Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Štefan Pňáček (* 1948)

Rodiče nás naučili pevně věřit v Krista a dobře pracovat, to je základ

  • narozen v roce 1948 v Jindřichovicích v Krušných horách

  • rodiče repatriovaní rumunští Slováci

  • v letech 1963–1966 se vyučil strojníkem úpravy skla

  • v letech 1967–1969 sloužil na vojně u letců

  • roku 1972 se oženil s Kateřinou Ábelovskou

  • v letech 1969–1979 pracoval ve sklárně v Oloví

  • členem KSČ

  • do roku 1995 vedl hospodu v Oloví

  • v letech 1995–2010 vedl hospodu v Kraslicích

Kořeny napříč světy

Předkové Štefana Pňáčka podnikli dlouhou etapovitou cestu, která je dovedla do Krušnohoří. V druhé polovině 19. století (pravděpodobně okolo roku 1860) odešli ve stopách svých sousedů z Oravy na slovensko-polské hranici do Salajky v Rumunsku, kde byli vítaní pro svůj um zručných lesních dělníků.

Salajka leží na pomezí žup Bihor a Sălaj 700–800 metrů nad mořem. Pamětníkovi předci se zde usadili, postavili domy z hliněných cihel a dřeva, pracovali v lese a založili hospodářství včetně chovu koní a skotu. Salajka byla spravována maďarskou vrchností a žili v ní lidé mnoha národností.

„Táta chodil do školy jenom v zimě. Každý rok na dva měsíce. Jeden rok do maďarské a jeden rok do rumunské. Jinak sloužil Maďarům, to bylo běžné. Hodně Slováků bylo negramotných. Žili izolovaně, velmi chudobně, nikdo se nestaral, jestli mají z čeho.“

Po druhé světové válce bylo potřeba dosídlit české pohraničí, a tak se sáhlo i do rezerv – pod mnoha sliby (které nebyly vždy dodrženy) byli do Československa zváni lidé k repatriaci. Viliam Gruska, režisér zaměřený na zachycení a ztvárnění slovenského folkloru, tyto repatrianty ve svém stejnojmenném dokumentu příznačně nazval „koly v plote“ (v dokumentu vystupují pamětníkovi příbuzní Labajovi).

Všichni Pňáčkovi nabídku repatriace přijali. Odešli pamětníkovi rodiče i jejich sourozenci (otec jich měl pět, matka osm) a někteří prarodiče. Společně s Pňáčkovými odešli také Zifčákovi, Gondikovi, Muchovi, Ocelákovi, Jaruščákovi a mnozí další. V Salajce nezůstal takřka nikdo.

V publikaci Po stopách Slováků ve východní Evropě: Polsko, Ukrajina, Maďarsko, Rumunsko, Srbsko, Chorvatsko a Černá Hora se uvádí, že po předchozích jednáních představitelů československé a rumunské vlády byl zřízen úřad Československé přesídlovací komise, který řídil průběh přesídlení. Repatrianti si směli vzít s sebou osobní svršky, nábytek, domácí zařízení, osobní skvosty a nejnutnější nářadí pro provozování řemesel. Transport byl proveden na nákladních železničních vozech.

Rodiče nám dětem vykládali, že v kamnech byl ještě oheň

„Když naši přišli do Jindřichovic, zavolala je organizace Solidarita, že mají všichni jít na náměstí. Jeli na koňských povozech a samozřejmě, že než dojeli zpátky, tak už byly zabrané ty lepší domy, vilky. Ty zabrali lidé z Prahy, kteří měli kontakty. Co zůstalo, dostali rodiče. Nikdy si nestěžovali, byli spokojení. V Rumunsku něco takového v životě neměli. Byla tam studna i elektřina. Jenom dělat. A oni byli na těžkou práci odjakživa zvyklí, takže pro ně to nebyl problém.“

Pňáčkovi přišli do Jindřichovic roku 1947, stejně jako Lavrnčíkovi, kteří pocházeli ze stejné oblasti. Štefan Pňáček, pamětníkův otec, se zde seznámil s Antonií Lavrnčíkovou, do roka byla svatba a narodil se jim první potomek, Štefan Pňáček. Porodní bábou mu byla jeho vlastní babička, která tuto funkci zastávala i v Salajce. Jeho ostatní sourozenci se již narodili v kraslické porodnici.

