„Někdy po Vánocích se otevřely dveře a vešel malý člověk. Můj otec řekl: ‚Co si přejete? Vždyť vy jste pan Pick!‘ Byl v mundúru a nesl plechovku s vodou. Otec řekl: ‚Pojďte blíž do bytu.‘ Vešel. ‚Kde se tady berete, pane Pick?‘ My jsme se s ním znali, protože měli velký podnik, vyráběli oděvy, potřebovali věci od truhlařiny a chodili k nám. Přišel do kuchyně, sedl si a klepal se. S velkou chutí snědl ze stolu kůrky od snídaně. Máma mu udělala kafe. ‚Pane Pick, kde se tady berete?‘ ‚Já jdu z Osvětimi.‘ ‚Pane Pick, kdo vás viděl?‘ ‚Nikdo. Potřeboval bych, abyste mi pomohl dostat se do vedlejší vesnice, tam mám známé.‘ ‚Ne. Když jste sem přišel, tak půjdete k nám na půdu, a nesmíte vyjít ven, protože by nás Němci všechny postříleli.‘ Šel na půdu, kde byl dvojitý strop, ve kterém bylo původně uschováno zrní. ‚Musíte jít sem a my se se ženou rozmyslíme, jak to uděláme.‘ Schoval ho do závalu a s matkou se dohodli, že o něm nebudou s nikým mluvit, a tak to bylo. Nosili jsme mu tam jídlo, máma mu tam dala peřinu s polštářem a táta mu tam zavedl elektřinu. Od začátku roku tam vydržel do května.“
„Navečer jsem jezdila přes ostrov na Tyršák, měli jsme tam společnost, to víte, mladí lidé. Po válce tu byli Rusáci. My jsme chodili pěšky tam i večer domů. Jednou tři ruští vojáci vylezli z roští. Měli jsme partu, holky a kluci dohromady. Rusáci vylezli a řekli: ‚Davaj panenku!‘ Kluci, můj bratr i ti starší, se před nás postavili a my jsme utekly. Domluvili se s nimi a rozešli se v dobrém. Ale jednou jsem seděla doma u okna, šila jsem a přišel Rusák. Jejich vojsko mělo zázemí v hospodě. Voják řekl: ‚Panenko, pojď se mnou!‘ Řekla jsem mu: ‚Co blázníš?‘ a šila jsem dál. Vytáhl pistoli, a jak jsem šila u otevřeného okna, on vystřelil a střela proletěla kolem mě do stropu. Oklepala jsem se, ze stropu spadaly kamínky. Voják utekl za ostatními do hospody. Když to táta zjistil, šel do hospody a řekl: ‚Teď sem utekl voják, který ji chtěl zastřelit.‘ Major nechal všechny nastoupit a řekl: ‚Podívejte se, který to byl.‘ Byl asi někde schovaný. Takhle to bylo. Bylo léto, teplo. Svlékli si mundúry a nazí skákali do Labe. To tu byl pro všechny otřes, protože to tu neexistovalo. Oni na to byli zvyklí.“
Libuše Pleskačová, za svobodna Bendlová, se narodila 10. července 1926 do nymburské truhlářské rodiny Jaroslava a Marie Bendlových. Ona i její mladší bratr Jaroslav se aktivně podíleli na vedení hospodářství a dílny. Byli také členy Sokola. V únoru 1945 Bendlovi na půdě ukryli Žida Františka Picka, který utekl z pochodu smrti. Skrývali ho až do konce války, po válce přesídlil do Izraele. Pamětnice studovala rodinnou školu v Kolíně, následně v Nymburce a praxi krejčové získala v prvních poválečných letech v pražském módním salonu v Pařížské ulici. Rodinná truhlárna byla koncem 50. let Bendlovým znárodněna a bratr Libuše Pleskačové se následně stal vedoucím dílny. Pamětnice se nešťastně provdala do Jablonce, pak se vrátila k rodičům a stala se administrativní pracovnicí v nymburském sklenářství. Po deseti letech se provdala podruhé, za Oldřicha Pleskače, a téhož roku mu porodila dceru. Počátkem 90. let byl Bendlovým v restituci majetek částečně navrácen.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
