Alena Pitašová

* 1955

  • „My jsme nějak v červnu jeli se Standou na Hrádeček. To byl ještě doma. Jeli jsme za Václavem Havlem. Byli jsme na dvorku na Hrádečku, asi pět nás tam mohlo být a říkal: 'Počkejte počkejte, já to mám rozepsaný, já to jen dopíšu a vytisknu a hned se vrátím.' Tak jsme tam venku čekali, za chvíli přišel a on přinesl Několik vět. Já byla u zrodu mezi prvními, když on dopsal Několik vět. Měl i připraveny podpisové archy a my to tam zrovna na tom stolku na dvorku venku podepsali, takže jsem byla mezi prvními sedmi až deseti, kteří to podepsali. On to rozmnožil. Měl počítač a kopírku a všechno ze Západu. A my to odvezli k nám domů.“

  • "To bylo prostě nečekaný. Najednou odpoledne tam vjelo x aut, hodně civilních aut. Z toho vylítlo hrozných lidí. Vlítli mi do baráku. Já jsem tam byla sama. Nevím, kde byly holky, jestli u babičky… nevím, byly toho chudáci uchráněny. To by měly šok a brečely by, to by bylo strašný. No a vlítli tam a obrátili celý barák naruby. Ne že by vytahovali šuplata a házeli to na zem, ale prohrabávali úplně všecko. A nebyla šance mít nad tím kontrolu. V obýváku si rozložili psací stůl a už začali psát. Přijeli zástupci z MNV, teď obecního úřadu. Přijela paní, jakoby sociální pracovnice kvůli dětem, že mi sebere děti, mi vyhrožovala. Domovní prohlídka se vším všudy. Měla jsem tam Vokna a všelijakou samizdatovou literaturu, ale naštěstí jsem to měla schované dobře, aby to nenašli. Udělala jsem si dobrou schovku. Nebylo to vůbec poznat. Ke mně přišel policista a říkal: 'Kdybychom Vás chtěli dostat, tak podívejte se,' a zaklepal si na kapsičku uniformy a vyndal plastikovou krabičku, jak jsou teď tic tac a v tom byly bílé granulky. 'Kdybychom chtěli, tak vám to tady někde vysypeme,' a že mě nachytají na drogy.“

  • „Dostali jsme třeba nějaký text a měli jsme za úkol ho přepsat přes sedm těch tenkých papírů, pak se to mělo dát dalším sedmi a ti zase taky měli povinnost to sedmkrát opsat, víckrát se to neproklepalo – průklepový papír se to jmenovalo. A to už jsme věděli, že se tam vejde těch sedm. Poslední už nebyl ani k přečtení. A tímto způsobem se to rozšiřovalo.“

  • „Já jsem byla v Krkonoších na Pomezních Boudách kousek od státních hranic. Spali jsme. Okupace přijela z 20. na 21. srpna. Spaly jsme s tetou a strejda si šel dolů zakouřit. Najednou přiběhl za tetou a křičel: 'Jaruno, bude válka! Napadli nás.' A do tohoto jsem se probudila. Jak jsem o tom mluvila, že nás učili o Američanech a že bude válka, pořád nám pouštěli filmy, tak jsem z toho byla nešťastná a říkala jsem: 'Ale strejdo, to není možný, že bude válka. Vždyť my máme tu Varšavskou smlouvu.'“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Hradec Králové, 19.10.2019

    (audio)
    délka: 02:17:26
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století TV
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Bylo to krásný, bylo toho dost. A někdy to bylo o hubu

Srpen 1977, pamětnice
Srpen 1977, pamětnice
zdroj: Archiv pamětníka

Alena Pitašová se narodila 18. prosince 1955 v Náchodě do rodiny dělníků. Celý život prožila v nedaleké České Skalici. Už od útlého mládí dávala najevo nesouhlas s komunistickým režimem, zvláště, když v roce 1979 vstoupil do jejího života signatář Charty 77 Stanislav Pitaš. Šířili samizdatovou literaturu, navštěvovali a někdy i pořádali ilegální koncerty a často je vyslýchala a prověřovala StB. Zatímco její druh Stanislav Pitaš několikrát skončil ve vězení, Alena se nepodmíněným trestům vyhnula, ale čelila nátlaku v zaměstnání i nepochopení ze strany sousedů a příbuzných. Několikrát navštívili Václava Havla na Hrádečku a v létě roku 1989 zde podepsali petici Několik vět. Zatímco Stanislava Pitaše věznili, roznášela Alena petici na veřejnosti. Intenzivně prožívala dění sametové revoluce, střídavě mezi Prahou a Českou Skalicí. Po sametové revoluci zůstala na postu učitelky mateřské školy. I přes dílčí výhrady k politickému vývoji zůstala dále vděčná za nové možnosti, jež s sebou demokracie přinesla. V roce 2019 žila v České Skalici.