Nejprve žili v přiděleném domě v č. p. 267 a později koupili dům č. p. 345 za 7000 korun.

Pňáčkovi všechny své děti vedli ke katolické víře. I pamětník chodil ministrovat. „Víra v Krista mě nikdy neopustila. Myslím, že díky tomu jsem měl v životě vždy štěstí a vše se mi dařilo. Celý život mám pohodu díky víře a poctivé práci.“

Jeho otec pracoval jako vozka a měl nízkou mzdu 1700 korun. Nikdy nebyl členem KSČ. Společnými silami s manželkou spravovali rozsáhlé hospodářství, které spadalo pod JZD. Měli býky, prasata, husy, kachny i králíky.

„Ne všichni, kteří přišli z Rumunska, si zařídili hospodářství. Pňáčkovi měli největší. Táta nakonec dostal nálepku kulak. Propachtoval si od národního výboru 1,5 hektaru pole a tam pěstoval oves, žito, pšenici a řepu do krechtu. Koupila se motorka a moskvič. Vedlo se dobře, až na vysoké kontingenty. Každé ráno, než jsem šel do školy, nesl jsem pětilitrovou konev na národní výbor. Tam chodili i Zifčákovi, Muchovi nebo Plaubovi. Všichni museli odevzdávat.“

Podle rodových zvyklostí se do hospodaření výrazně zapojovaly i děti.

„První, co bylo, když jsem přišel ze školy – kolo a nasekat každý den dva pytle kopřiv. Na dvoře byl pařák a řezačka po Němcích. Předtím jsme uvařili brambory a šrot a muselo se krmit. Museli jsme každý den. Rodiče nás naučili pracovat, to byl základ.“

V Jindřichovicích žili lidé třinácti národností

V sousedství pamětníkova domova žili především Němci, se kterými Pňáčkovi udržovali srdečné vztahy. Stejně jako ostatní rumunští Slováci se i přes nevůli okolí sveřepě drželi svých tradic – chodili v krojích, používali osvědčené pracovní postupy, výrazně zapojovali děti do hospodaření a byli silně nábožensky založení.

Od první do páté třídy Štefan Pňáček chodil na základní školu v Jindřichovicích a od šesté do osmé do Rotavy. Kvůli problémům s češtinou musel čtvrtou třídu opakovat. Ve třídě s ním byly děti mnoha národností – Slováci, Češi, Němci či Romové.

„Doma se mluvilo slovensky. Nebo když si rodiče chtěli říct něco tak, abysme jim nerozuměli, mluvili rumunsky. Rumunsky nás nikdy neučili, jen teta, ale to byla spíš taková sranda. Čeština mi ve škole moc nešla, hlavně diktáty, ale to se vždycky dalo dohnat básničkami. Sestra byla opak, ta měla vyznamenání.“

Sourozenci se vyučili k práci ve sklárně, zedníkem, řezníkem, opravářem zemědělských strojů a kuchařkou.

Studium, práce a vojna

V letech 1963 až 1966 Štefan Pňáček studoval učiliště v Teplicích, obor strojník úpravy skla. Hned po získání výučního listu nastoupil do sklárny v Oloví, kde setrval půl roku, do nástupu k vykonání základní vojenské služby. V letech 1967 až 1969 sloužil u leteckého útvaru v Českých Budějovicích. Přestože byl v srpnu roku 1968 na vojně, události se ho nijak významně nedotkly.

