Jiří Pokorný

* 1933

  • „Celou bibli jsme tam neměli, ale když Jenda Kloda něco sehnal, tak jsme to porůznu schovávali, třeba jsme ji rozdělili a každý měl její část a mohl si něco číst. To bylo všechno tajný, to se muselo všechno ukrývat. Když jsme si tu bibli rozdělili na části, tak jsme ji schovávali někam do kovové postele. Bachaři na to čas od času přišli i tam a sebrali nám to. Co nám nemohli sebrat, naši víru v Boha a rozmluvu s ním. Tu nám sebrat nemohli.“

  • „Bachař mi řekl: ‚Máte půlku trestu. Za dobré chování a pracovní výsledky vás pustíme na polovičku trestu domů. Musíte jít ale na vojnu a pracovat v sobotu.‘ Já jsem řek’, že děkuji, a jdu zpátky na cimru. Pan Hampl mi říká: ‚Pane Pokorný, že jdete domů?! Řekl jsem mu, že mi nabídli podmínku, ale že bych musel jít na vojnu a sloužit, a to že jsem odmítl. Byl to politický, bývalý policajt. Sundal ahojku až k zemi a řekl: ‚Já se před vámi hluboce klaním. To by žádnej z nás, politickejch, neudělal.‘ “

  • „Pak jsem se dostal na StB na Sing Sing. To bylo pověstné StB. Byl jsem tam několik dní a podmínky tam byly kruté. Jednou jsme šli s bachařem a jedním muklem, se kterým jsem byl na kobce, na vycházku. Nechal nás dojít ke schodišti, a najednou jsem ucítil pěstí do levého ramene. Byl to mladej estébák, kterej nás měl natolik v lásce, že jsem dostal takovou pěstí... On chtěl, abych spadl z těch schodů. To bych skončil v krvi nebo i zabitý. Bůh ale nedovolil.“

  • „My věřící jsme měli problém. Když jsme nefárali v pátek na odpolední, v sobotu na odpolední nebo v sobotu na ranní, tak následovala korekce. To byla basa v base. Vzpomínám si, že to bylo v létě. Já, Julek Hybšman, Jenda Fila a Jenda Kloda jsme čekali. Vidím to jako dnes. Bylo sluníčko, tak jsme se snažili aspoň trošku do sebe vsát paprsky toho slunce, protože jsme věděli, že máme před sebou korekci, kde budeme zavřený. Před námi pustili z korekce nějakého Janatku, katolíka. Vyšel z té korekce a padnul vysláblej na zem. My to viděli a teď jsme tam měli jít. Říkali jsme si, pane, prosím tě, pomoz nám.“

  • „Potřetí se mi samozřejmě do kriminálu nechtělo. Nedělali jsme žádný hrdiny. Nastoupil jsem tedy v šachtě na Kladně a podepsal to na deset let, abych měl od vojáků pokoj. Tak jsem tam pracoval několik let. Jednou jsme pracovali na noční směně, a najednou rána, zhasly světla a já jsem cítil, že jsem zasypanej. Cítil jsem strašné bolesti v zádech. Začal jsem se loučit se životem. A protože jsem věřící, tak jsem prosil Boha, aby mi odpustil všechny mé hříchy a přijal. Chlapi přišli, rozsvítili lampy a mě viděli zavalenýho. Pokud by se do toho dostala sněť, tak v nemocnici počítali za několik dní s amputací. Díky bohu se do toho sněť nedostala. Měl jsem asi šest zlomenin na levé noze, poškozený záda, páteř a pánev. Marodil jsem celkem patnáct měsíců.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    ?, 01.03.2007

    (audio)
    délka: 01:28:58
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Jako věřící se na ně nějak nezlobím, ovšem nemůžu říct, že bych komunistu políbil.

Jiří Pokorný
Jiří Pokorný
zdroj: Pamět Národa - Archiv

Jiří Pokorný byl od mládí silně věřící. Právě příslušnost k církvi zásadně ovlivnila celý jeho život. Jako adventista odmítal pracovat v sobotu, což ho dvakrát přivedlo do vězení. Narodil se 6. října 1933 v Praze. Jeho otec byl strojní topič na lokomotivě. Matka se starala o čtyři děti, domácnost a dle možností i příležitostně pracovala. Po základní škole v pražských Holešovicích absolvoval Pokorný jednoroční zednický učební kurz. Poté pracoval jako zedník do podzimu 1953, kdy nastoupil na vojnu. Po dvou třetinách vojenské služby v Havířově podal poručík vojenské kontrarozvědky Novakovski na Pokorného trestní oznámení. Ten pak byl u vojenského soudu odsouzen podle paragrafu 270/b za vyhýbání se vojenské povinnosti na osmnáct měsíců nepodmíněně. Po rozsudku byl eskortován z Havířova do vojenské věznice na Špilberku, kde 11. února 1955 nastoupil k výkonu trestu. Po krátké době byl převezen nejprve do věznice na Cejlu v Brně a následně do pracovního tábora ve Rtyni v Podkrkonoší, kde pracoval na stavbě obytných domů pro bachaře. Ve Rtyni byl vězněn pouze tři měsíce, do 11. května 1955, kdy byl v rámci amnestie propuštěn. Následujících šest měsíců strávil Jiří Pokorný jako dělník na stavbě. Šestnáctého listopadu 1955 přišel nový povolávací rozkaz na vojnu. Společně s kamarádem Jendou Filou, rovněž adventistou, nastoupil k vojenskému útvaru v Komárně. Netrvalo dlouho a historie se opakovala. Na oba dva bylo podáno trestní oznámení, opět poručíkem Novakovským, za vyhýbání se vojenské povinnosti. Druhý trest si Jiří Pokorný opět odpykával nejprve na Špilberku a na Cejlu v Brně. Po krátkém intermezzu ve věznici na Pankráci v Praze byl spolu s dalšími vězni převezen do Jáchymova. Po roce stráveném v táboře Barbora byl Pokorný přeřazen do Vykmanova, kde strávil následující dva roky. Po odpykání druhého trestu (v květnu 1958 propuštěn) měl pan Pokorný opět nastoupit na vojnu. Vzhledem k tomu, že mu byl jasný následný scénář a existovala reálná šance, že by další pobyt v komunistických lágrech nepřežil, rozhodl se pro možnost, které v té době využívali mnozí odpírači vojenské služby - upsal se na desetiletou službu v dolech v Kladně. Po několika letech utrpěl při závalu těžký úraz, který ho upoutal na více než rok na lůžko. Následky pobytu v lágrech a nedobrovolné práce v dolech nese Pokorný dodnes. Zdraví má podlomené a zůstal bezdětný.