Helena Pletichová

„A najednou ve čtyři hodiny ráno nebo v pět někdo bouchá na ten stan a volá, nějaká paní: ,Vstávejte, Rusové jsou u nás, teď jsou na Moravě.‘ Já povídám, kdo to blbne, co to je, to jsou ožralí asi odněkud… No a protože jsme nevylézali, můj muž byl hrozný spáč, já myslela, že je to blbost. A ta paní se vrátila a volala znova. Tak už jsme tedy vylezli, my jsme tomu nechtěli věřit, protože celý život nám říkali, že Sovětský svaz je náš kamarád a že nás bude chránit, a vlastně už z té literatury jsem věděla, že v době obrození se říkalo ,slovanské všechny jsme národy‘. Tohle to bylo snad nejstrašnější. No jo, takže když nám to doteklo, jak se říká, tak muž skočil na motorku a jel do toho města, já pořád chci říkat Kadaň, ale ono je to podobné, pro benzin a já jsem vylezla ven. Teď jsem seděla, začala jsem brečet a říkám: ,Ježíši, co to je, to snad bude válka nebo co...‘ A teď už tam měli lidi puštěná rádia, my to slyšeli. Takže říkali, jak už se hrnou po těch silnicích, že nekoukají napravo, nalevo, že musejí lidé uskakovat a že nedoporučují, aby někdo do Prahy jezdil, a takové. Prostě jsem to probrečela a říkám: ,Vždyť já tam mám syna a co moji rodiče s ním budou dělat, my se tam musíme dostat.‘“