„V 68. jsem nic nezažil. K nám Rusáci přišli až za čtyři dny. My jsme do té doby měli volno. Když přišli, jako první obsadili letiště. Nedali jsme jim vodu, nedali jsme jim pohonné hmoty. Věž neznali. První andula, která tam přistávala, zahučela do lesa a osmnáct ruských vojáků zahynulo.“

Služba byla zkrácena z původních šestadvaceti měsíců na čtyřiadvacet a zrušena modrá letecká uniforma.

Po návratu domů Štefan Pňáček nastoupil opět do sklárny, kde se stal univerzálním pracovníkem – lamačem, pozorovačem, zakladačem atd.

Intermezzo: původ Kateřiny Ábelovské, narozené roku 1953

Rodina pamětníkovy manželky pochází z Kolárova, ze slovensko-maďarského pohraničí. Jejich cesta do Krušnohoří vedla přes Prachaticko, které dosídlovali. Tamní statek po pár letech opustili, roku 1963 nebo 1964 vyslyšeli výzvu velkého náboru do skláren v Oloví, kde získali kromě práce i byt v panelovém domě.

Kateřina Ábelovská měla ve škole velké problémy s češtinou. Maďarsky se domluví ještě dnes.

Setkání

„Potkali jsme se v Oloví ve sklárně. Znáte to... Dali jsme řeč, šli na čaje a bylo to. Dva roky jsme žili jako druh a družka. Když jsme jeli na dovolenou do Tater, museli jsme mít povolení od závodního výboru, národního výboru, občanského a bůhví jakého ještě výboru, abysme spolu mohli spát na pokoji, a pak už byla svatba nevyhnutelná.“

Byli sezdáni 3. března 1972 a téhož roku se jim narodil syn Rostislav. Roku 1979 se narodila dcera Romana.

Ze sklárny a strany do hospody

Coby kádrová rezerva se Štefan Pňáček stal roku 1972 sklářským mistrem a musel vstoupit do KSČ. Roku 1979 se však rozhodl odejít ze sklárny i ze strany, protože byl s obojím nespokojený.

Převzal po panu Vargovi, který odešel na Slovensko, hospodu v Oloví a působil v ní i s manželkou šestnáct let.

Rodina

Hospodu v Oloví v roce 1995 opustili, protože k ní patřil závazek provozování kina, což bylo neudržitelné. Koupili si dům v Kraslicích, kde zřídili novou hospodu. Od roku 2010 ji vede dcera Romana, která vystudovala hotelovou školu.

Syn Rostislav se vyučil kuchařem-číšníkem a dnes pracuje v Čáslavi.

„Tenhle dům, restaurace U Pňáčků, je po Němcích, je sto třicet let starý. Na půdě jsem našel Mein Kampf a dýku, ale hned jsme to dali pryč. Já jsem křesťan a takové věci by člověk neměl mít u sebe, nedělá to dobře.“

Kraslicko – místo soužití mnoha národností

„Bylo tu třináct národností. Bulhaři, Maďaři, Slováci, Rumuni. Skutečně třináct, to vím jistě, protože jsme to v Oloví v hospodě počítali. V Jindřichovicích nebyli z Rumunska jen Pňáčkovi, ale také Zifčákovi, Gondikovi, Muchovi, Ocelákovi, Jaruščákovi. Skoro každý tu byl z jiného koutu. Nikdy jsem nevnímal, že by mezi národnostmi byly nějaké velké problémy nebo konflikty. Jen ty běžné věci, jakože třeba hlavně Slováci pálili doma kořalku a tak, i já jsem ji pálil. To hlídal policajt Zubar a tajemník ONV Norek. Museli jsme se tu nějak porovnat, respektovat svoje zvyklosti.“

Pátrání po předcích, pátrání po vazbách

S předáním živnosti a nadcházejícím důchodem (před pěti lety) se Štefan Pňáček i jeho paní začali intenzivně věnovat rodinné genealogii. Během posledních dvanácti let sestavili Rodinný strom rodů Ábelovský, Varga, Pňáček, Lavrnčík posledních šesti generací.

