Tekla Pletichová

„Tady jsme skončili u babičky v Čechách, v bezpečí. Já jsem to všechno někam zasunula. Protože jsem na to nemyslela, nevzpomínala, protože mě čekal nový život. Musela jsem se znovu naučit, ne znovu naučit česky, já jsem moc česky nemluvila nikdy, ale rozuměli jsme, protože maminka mluvila česky. Nicméně prostě ta čeština byla velký hendikep, ale do čtvrt roku jsem zvládala dobře češtinu a v podstatě bych řekla, že trauma, takové opravdu veliké, mi způsobil ten začátek toho pobytu tady v Čechách v tom, že jsem byla černooká, malá, na malé vesnici – nebo Litoměřice nejsou malá vesnice, ale malé město, kde nebyli cizinci. A v tom čtvrt roce, kdy jsem mluvila jenom řecky, tak mě házeli do stejného pytle jako cikány a byli na mě hrozně oškliví. Za čtvrt roku jsem přišla domů, maminka mluvila řecky a já jsem odmítla rozumět. Mluvila, mluvila a já byla úplně jako němá, což bylo pro ni divné. Odmítla jsem mluvit řecky, takže na mě musela začít mluvit česky, protože řečtinu jsem odmítla. Co se stalo, to si opravdu nepamatuju, takže vlastně kupodivu válečnou vřavu jsem přečkala úplně v pohodě. Žádné trauma, protože ta maminka nás ochraňovala. Ale po tom městě jsem chodila sama, chodili jsme do školy a tak. A od té doby v tom mám trošku problém, je to hloupé, ale když někdo řekne: 'Černooká, ježíš, to je Romečka' –cigánka se říkalo –, tak s tím mám trošku problém, to mi hrozně vadí, že mě zaškatulkovali, že byli na mě zlí. Takže to jsou takové ty kontrasty z toho mého dětství.“