organizoval ten statek s pár lidmi. Bylo to asi sto hektarů a zůstali jsme tam, až přišli Němci v roce 1939. Když přišli, tak tam tátu nechali nějakou dobu pracovat, aby je to naučil. A když je naučil, jak s tím statkem zacházet, tak nás poslali do Prahy. V Praze jsme byli nejdřív v Písecké, a když ten byt, který byl trochu větší, asi tři místnosti, potřebovali pro někoho z gestapa, tak jsme dostali jednu místnost v Mánesově. Tam jsme byli až do té doby, co na nás přišel transport. Když jsme byli v té Mánesově, a jelikož mně bylo asi míň než šest let a neměl jsem hvězdu, tak jsem někdy chodil nakupovat. V té době mi táta četl od Jiřího Solara 'Půjde to!' [jméno autora opr.]. A když na to teď vzpomenu, tak si řeknu, že mě připravoval na těžké doby a snažil se mě naučit, že musí člověk chtít. Když na nás přišel transport, to bylo asi 18. listopadu 1942, tak nás dali do toho paláce na Letné, nevím, jak se jmenuje. Tam jsme čekali, až nás naloží do vlaku. Když jsme se dostali do vlaku a dojeli jsme do Terezína, tak jsme tam seděli dlouhou dobu a nevěděli jsme, jestli pojedeme dál do Polska, nebo nás někdo vytáhne. Naštěstí asi po půl hodině přišel někdo pro nás a všichni tři jsme šli do Terezína.“

  • „Potom, jak jsme byli v těch Veltrusích, tak máma dostala zpátky statek, který jsme měli pronajatý před válkou ve Mcelích. Tak jsme dojeli do Mcel a máma tam začala hospodařit s pomocí jednoho kamaráda táty, který byl zahradník. Byla to moc těžká věc pro mámu. Ti lidi nebyli rádi, že se Židi vrátili a začali ten statek zase používat. Tím způsobem se stalo, že před únorem 1948 toho máma měla dost. Ty věci - mašiny a dobytek, to bylo naše, to nám vrátili, to máma prodala. Dostala za to milion korun a dala to do banky. Krátce potom se stal únor a ty peníze, které byly na kontě, jsme už nikdy neviděli. Potom jsme se dostali zpátky do Prahy. Dostali jsme zpět byt, který jsme nějakým způsobem před válkou měli pronajatý. Ty věci, co byly v bytě, nám schovali přátelé od mámy, kteří nebyli Židi. Když jsme se vrátili do Prahy, tak nám ten nábytek a naše věci vrátili a začali jsme bydlet zase v Písecké 11.“

  • „Babička taky přesvědčila mámu a pamatuju se, že nám udělala parádní poslední oběd před cestou. Měli jsme svíčkovou a knedlíky, což se moc málokdy stalo. Ještě musím připomenout, že náš pas měl nějaký úřad. Aby nám ten pas dal, chtěl, abychom jim pod rukou dali 50 tisíc korun. Máma v té době byla ve známosti s jedním zubařem Hugo Gansem a ten nám těch 50 tisíc korun půjčil. Máma mu nechala svůj prstýnek ze zasnoubení. Tím způsobem jsme zaplatili a dostali jsme pas. A tím způsobem jsme se taky dostali do vlaku a odjížděli jsme přes Rakousko do Itálie. Naše rodina nám sehnala lístky na loď, kterou jsme měli vzít v Janově. Měl jsem taky jednu spolužačku, která žila v Milánu. Samozřejmě jsme měli veliký strach, když přišli na hranicích Rakouska ruští vojáci, a měli jsme strach, že nás nepustí. Jelikož viděli, že pas je v pořádku, tak nebyl žádný problém a dostali jsme se konečně do Itálie a do Milána. Tam jsme byli asi týden. Nakonec jsme vzali tu loď z Janova do Buenos Aires. V Buenos Aires na nás čekala naše rodina. Byli jsme na cestě málem 22 dní. Přijeli jsme do Buenos Aires asi 18. prosince. Tam na nás čekala moje teta Milena Poláčková, sestra mého táty, a taky její muž Karel Steuer.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Buenos Aires , 13.03.2021

    (audio)
    délka: 01:31:33
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Zachránit mě před komunismem

Petr Poláček, dobový portrét, Praha, 1948
Petr Poláček, dobový portrét, Praha, 1948
zdroj: archiv pamětníka

Petr Polacek se narodil 6. července 1936 v Praze. Oba rodiče, Věra i Leoš, pocházeli ze židovských rodin, ale cítili se Čechy a k náboženství měli pouze vlažný vztah. Byli plně asimilovaní a souzněli s idejemi masarykovského demokratického Československa. Po dvě generace obě rodiny pracovaly v zemědělství. Rozsáhlé velkostatky, které obdělávali, nevlastnili, ale měli půdu propachtovanou. Se vzrůstající hrozbou nacismu ve 30. letech se někteří členové rodiny rozhodli pro emigraci, většinou do Latinské Ameriky. Ti, kteří zůstali, byli povoláni do transportu. 13. července 1942 byli otcovi rodiče Hugo a Mína Poláčkovi deportováni do Terezína, 15. prosince 1943 do Osvětimi a zavražděni. Petra s rodiči deportovali do Terezína 19. listopadu 1942. Nejprve pobýval v kinderheimu, později mohl bydlet s matkou. Petrovi a mamince se podařilo v Terezíně přežít také díky tomu, že rodina pracovala v zemědělství a požívala v Terezíně určitou ochranu před transporty do vyhlazovacích táborů. Pamětníkův otec Leoš Poláček ale válku nepřežil, v říjnu 1944 neunikl deportaci do Osvětimi. Matka po válce opět hospodařila na pronajatém statku, Petr začal v Praze chodit do školy do čtvrté třídy, učil se dobře a rychle dohnal zameškané učivo. Politická změna v Československu a především únorový převrat roku 1948 uspíšil jejich rozhodnutí: v listopadu 1949 se s maminkou vystěhovali za příbuznými do Argentiny. V Buenos Aires se Petr brzy naučil španělsky, vystudoval strojní inženýrství a celý profesní život pracoval v různých technických zaměstnáních. Petr Polacek má tři děti. V roce 1998 s nimi poprvé přijel do Prahy, aby jim ukázal místa svého dětství. Jeho maminka se už do Čech nikdy nepodívala, zemřela v roce 2009 ve svých nedožitých sto letech v Buenos Aires.