Sourozenci pamětníkových rodičů na Kraslicku nenašli pravý domov a jejich pouť vedla dál, především na Slovensko. Štefan Pňáček má tedy mnoho bratranců a sestřenic v Trenčíně, Galantě a jinde. Jeho paní na tom není jinak. „Říkáme to i děckám, že je důležité jezdit na Slovensko, jinak se vazby zpřetrhají.“

Velkým tématem se pro Pňáčkovy stalo také jejich příjmení. Dopátrali se mnoha dalších Pňáčků a s některými jsou v trvalém kontaktu. Pňáčkové jsou rozeseti po celé České republice i na Slovensku. Manželé Pňáčkovi nyní zjišťují možnosti rodových vazeb s dalšími Pňáčky. Jméno Pňáček má také pomaďarštěnou verzi – pamětníkův praděda Juraj Pnyacsek se pravděpodobně narodil již v Salajce, kterou spravovala maďarská vrchnost.

S rumunskými Slováky žijícími na Kraslicku se běžně vídají. „Žádná zvláštní setkání neděláme, normálně se potkáme, přijdou sem do hospody nebo třeba na pohřeb. Ale víme o sobě.“

Pamětník v Rumunsku sdílí již pouze jedinou příbuzenskou vazbu – se sestřenicí.

„Jsem šťastný, že se naši rodiče rozhodli z Rumunska odejít, usadili se v Krušnohoří a já jsem se narodil právě tady. Se sestrou jsme o tom mluvili minulý týden, i ona to tak má. Tady nám nic neschází. Před pěti či šesti lety jsme se v Rumunsku, kde děda s babičkou žili, byli společně s Labajovými podívat. Je tam stejná bída jako kdysi. Nic tam není, všechno je rozpadlé. Nic jsme nezjistili. Kdybychom o nich chtěli vědět něco víc, museli bychom na úřad do Oradey.“

Na hřbitově, který je neudržovaný, ale stále patrný, zůstaly jen ruiny bezejmenných náhrobků. Místo, kde stávalo hospodářství předků Štefana Pňáčka, je dnes zarostlé stromy a travinami. Příbuzní jsou rozeseti po dalekých končinách. Pamětník i jeho paní jsou v Krušnohoří spokojeni a jejich dcera Romana, která převzala vedení rodinné hospody, má dva syny. Pamětníkovi vnuci jsou tedy třetí generací, která svůj život tráví v Krušnohoří.

Slováci v Rumunsku dnes

V publikaci Po stopách Slováků ve východní Evropě: Polsko, Ukrajina, Maďarsko, Rumunsko, Srbsko, Chorvatsko a Černá Hora je uvedeno, že dnes Slováci v Rumunsku souvisle žijí ve dvou ze čtyř původních oblastí – jedna je v okolí Nadlaku a druhá na pomezí žup Bihor a Sălaj. Salajka je dnes součástí širší obce Gemelčička.

K velkému vylidnění oblasti došlo po druhé světové válce a pak v devadesátých letech 20. století, kdy byla ukončena těžba v místních dolech. Zároveň mizí horský způsob osídlení – v malých vesnicích s přilehlými samotami. Lidé se stahují do větších sídelních celků.

Hornaté oblasti s těžko přístupným terénem vytvořily jedinečné izolované kultury. Nejvýraznějším atributem rumunských Slováků zůstává jejich jazyk a silné praktikování víry (římskokatolické či protestantské vyznání).

Použitá literatura:

Po stopách Slováků ve východní Evropě: Polsko, Ukrajina, Maďarsko, Rumunsko, Srbsko, Chorvatsko a Černá Hora; Petr Kokaisl, Andrea Štolfová, Jana Zychová, Pavel Hanuš a kolektiv, Nostalgie, Praha 2014.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy 20. století (Renáta Malá)