Štefan Pňáček

* 1948

  • „Bylo tu třináct národností. Bulhaři, Maďaři, Slováci, Rumuni. Skutečně třináct, to vím jistě, protože jsme to v Oloví počítali. V Jindřichovicích nebyli jen Pňáčkovi, ale také Zifčákovi, Gondikovi, Muchovi, Ocelákovi, Jaruščákovi. Všechny tyto rodiny, které tam žijí ještě dnes, pocházejí z vesnic z Rumunska. Rodiče nám dětem vykládali, že v kamnech byl ještě oheň. To bylo tak: když přišli naši do Jindřichovic, zavolala je organizace Solidarita, že mají všichni jít na náměstí. Jeli na koňských povozech a samozřejmě, že než dojeli zpátky do Jindřichovic, tak už byly zabrané ty lepší domy, vilky. Ty zabrali lidé z Prahy, kteří měli kontakty. Co zůstalo, dostali rodiče. Nikdy si nestěžovali, byli spokojení. V Rumunsku něco takového v životě neměli. Byla tam studna i elektřina. Jenom dělat. A oni na práci byli zvyklí odjakživa, takže pro ně to nebyl problém. Děcka vedli k práci, do jednoho. Krmit se muselo, sekat se muselo a vše připravit. Táta se nezajímal, jestli mám špatné známky. Když jsem přišel ze školy, tak první, co bylo, bylo kolo a kopřivy. Dva pytle kopřiv každý den. Na dvoře jsme měli pařák a velkou řezačku po Němcích. Rodiče nás naučili pracovat. To byl základ. Pňáčkovi – nechci se chlubit – měli největší hospodářství. Nakonec tátovi říkali, že je kulak. Víte, jak to bylo, ale on to tak nebral. Jak měl uživit rodinu? Tak musel.“

  • „Všichni Slováci doma pálili kořalku. Ten zvyk měli z Rumunska a dodnes to dělají. Už nechtějí, protože je s tím práce. Já to umím také. My jsme doma taky pálili. Bylo to jejich potěšení. Měli švestky na zahradě. My jsme jich měli taky dost, no tak to táta vypálil. Nemohl to nechat, aby to shnilo nebo leželo támhle někde. Byli tak zvyklí. V Rumunsku pálili v potoce, kde přímo tekla voda. Trubky dali do vody a chladilo se to. Bylo to vyvýšené. Pak šli na trh a prodávali to. Vytahovali se, kdo má lepší alkohol. Měli kroje. Výšivky si máma dělala po večerech. Vyšívala nitku po nitce. Barevné. (Chodila někam v kroji?) Do Kraslic, kamkoli. Všichni chodili, nejen moje máma. Na nákupy a tak. To víte, že ti Němci a Češi, kteří tu žili, to viděli prvně. Věděli, že jsou kroje na Moravě, ale že najednou v Kraslicích tolik Slováků chodí v krojích nebo projíždějí Jindřichovice... Všechny ženy, které přišly z Rumunska, měly dlouhé vlasy. Krátké vlasy neexistovaly. Pak si udělaly (vrkoč slovensky) cop, ten si omotaly kolem hřebene z hliníku, říká se mu kont. Na to přišel šátek a to dělalo takový trojúhelník.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Kraslice, restaurace U Pňáčků, 20.02.2015

    (audio)
    délka: 01:40:15
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Rodiče nás naučili pevně věřit v Krista a dobře pracovat, to je základ

 Pňáček Štefan
Pňáček Štefan
zdroj: dobové foto: archiv pamětníka, současné foto: Aleš Paroulek

Štefan Pňáček se narodil 12. prosince 1948 v Jindřichovicích jako první dítě Štefana a Antonie Pňáčkových, kteří byli původem Slováci přesídlení v rámci repatriace roku 1947 z rumunské Salajky do Krušnohoří. Přidělili jim usedlost č. p. 267 v Jindřichovicích, kde zřídili hospodářství, na jehož správě se pamětník již od útlého věku podílel. Vyrůstal v silně religiózním a tradičním prostředí. Vyučil se strojníkem úpravy skla. V letech 1967 až 1969 vykonával základní vojenskou službu jako letec v Českých Budějovicích. Následně pracoval ve sklárně v Oloví, kde se seznámil se svou ženou Kateřinou. Byli sezdáni roku 1972 a měli dvě děti. Roku 1979 Štefan Pňáček ukončil práci ve sklárně a vystoupil ze strany. Vedl hospodu v Oloví (do roku 1995) a v Kraslicích (do roku 2010), kterou následně převzala jeho dcera. V posledních letech se s manželkou zabývají rodinnou genealogií.